Jsou dvě Polska. Jedno otevřené vůči světu, které se dívá dopředu, vzdělané, zná jazyky, pobývalo či právě pobývá nějaký čas v cizině, má důvěru v evropskou integraci a unijní instituce. Svoji zemi vnímá jako sebevědomou, která má své místo v Evropě a má jí co říci. A ví, že k tomu potřebuje spojence a z žádné země si nevytváří nepřítele. Největší nebezpečí vidí v putinovském Rusku. Vliv katolické církve v zemi vnímá jako nedobrý a čelí mu. Snaží se zakládat sdružení nebo nevládky, žít zdravě, zkouší cizí kuchyni, jezdí na kole, chce sexuální výchovu ve škole.

Politicky je proti vládnoucí straně „Právo a spravedlnost“ (PiS), nechce si nechat líbit její sešněrovávání všech možných oblastí života, v posledních měsících se účastní různých demonstrací za svobodu: slova, justice, školství, postavení žen, sexuálního života. Není nutně stoupencem jedné politické strany, jde mu o nezávislost soudů a vůbec o svobodu života, ne o vládu nějaké strany. Jsou to většinou lidé z velkých a větších měst, střední třída, vzdělaní. Patří sem téměř všichni, kdo se angažovali v bývalé protikomunistické opozici a Solidaritě, devadesát procent jejích velkých jmen včetně Waƚęsy, Frasyniuka, Michnika. Politicky z velké části stoupenci do loňska vládnoucí Občanské platformy (byť k ní měli mnoho výhrad) a nové liberální strany „Současná“ (Nowoczesna) či levicové „Dohromady“ (Razem). Určitě sem patří všichni lidé kolem kreativního života a současného umění.

Mládež tohoto Polska žije volně, podobně jako mladí Češi. Dlouho se nezajímala o politiku, až v posledních měsících se pod tlakem událostí začíná koordinovat a scházet na demonstracích na podporu všeho svobodného. Začíná cítit, že vládnoucí strana jí stále častěji sahá na způsob života, že ingeruje do jejích osobních, pracovních i ryze privátních záležitostí. Starší generace tohoto Polska má pocit déjà vu, že se vracejí časy komunismu s cenzurou, strachem, čistkami a vyhazovy.

Polsko zahleděné do smyšlené minulosti

Druhé Polsko je jeho opakem, těžko uvěřit, že spolu koexistují v jedněch hranicích a používají jeden jazyk.

Ve svém uvažování je zahleděné do minulosti, kterou si někdy dost zvláštně upravuje ke svým momentálním potřebám. Po letitém masírování katolickou hierarchií a národoveckou ideologií strany PiS i různých uskupení napravo od ní je přesvědčeno, že Polsko je posledním nositelem pravých hodnot v Evropě. To jest katolictví, modelu rodiny z 19. století, kdy muž je hlavou rodiny a žena mu připravuje teplé jídlo, rodí děti jedno za druhým.

Je přesvědčeno, že země je velkým národem, předurčeným k velké roli, a to proti všem. Od loňska bylo přeci oficiálně prohlášeno, že v čele země stojí Ježíš, jako král (té slavnosti se zúčastnila i vláda). Jeho Polsko je ohroženo ze všech stran, zvenčí i zevnitř, nemá spojence. Nepřítelem je Německo (odjakživa, lze od něj čekat jen to nejhorší), Rusko (stejná argumentace), Evropská unie (chce Polsku vnutit liberalismus, budou vládnout gayové, školu zmonopolizuje jakási nauka „gender“, Unie je nástrojem, jak ze země vytáhnout miliardy směrem na Západ.). V poslední době chce vytvořit jakýsi středoevropský konzervativní blok pod hegemonií Varšavy, který nazývá Mezimořím.

Současný papež je pro ně podezřelý, „levičácký“, vnucuje nám přistěhovalce, když přeci všichni víme, že jim jde jen o lepší živobytí a o zničení křesťanství. Nejsou to přeci žádní chudáci prchající před hrůzami války, přeci kde by vzali na cestu. Pravým papežem byl jen „papež Polák“, jak se mu tu běžně říká, Jan Pavel II. Jeho sochy jsou snad v každém městě.

Pro tohle Polsko je hlavní autoritou katolická církev (píše se tu o ní jako o „Církvi“ s velkým „C“, jako by v zemi jiné církve nebyly, ač tu žijí tisíce protestantů, tisíce ortodoxních, stále ještě menší množství Židů a také domorodí muslimové – Tataři od středověku). Katolickou ideologii následuje ve věcech politiky (volby do parlamentu, volby prezidenta), výchovy ve škole, sexuálního života (antikoncepce je zlo, interrupce to už vůbec, oplodnění in vitro třeba zakázat).

Politicky je jeho výrazem strana PiS a další uskupení směrem napravo. Opakuje po nich, že Polsko bylo posledních dvacet pět let kolonií Německa a Západu, že musí vstát z kolen, že je zemí v „ruině“ a že teď je třeba obrátit o 180 stupňů a zrušit nebo přeorat vše, co se tu od vítězství Solidarity vytvořilo, protože to bylo špatně. Teď teprve přichází čas čistého, pravého Polska, které odolá Evropě. A s Maďarskem v ní prosadí „neliberální demokracii“, jiného spojence nemá.

Sociologicky jde o obyvatele vesnice (v Polsku žije na vesnici polovina obyvatel, v ČR drtivá většina ve městech) a malých měst, která stále často vypadají, jako by se zastavila v 60. letech, oprýskaná, neudržovaná, fasády neobnovené, restaurovaný pouze kostel (zato stoprocentně, jakoby se právě vylíhl, a často ve velké míře za peníze EU). Jsou to ale také profesoři a lékaři, lidé, kteří hodně přečetli a studovali, kteří ale mentálně tkví v předválečných vzorcích, líbání rukou ženám.

Vztyčené paže, planoucí pochodně, fašizující ideologie

Pokud je mládeží, stále častěji se objevuje v národoveckých průvodech, v nichž pochoduje, v kanadách na nohou, se vztyčenou paží a fašizujícími symboly na rukávech, v rukou planoucí pochodně. Skanduje, že je třeba zemi očistit od „komunistů“ (25 let po pádu režimu!), od „levičáků“. Nejoblíbenější křik: „Rudou holotu mlátit jednou srpem, jednou kladivem“. Cítí v zádech podporu úřadů, policie stále častěji spíš perzekuuje liberální odpůrce těchto maršů než její účastníky. Odpůrce, kteří v malých hloučcích proti nim protestují, argumentujíce, že fašismus nemá v Polsku místo (a zvlášť ne v den výročí varšavského povstání, jako se to stalo před pár týdny ve Varšavě). Tohle druhé Polsko je snadno protižidovské.

Vítězství Solidarity, dohody u kulatého stolu v r. 1989 a postupné předání moci od komunistického režimu, všechny velké postavy bývalé Solidarity, považuje za „levičáky“, tvrdí, že se to mělo dělat jinak a ne „párat se s komunisty“. Waƚęsa je pro ně agentem polské StB (přestože svrhl komunistický režim!), tisíce lidí bývalé opozice, kteří proti tomu režimu bojovali a byli vězněni, jsou taky „levičáci“. Mají podporu katolické hierarchie, je jen málo kněží a ještě méně biskupů, kteří tohle národovectví odsuzují.

Jeďte do liberální mladé Wroclawi

Pokud chcete vidět liberální, otevřené Polsko, jeďte příští rok do Polska na některý z letních festivalů, kterých se tam organizují desítky, a velkých: hudebních, filmových, kulinárních. Určitě na mezinárodní filmový „Nowe horyzonty“ ve Wroclawi. Konal se v srpnu, příští rok v červenci.

Sama Wroclaw je hučícím, kypícím, dynamickým městem, jaké v Čechách nemáme. Architektura velkoměsta, které bylo do r. 1945 třetím největším městem Německa, před Mnichovem, Frankfurtem a dalšími. Jeho centrum je mraveništěm stovek restaurací, kaváren a různých podniků často s překvapujícím designem, které vymýšlejí neortodoxní jídla, veganská, vegetariánská, indická, asijská. Nabízejí mačkané džusy z mrkve, petržele a nejrůznějších jiných kombinací, pekárny zase desítky celozrnných, bezlepkových a tmavých chlebů, cukrárny chlebovou, dýňovou, mrkvovou zmrzlinu, samozřejmě ovocné od manga po papayu přes černý rybíz, aronii či meloun. Máte tu pocit větší modernosti a dynamiky než v dnešní Praze. A na náměstí desítku květinářských stánků otevřených hodně po půlnoci. Jako by se sem vracela předválečná Evropa vtělená do 21.století. Působí tu taky mj. dvě nakladatelství, která se specializují na českou literaturu a která vydávají podstatnou část překladů z češtiny: „Afera“ a „Książkowe klimaty“ (v překladu „Atmosféra knih“).

Festival čsl. nezávislé kultury v r. 1989 ve Wroclawi

Wroclaw měla od války, od chvíle, kdy se do prázdného města nastěhovalo nové obyvatelstvo přišedší ze všech koutů země, hlavně ale z Východu, obsazeného Sověty, tradici vzpurného, neortodoxního města. Tady se dělalo moderní umění, tady vzniklo inteligentní kontestační hnutí 80. let tzv. Pomerančová alternativa, která město zaplnila trpaslíky, s nimiž si komunistický režim nevěděl, co počít. Tady měla silnou základnu ilegální Solidarita.

Tady se v září 89, pár dní po jmenování první nekomunistické vlády, konal ohromný festival československé nezávislé kultury, na který Poláci pozvali desítky osobností československého exilu a kde mladí Češi, kteří se sem dostali i přes hranice narychlo uzavřené pražskou policií, poprvé viděli naživo Kryla, Hutku a další, které do té doby znali jen z magnetofonu a ze Svobodné Evropy. Dodnes je Wroclaw nejčeštějším z polských měst, prakticky pořád tu jsou výstavy českého umění, hrají se české filmy, na restauracích vidíte reklamy na desítky piv malých českých pivovarů.

Filmový festival Nowe horyzonty

V tomhle kontextu se sem na deset dní každý rok sjedou tisíce lidí, kteří milují film, kteří se chtějí dívat na filmy a mluvit s filmaři. Kteří si svůj festival nenechají zaplevelit politiky, kteří by přijeli na den, dva, aby se ukázali před reflektory a s hvězdičkami na jehlách vrávorajících po červeném koberci, zašli si na golf a dohodli si další privatizační malou domů. Kteří netuší, kdo byl Truffaut nebo Ken Loach. Tenhle festival se neprezentuje fotkou hereček odsouzených do role najád z harému ovíjejících stárnoucího ředitele. To by tu neprošlo, ani u vedení festivalu ani u jeho publika. O novinářích nemluvě.

V tomhle jsou wroclawské „Nowe horyzonty“ unikátní, připomínají svým nadšenectvím a filmovou poučeností směs Uherského Hradiště, Jednoho světa a velkého evropského festivalu. Velká jména filmu, velcí režiséři, ale bez rudého koberce. Promítá se deset dní v devíti sálech multikina, ty jsou stále zaplněné, často vyprodané již v deset ráno předchozího dne. Všechno tu je současné, design, barevnost, systém objednávek přes aplikace, sms nebo desítky terminálů ve všech patrech, na rezervaci tu nestojíte frontu. Měkké matrace na každém patře, kde lidé polehávají a čtou si, bar a kavárna. Stánek s dvd s filmy, s klasiky i s produkcí minulých let festivalu, filmovými plakáty, pohlednicemi, knihami inteligentní esejistiky i beletrie. Našel jsem tu přes deset českých autorů od Soukupové, Hůlové a Tučkové, přes Rudiše po Topola, Kohouta a Hrabala.

Kdo odtud odjede, je nabušen vším kolem kinematografie: filmy, debatami, knížkami, dvd. Proto sem lidé jezdí, berou vážně kvalitní filmy a potřebu je šířit.

Širitel dobrých filmů R.Gutek

Ten festival se tu nevzal náhodou: Stojí za ním guru polské filmové distribuce a popularizace Roman Gutek. Tenhle člověk, který jezdí po všech festivalech světa a zná se s kdekým od Wima Wenderse po Almodovara přes všechny festivalové ředitele, zůstal filmovým fanouškem, který má radši filmy než večeře v Ritzu. Stále hledá nekonvenční, neotřelé filmy. Jeho ambicí je ukázat ve Wroclawi každoročně filmy, které jdou svou cestou, vymýšlejí novou estetiku, způsob vyprávění a zobrazení. Nebojí se jimi zaplnit velkou mezinárodní přehlídku, letos už po sedmnácté. A co může být pro Čecha překvapivé: sjíždí se mu na to tisícihlavé publikum, které zaplní všechny sály.

Letos tu byly k vidění vedle různých příběhů typu „Smrt Ludvíka XIV“ či „Dvojitý milenec“ i všechny tří- a vícehodinové filmy klasika nové vlny J.Rivetta nebo hodinové snímky „Jarní rovnodennost“ a “Podzimní rovnodennost“, spočívající v několika nehnutých sekvencích jarní či podzimní krajiny a lesa, kde se mění pouze zvuky hmyzu a stromů.

A taky řada politických dokumentů, třeba o ukrajinském režisérovi a aktivistovi Olegu Sencovovi, kterého Rusko uneslo a odsoudilo za údajný, u soudu ničím neprokázaný terorismus, na dvacet let těžkého vězení na Sibiři (vznikl v koprodukci s ČT, klobouk dolů jejímu dokumentačnímu oddělení). Po projekci se celý sál nechal vyfotit s plakátky, požadujícími jeho propuštění, v ruce.

Roman Gutek nepořádá pouze jednou za rok festival. Celoročně pracuje na tom, aby se k lidem dostaly kvalitní filmy, aby se naučili na ně dívat, rozumět jim a analyzovat řeč pohyblivých obrázků. Ví, že mládež je pod jejich vlivem daleko víc, než pod vlivem psaného slova, a že obrazem je snadné zasáhnout myšlení a formovat představy. Že pokud je člověk neumí analyzovat a vnímat, jak jsou zkonstruovány a kam nás formátují, budeme nesvobodnou hmotou.

Multikino bez popcornu s nekomerčními snímky

Pustil se do titánského úkolu: pronajal si před lety největší multikino ve městě, novou prosklenou čtyřpatrovou budovu pár kroků od hlavního náměstí a od university, a tam celý rok ukazuje jen kvalitní kinematografii. Organizuje tam ale taky kurzy pro středoškoláky i pro vysokoškoláky, kteří z nich mají i zápočty, a kteří se tam dozvědí o historii filmu i o tom, jak obrázky analyzovat. Kdy bude mít něco takového Praha? V takovém rozsahu a na takové úrovni?

Vytvořil si tak za léta početné zázemí kinomanů, kteří zaplní celý rok devět sálů. Žádný popcorn, žádné komerční podbízení. Je to taky tím, že v Polsku byla od 60.let živá tradice filmových klubů a studijních kin. Ta se drží stále, do kina tu chodí hodně lidí, nejen mládeže, o filmech se diskutuje, zasahují do politického a veřejného života. Nabídka filmů ve Varšavě a v Praze ve stejném týdnu je nesouměřitelná, chcete-li mít možnost vidět dobré filmy a být zpraveni o všem, co se ve světě filmu děje, doporučuji Varšavu.

Roman Gutek strukturuje svou nabídku v multikině celý rok do různých festivalů, přehlídek a zajímavých projektů. Na podzim to je Festival amerických filmů, vzápětí dětských. Má rád české režiséry, distribuuje v zemi např. Zelenkovy „Ztracené v Mnichově“.

Loni promítal v multikině spolu s Českým centrem ve Varšavě blok všech existujících dokumentů a týdeníků o Janu Palachovi. Paralelně s Varšavou u něj probíhá co rok festival českých dokumentů „Vaše české dokumenty prosím“. Loni tu také běžela zároveň s Varšavou čtyřměsíční přehlídka padesáti filmů čsl. nové vlny „Rebelové kamery“, jakou tu nikdy žádná jiná kinematografie světa neměla. Ve Varšavě ji zahajovali Andrzej Wajda (těsně před smrtí), Jiří Menzel, Dušan Hanák, ve Wroclawi zakončovala Magda Vašáryová.

Současné umění zažívá v Polsku těžké chvíle

Proč se rozepisuji o wroclawském festivalu? Tady se cítíte jako v západní Evropě, uvolněnost, tolerance, otevřenost, úsměv. První Polsko. Taková akce ale není v dnešním Polsku samozřejmostí a není řečeno, že přežije. Tak jako v dnešním Polsku není samozřejmostí žádné moderní a současné umění. Vláda podstatně zkrouhla podporu všech muzeí, galerií a festivalů, které mají evropskou úroveň, svobodného ducha a liberální atmosféru, propustila a vyměnila jejich ředitele. Některé nedostaly na rozdíl od minulosti ani cent. Nowe horyzonty dostaly údajně jen polovinu. Velmi známý hudební festival v Opoli, spojený s legendární Marylou Rodowicz, se letos po mnoha letech nekonal: vládní televize zcenzurovala několik zpěváků a skupin, na jejich obranu se postavily desítky ostatních a prohlásili, že ze solidarity nevystoupí. Včetně Maryly Rodowicz, která tu měla přitom mít svůj jubilejní gala večer. Došlo k ostrému konfliktu mezi městem a televizí, festival nakonec proběhne na podzim, za změněných podmínek.

Vláda a ministr kultury tvrdí, že bude podporovat jen takové umění, které je „národní“ (v dnešním světě!), které velebí velikost polské historie a národního ducha, který má spočívat mj. v katolické víře. Umění, které velebí, které je nástrojem propagandy. Které by mělo velebit pojetí, jakým současná vláda prezentuje nedávnou polskou historii a jakým se ji snaží, jakožto jedinou možnou interpretaci, vnutit obyvatelstvu.
Takže filmy jako „Ida“, snímek, který v cizině získal vůbec nejvíc ocenění ze všech polských filmů za poslední roky, je oficiálně kritizován, z oficiálních míst bylo o něm řečeno, že by dnes podporu fondu kinematografie nedostal.

Andrzeje Wajdu, režiséra, který světu ukázal tolik o polské historii jako žádný jiný, vláda jen taktak trpí. Když loni zemřel, dělala vše pro to, aby se jeho význam zbagatelizoval a jeho jméno se dostalo na okraj. Radní města Gdaňsk za vládní stranu PiS tehdy hlasovali proti tomu, aby mu město udělilo čestné občanství. Jemu, který natočil o tomhle městě a vzniku Solidarity v jeho loděnicích „Člověka ze železa“. Který jako první v Polsku natočil film o důstojnících polské armády, zavražděných Stalinovou KGB v lesích Katyně na Ukrajině (jeho otec byl mezi nimi). Je pro ně „levičákem“. Proč? Nevyznával národovectví, nemluvil o katolictví, v posledních měsících svého života veřejně vystupoval kriticky vůči vládě. Řekl po jejím nástupu k moci: „Netušil jsem, že se budu muset ještě jednou dožít něčeho takového“.

Čeští filmaři a tvůrci by si měli být vědomi toho, že současné umění, v němž se Polsko dostalo na světovou úroveň, výtvarné, filmové, fotografické, hudební, literární, začíná zažívat těžké chvíle. Že vláda směšuje veřejné fondy a povinnost státu podporovat nezávislé umění, které zemi ve světě proslavuje, s nástrojem ideologie jedné strany.

V téhle chvíli každá podpora, každá koprodukce z české strany, každý pozvaný polský umělec nebo naopak účast na svobodné výstavě v Polsku může být gestem občanské angažovanosti a solidarity.

(Deník Referendum, mírně přepracováno)