Tak zas máme výročí. Srpen 1968 se do národního charakteru vepsal hluboko.
Četl jsem hodně fcb postů a komentářů, kde se lomily ruce, co jsme my Češi za mizerný národ, jak jsme narozdíl od jiných selhali, jak z toho plyne, že nestojíme za nic a jak tím pádem to s námi logicky bude vždycky zlé. Budeme si špatně volit politiky, budeme se navzájem okrádat a zrazovat. Národ bez páteře a bez hrdosti.
A je to. Všichni jsou pitomci a jak to s nimi máme v té naší zemi - my hodní a poctiví - vydržet, že?
Tak snadné to není.
Máme mindrák.

Kdo je nepřítel?
Dokud nás za druhé světové okupovali Němci, nějak to šlo, protože byl jasný nepřítel.
Dokud nás v osmašedesátém okupovali Sověti spolu s dalšími vojáky Varšavské smlouvy, tak to vlastně pořád ještě šlo. Byli to cizinci, nepřítel byl jasný.
Nejhorší bylo, když se zlomili Češi. V tu chvíli jsme byli nepřítelem sami sobě.
Češi v pozici kolaborujících pohlavárů, cenzorů, politruků a cojávím jakých funkcionářů začali trápit Čechy.
S tím se špatně žije. Lepší je mít v historii hrdiny, než zlomené zbabělce, řeklo by se. No bodejť. Jenže jak je rozeznat?

Co potom ale s celým Německem a jejich podlehnutí fašismu? Co s občanskou válkou v USA, kdy se děla hrozná zvěrstva vlastních lidí na vlastním národu, co s válkami v Británii? Jak si mají Francouzi poradit s Napoleonem a tím jak uhranul národ?

Nepomůžeme si ani tvrzením, že člověk je tedy skrz naskrz špatný a prostě „my hodní“ se musíme naučit mezi těmi bestiemi žít. Každý z nás to asi někdy slyšel: „Pokud nebudeš taky trochu hajzl, tak se nediv, že budeš vždycky za blbečka! Hodnej a slušnej člověk nikdy nemůže být úspěšnej!“ …to jeden z projevů toho mindráku…

Vliv situace
K 20.srpnu se váže ukončení stanfordského vězeňského experimentu, kdy psycholog Philip Zimbardo doložil, že v situaci, která to umožňuje, se v mnoha slušných lidech začnou probouzet zvrácené až sadistické sklony. Studenti rozdělení na vězně a bachaře začali na jedné straně podléhat a poslouchat, na druhé straně zase vymýšlet kruté tresty a šikanu. Mnozí z těch tyranů byli odpůrci války ve Vietnamu, vyznavači lásky a míru. Kde se to v nich vzalo?
Zimbardo se začal hlásit k situacionismu - začal prohlašovat, že k jednání člověka je třeba vždy přidat okolnosti, souvislosti celé situace. Pozor - nesnímá to z člověka odpovědnost za jeho jednání - za všech okolností musíme nést důsledky toho, co děláme. Ale je třeba mít na paměti i okolnosti, za kterých se to stalo. Ne jako výmluvu. Ale jako cestu k pochopení a jako cestu k dalšímu životu.

K osmašedesátému až do dneška patří ztráta národních ideálů - kdo by bojoval za ukradenou zemi, proč by se mělo jít umírat za ideál státu, který jsme sami sobě ukradli? Ztratili jsme velkou část národního sentimentu a národní hrdosti. Jednou z cest k přežití byl cynismus.

Silná slova
Gustáv Husák zcela kolaboroval s okupační mocí, přijal jazyk a pojmy agresorů a útok označil podle jejich pokynů za přátelskou pomoc. Po jeho boku se začala skládat partička dalších, kteří začali měnit význam celé řady českých slov - bratr, pomoc, spolupráce, důstojnost, moudrost, pravda…najednou znamenaly něco jiného. Proto se silná slova ze slovníku běžné debaty začaly vytrácet a do dneška se jich bojíme.
Ale pořád ještě bylo možné jakž takž definovat nepřítele - byli to ti zrádci.
Pak začaly stranické prověrky - rozsáhlá celonárodní akce, kdy se jeden po druhém, každý komunista dostavil před komisi a vysvětloval, jak se choval během „bratrské pomoci“ a jak na to pohlíží dnes. Na závěr pak měl jasně prohlásit jak se na příjezd tanků dívá. Kdo souhlasil, většinou mohl pokračovat v dosavadním životě. Kdo ne, končil. Přišly potíže v práci, mnohdy vyhazov, děti se nedostaly na školy atd - však ty historky znáte.

Je těžké bojovat proti zjevnému cizímu nepříteli, ale ještě hůř se bojuje proti vlastním lidem, kteří začnou posouvat významy slov.
Těžko se bojuje proti vlastním lidem, ale ještě hůř, pokud z nás ti nepřátelé začnou dělat spoluviníky. Jak bojovat sám se sebou?

Tato metoda není vynález komunistů. Najdeme ji v rituálech divochů i moderních národů. Společná vina spojuje i nepřátele. Ritualizovaná sdílení viny (hromadné prověrky, setkání v Národním divadle proti Chartě 77, hromadná podepisování trestů pro Miladu Horákovou, petice Anticharta a spousta dalších) pak transparentně posilují dojem, že „v tom jedou všichni." Každý je grázl! Tak co chceš!?

Spoluvina
Kdo odvolal protesty a podepsal účast Sovětů na chodu naší země, každý, kdo schválil československé kolaboranty v čele země se stal spoluviníkem. V duchu sám sobě tisíckrát vysvětloval (a mnohdy do dneška vysvětluje), že to jinak nešlo, že musel. Ti, kteří odmítli podepsat a přijmout spoluvinu, velmi často koukali na svoje děti, jak jenom kvůli jejich (zbytečné?) hrdosti nemohou studovat co by chtěly, nemohou pracovat v oborech, které umí…. Obrovská spousta našich obyvatel se stala sama sobě nepřítelem. A nejen kvůli stranickým prověrkám, ale kvůli tisícům malých sviňáren, zrad a kolaborací, které jim režim chystal na každém kroku. „Co ti vadí, soudruhu, vždyť v tom jedeš s námi!“ „Co ti vadí, disidente, vždyť sis to sám vybral pro sebe i svoji rodinu!“

Tím nikoho neomlouvám, z nikoho nesnímám tíhu jeho volby. Jen připomínám, že jednou větou, jedním komentářem, postem na facebooku to nepojmenujeme.

Máme tendence na to zapomínat. Máme tendence neuvědomovat si tíhu spoluviny, kterou v sobě strašná spousta lidí dusila celý život. Mluvím o břemenu, se kterým si jedinec většinou sám nemůže vědět rady. Jak odpustit sám sobě? Jak pochopit sám sebe? Jak odpustit svému národu?
Bohužel tady neplatí tvrzení, že je to dávno. Ta bolest je stále živá, dokonce mnohdy i v dalších generacích.

Samo se to nezahojí
Není to jenom o prohlášení, že „příště neustoupíme“.
Netroufám si soudit nikoho ze slušných lidí, kdo se bál a couvl, podepsal.
Nesoudím ty, kteří spolkli vlastní sebeúctu kvůli dětem a raději ustoupili.
Tady před počítačem klidně můžu prohlašovat, že bych to nikdy neudělal. Kdo před tou volbou nestál, neví. Já naštěstí před takovou volbou nestál.
Ale jizvy vidím do dneška kolem sebe - třeba i v tom poníženém zamindrákovaném sebemrskačství kolem srpnového výročí.
Ne, nechci, abychom dělali, že to nestalo. Ani nechci, abychom nad tím mávli rukou že už je to fuk.
Stalo se to a není to jedno.
Ale potřebujeme konečně nějaký proces národního pochopení a usmíření.
Podobně jako se Němci po druhé světové válce snažili pochopit, jak se to mohlo stát a hledali, jak existovat dál - i my potřebujeme pochopit, jak se stalo, že jsme mohli poslouchat zrůdnou ideologii a dokonce ji použít proti vlastním lidem. Snad proto, že se lze docela snadno obelhat, že se toho u nás za komunismu zas tolik nestalo, máme pocit, že se to vyřeší samo.

Potřebujeme najít, jak žít dál s tou historickou bolestí.
Protože to zatím neumíme.
Musíme najít, jak se s tím mindrákem srovnat a jak z něj vyrůst.
Samo se to nestane.