Bránit se nepříteli je těžké. Ještě těžší je bránit se příteli, zvlášť když tvrdí, že nám ubližuje pro naše dobro.

Být obětí přepadení je vždycky trauma. Bez ohledu na to, jestli člověk vyhraje anebo jestli dostane po tlamě, je okraden anebo znásilněn....ale dá se z toho snad jakž takž dostat, když si člověk uvědomí, že se zachoval důstojně, ač poražen, zůstal v rámci okolností sám sebou.
Druhá věc, druhý zločin pak je, pokud nám agresor nalhává, že to všechno udělal pro naše dobro, že se nemáme bránit, protože to s námi myslí dobře. Najednou totiž útočí proti naší duši, proti sebehodnotě, proti našemu spojení se sebou a se skutečným světem. Pak tomu třeba říká bratrská pomoc, záchrana před občanskou válkou, speciální operace, denacifikace...jakkoli. Dokázat se bránit této soustavě lží je minimálně stejně těžké jako postavit se na odpor tomu přímému útoku. Zanechává to ale horší jizvy.
Z národního vzepětí během osmašedesátého proti zdrcující invazní přesile může být dnes už i kus naší národní hrdosti a mytologie. Z těch dvaceti let, kdy nám okupant a agresor lhal a tvrdil, že to je pro naše dobro, z toho se vzpamatováváme dodnes.

Moc jsou potřeba projekty jako Paměť národa, ale stejně mám pocit, že ještě neproběhla reflexe komunistické doby a hlavně toho okupačního dvacetiletí. Neseme si to jako tajené trauma, tabu. Jako když se v rodně ví, že strýček znásilnil neteř, ale radši se o tom nemluví...a u nedělního stolu se strýčkovi naleje s polévkou o knedlíček víc aby to nevypadalo.
Jedna z vedlejších přínosných věcí té strašné války na Ukrajině je, že najednou v plné ohavnosti a zločinnost vyvstává ta zrůdnost invaze a okupace naší země od roku 1968 - 1989 (spíš 1991, kdy Rudá armáda odešla, poslední transport byl 19.6.1991 z Milovic) ). Kdyby se 21.srpen stal Dnem českého duševního zdraví, anebo české sebeúcty., cojávím národní reflexe...vůbec by mi to nevadilo. Ještě máme hodně o čem přemýšlet, než se s tím zločinem, s tím národním znásilněním vyrovnáme.
(docela by mne zajímalo freudovské vysvětlení těch tehdejších papalášských francouzáků...jestli to vlastně nemělo nějaký prvek toho rituálního znásilnění na všech úrovních a přede všemi. Pamatuji si jak už jako malý kluk jsem se z toho cítil trochu šoufl...kdybychom měli předsedkyni ÚV KSČ a ti rusáci by ji u přivítání cojávím osahávali, snad bych to nevnímal jinak...)