Nakonec mi to nedá a stejně napíšu svůj text k tomu, že Mirek Zikmund odešel.
Poslední dny se mě lidi ptají, co mi spolupráce se Zikmundem nejvíce dala. Nejvíce…jak se vyhodnocuje hitparáda uvnitř přátelství? …nakonec ale jak tady trávím ten nekonečný čas v karanténě v Patagonii při čekání na odlet do Antarktidy, tak pracuji co můžu, píšu, a u toho ta osamocená hlava běží a maká i na tématech, která jsem si sám nezadal.

On ten Zikmundův život zas taková selanka nebyl, jak si spousta lidí myslí. Od začátku jim někdo šlapal na paty, milion věcí bylo výsledkem improvizace a spousta cílů byla viz major, kdoví, jak to nakonec dopadne. Šílená spousta práce mnohdy s nejasným výsledkem, nakonec opřená jenom o víru, touhu, o naději, že to má smysl. Že se to povede, že to někoho bude bavit a zajímat.

To je ono.

Naděje, touha, víra. Za pětadvacet let našeho přátelství jsem Miroslava nezažil povýšeného anebo nadutého. Jo, někdy byl mrzutý, někdy měl všeho plné zuby…bože, jak já mu rozumím…taky mne někdy všechno štve…koukal po ženských…a tomu taky rozumím. Jejdamane.

Nezažil jsem ho lhát - a to jsem, díky tomu, že mi zpřístupnil svoje osobní deníky, věděl o spoustě situací i to, co on sám už zapomněl. Několikrát jsem mu připomínal věci, které prožil, a zaznamenal! Vždycky se mi v takovou chvíli pobaveně podíval do očí a šel si dostudovat vlastní zápisky, případně dohledal další archiválie, jako dopisy či fotky. Ale prostě nekecal, i když se mohl udělat hezčí. Pak jsem taky zažil, jak tato jeho pravdomluvnost otevírala nečekané příběhy, kdy se začaly dít neočekávané věci - někdo, podpořený nejistotou velikána, přišel s nápadem. Někdo nás někam pozval, někdo něco předvedl anebo naplánoval. Projevená slabost dávala prostor vývoji. Kdyby tam Zikmund nenechal otevřené dveře své vlastní upřímnosti, kdyby to zabouchl a uzavřel nějakým naučeným zamlčením, popřením, vykreslením se hezčí, pak by nebylo jak pokračovat. Nebylo by co dalšího zažít. Lež umrtvuje, přibouchává dveře.

Taky jsem Miroslava Zikmunda nezažil, že by nadával na mladé a na moderní novoty. Třeba jim nerozuměl, ale pak se ptal, chtěl tomu přijít na kloub. „Ano, to je facebook? A prosím co vás na tom baví víc, než se osobně potkat? Aha, že to je rychle, a že můžete kohokoli smazat. Hm, to je škoda, já rád debatuji…” A najednou je to tady v celé nahotě pojmenované - a není nutné dělat veliká prohlášení, stačí jen autenticky říct, co cítím.

Taky jsme se společně mnohokrát bavili o mladých lidech - a vždycky jsme se shodli, že je tady veliká spousta skvělých chytrých a odpovědných mladých lidí, a že tedy není důvod se obávat předat jim do rukou svět, dát jim ho a s klidným srdcem věřit, že se o něj dobře postarají.

Viděli jsme se krátce před mým odletem, ale opravdu jsme si popovídali naposledy snad koncem října. Popisoval jsem svoji plánovanou cestu na jižní pól. Nejdřív se zasmál a popíchnul mne větou, kterou řekl, když jsem vyrážel na pól severní: „proboha a co tam budete dělat?” Ale pak hned dodal: „ale já to vím, já vám moc dobře rozumím. Petře, vy máte celý svět ještě pro sebe, můžete cokoli. Já už se tam nepodívám. Jak rád bych se ještě někam vydal…” Ale pak vše uťal svým rozumem, který dokázal zastavit zbytečný stesk: „ale co, už jsem toho viděl dost!”
A tak jsme se bavili o snech. Snad před rokem jsem v jeho deníku viděl záložku s tímto nadpisem. „Petře, mně se vám zdají sny! To jsou hotové romány! To je teď moje tvorba. Kdybych je začal psát, tak zahájím novou kariéru jako spisovatel.”

Mirek uměl opouštět. Uměl si přiznat, že některé věci jsou pryč - vztahy, etapy života, některé radosti. Jasně, někdy ho popadl stesk a smutek. Ale taky uměl vždycky hledat něco dobrého na tom, kde se zrovna ocitl. Cojávím, třeba takový nebyl, když byl mladší? Seznámili jsme se, když mu bylo sedmasedmdesát let. Na Srí lanku jsme spolu (a s Mirkem Náplavou) v roce 2000 jeli, když jemu bylo 81 a mě 27! Měl jsem třetinu jeho věku…
Právě to, jak dokázal položit padací most našeho přátelství přes nekonečnou hlubinu našich věků, životních zkušeností i životní moudrosti asi nejlíp dokládá, že se neměl potřebu na nikoho vytahovat.

Taky mi ukázal, jak stárnout. „Pořád sám sobě stojím za to, abych si dohledal, na co si nemůžu vzpomenout. Pořád je pro mne důležité, abych ráno vstal, zacvičil si, aby ten den byl co k čemu. Jakmile si člověk začne myslet, že už to pro něj nestojí za to, jakmile takhle zleniví, tak začne být starý”

Jsou to asi tři, čtyři roky, kdy mi řekl, že dnes máme na agendě i jeho parte. Zvedl jsem obočí: „chystáte se teď nějak brzy umřít?” „To snad ještě ne, ale je to taky práce a má být hotová, má být připravená. Předpokládám, že až umřu, moji blízcí budou smutní, a pak bych jim to měl usnadnit alespoň tím, že nebudou muset řešit, jak bych to vlastně chtěl celé zařídit." A tak jsme společně korektorovali parte, vybírali která z krásných Ruzselákových grafik by byla nejvhodnější a přemýšleli, jaký fórek, jakou zikmundovskou legrácku tam propašovat - až to nakonec byla datumovka, kterou si označoval všechny materiály, jaké se mu kdy dostaly do rukou: „Datum je základ, to si pamatujte!" (od té doby nikdy nepodepíšu knížku, abych tam neuvedl datum)

Ale to hlavní, co od něj mám, to mi došlo až dneska, co jsem tři dny sám tady v Patagonii v karanténě s tou myšlenkou, že Mirek už není. Je to víra. Ne nutně náboženská. Ale víra, že něco má smysl. že prostě se o něco snažit MÁ SMYSL. Miroslav Zikmund vždycky o něco usiloval, něco dělal, někam směřoval. Nemusel. Mohl si říct, že je to přece jedno. Že už má odpracováno.

Miroslav Zikmund je pro mne asi nejsilnější důkaz jedné z největších pravd, na které jsem po celém světě přišel: Nikdo z nás neví, jaký ten svět doopravdy je. Nikdo z nás pořádně neví, jestli jsou všichni lidi hodní, anebo jsou vlastně spíš svině. Právě Zikmund s Hanzelkou měli během let své slávy i během let své zakázanosti, kdy si na nich semtam nějaký komunistický úředníček zkoušel zchladit žáhu, dost důvodů, myslet si obojí.
Ale ono to je totiž nakonec jedno, jak to je. Svět, ve kterém žijeme, svět kolem sebe, totiž máme takový, jaký jej sami děláme tím, co jsme zač, jak se k lidem kolem sebe chováme my, co do toho světa kolem sebe posíláme.

A právě proto tolik lidí s láskou a něhou vzpomíná na setkání s Miroslavem Zikmundem, protože v jeho blízkosti bylo bezpečno, v jeho blízkosti byl zájem o lidi, víra v to, že lidi jsou hodní.
Cojávím, jaký celý ten veliký svět doopravdy je?
Ale to, jaký bude malý svět kolem mne, to můžu ovlivnit tím, co jsem zač já sám.
To je největší objev cestovatelského poznávání Zeměkoule a lidí na ní. Mirek Zikmund je toho důkazem a jeho život jakbysmet.
Howgh.