Budou v Brně taky pálit knihy nebo plátna moderního umění?
Tak už to tu máme taky, katolický militantismus propojený s nabušenými svalovci krajní pravice, kteří by si to rádi s někým rozdali. Našli si záminku v jednom jediném divadelním představení. Hledali někoho z respektovaného prostředí, kdo jim dodá posvěcení bojovníků za správnou věc a ochránců národa a víry. A zdá se, že našli.
Tohle tu nebylo snad od dob předmnichovské republiky, kdy česká krajní pravice vystrčila rohy a chodila hřmotit a zastrašovat do Osvobozeného divadla. Že by teď návrat 30.let? Je na katolické hierarchii, na politicích a samozřejmě na lidech kultury, aby se provokacím takových skupinek postavili. Pokud ne, přijdou určitě další případy.
To v Brně ještě nebyl fašismus?
Ti lidé, kteří organizovaně vpadli na brněnské představení a snažili se je rozvrátit, si akci evidentně předem připravili. Přišli tam ve svých modrých uniformách a s absurdně výsměšným označením „slušní lidé“ s jasným záměrem. Své hrané pobouření si přinesli už s sebou. Hru ještě neviděli, a už věděli, že musí být pobouření a že se to pobouření musí dostat do médií. Udělat skandál.
K cestě na divadelní festival je musel někdo dovést, těžko věřit, že by tam kdy byli a že by měli tušení, co se hraje. Ponoukla je kampaň jednotlivců mluvících jménem katolíků, jež se proti představení rozhořela dřív, než se hra na jevišti objevila a než ji v Čechách a na Moravě někdo vůbec viděl.
Ti, kdo je k tomu ponoukli svojí kampaní a kdo jejich provokaci tleskají, zaměnili demagogicky symboly za skutečnost. Divadelní představení jako každé umění pracuje se symboly a s reprezentacemi. Snaží se cosi sdělit přes symboly. Na jevišti se přece nestřílí, ale jen „jako“ střílí, vysvětlil bych své malé vnučce. V Shakespearovi, jehož hry jsou plné vražd a tragických osudů, přece herec představující ducha Hamletova otce není nikdy zavražděn, herečka představující Hamletovu matku se také neotráví, ale jen „jako“. Herec představující Jága taky nikoho nevraždí, jen „jako“.
Na divadle se všechno dělá jako, na rozdíl od fotbalových stadionů, kde se „fanoušci“ opravdu řežou a opravdu cestou ven ničí, co jim přijde pod ruku. Před kterými musí policie veřejnost opravdu chránit, nejen „jako“.
Proč tedy takový rozruch ze strany zastupitele KDU a kardinála a dalších z jejich okolí, jehož se chopila krajní pravice? Frljićova hra přece nebyla o znásilňování Ježíšem, ale o násilí v současném světě. Ten je bohužel plný násilí a znásilňování žen. Vystupuje proti tomuhle násilí kardinál dostatečně vehementně?
Je velkou zodpovědností médií, že hru prezentovala jen tím stále stejným snímkem herce ležícího na zádech herečky, s tím stále stejným podtitulkem, že Ježíš tam znásilňuje muslimku. Přispěla tak ke zkratkovité interpretaci a k nepěknému vyústění. Lekce pro příště. Právě tak je zavádějící uvádět skupinku jako Slušné lidi, čímž se jí dodává na kredibilitě. Čtenář by čekal obrat typu „skupinka, která samu sebe nazývá slušní lidé“. Minimálně v uvozovkách.
Pokud vím, ta inkriminovaná scéna byla zahrána symbolicky, daleko víc symbolicky, než co se ukazuje ve filmech nebo na obrazovkách internetu. Scéna byla jen krátkou epizodou na závěr mezi mnoha jinými. Zaměňovat ji za celou hru je demagogie.
Nehynoucí cenzoři
Ti, kdo útočí na tohle představení a zaměňují (úmyslně?) symbolické znázornění skutečnosti za skutečnost samu, mimochodem popírají celou několikatisíciletou evropskou tradici. A vlastně tradici všech kultur zeměkoule.
Kultura přece stojí na symbolickém znázornění skutečnosti. A všechny demokracie světa akceptovaly, že takové zobrazení je žádoucí a správné a jejich tvůrci na ně mají právo. Říká se tomu svoboda uměleckého projevu, Watsone. Nebo taky kultura. Bez téhle svobody by se lidstvo nikdy nikam neposunulo.
Kdo chtěli toto představení (navíc jedno jediné, hrálo se jen jednou, další paradox) zakázat, se řadí do linie cenzorů, katolických, stalinistických, nacistických, kteří se snažili umlčet svobodné myšlení. Upálení Giordana Bruna protože soudil, že existuje víc sluncí a víc planet jako je Země, nebo Savonarolovo pálení obrazů na náměstí ve Florencii či husitské ničení soch. Cenzura za komunismu, ničení tzv. buržoazního umění, vyhnání stovek sovětských umělců na Sibiř a jejich smrt. Pálení knih nacisty na veřejných prostranstvích, ničení hromad uměleckých děl evropské moderny, které prohlásili za „zdegenerované umění“. Na ty, které nezničili, se dnes chodí dívat lidé na celém světě.
Četli ti cenzoři bibli? Klasiky Rabelaisem a Shakespearem počínaje, Brechtem či Dostojevským konče? Nietzscheho? Řadí se do jedné řady s těmi, kdo do relativního nedávna cenzurovali bibli pro mládež, aby se jí nedostalo úhony četbou o Lotovi a jeho dcerách, které se svým otcem počaly. Kteří v 60.letech psali Hrabalovi rozhořčené dopisy (a samozřejmě články v Rudém právu a spol.), že je „prasák“ a „pornograf“ a že „kazí mládež“. A proč nezakázat všechny detektivky? Tam je přece vždycky vražda.
Ale zpátky ke skutečnosti. Ta je bohužel daleko nepěknější než umění, které ji svým způsobem reflektuje. U ní by se mohli všichni kritici Frlićovy hry zastavit a protestovat a dělat něco pro to, aby byla snesitelnější a aby se už konečně míň znásilňovalo a vraždilo.
Režisér Frljić je Chorvat a určitě ví, jak vypadalo vraždění Bosňanů Srby, Srbů Bosňany, Chorvatů Srby, Srbů Chorvaty před pětadvaceti lety. To v té naší Evropě založené na „křesťanských hodnotách“. Tam křesťanští, pravoslavní Srbové či křesťanští, katoličtí Chorvaté (jak samy sebe vnímali) neznásilňovali muslimské Bosňanky „jako“ na jevišti, ale skutečně. Tam jedni druhým uřezávali přirození a uši. Ne „jako“. Co se děje v dnešní Sýrii a Iráku není o nic růžovější. Právě tak jako v části Afriky. Všechny ty hrůzy se tam dějí doopravdy, ne „jako“ na jevišti.
Ve světle téhle skutečnosti, o níž víme, o níž denně referují média, je jedna scéna z divadla, hraná „jako“, jen nepatrným odvarem. Proč takový humbuk kolem ní? Šlo o jedno představení, odehrávalo se v uzavřeném prostoru divadla, hru nikdo nikomu nevnucoval. Kdo ji chtěl vidět, musel si koupit lístek. Zbytek diváků, kromě těch v modrých uniformách, nijak neprotestoval.
Je jedině logické, že demokratický stát a jeho města mají experimentální formy umění podporovat a necenzurovat je. Populistický pokřik, že to platí z „našich peněz“ a že na to nemají právo, je demagogií. Nejen, že na to mají právo, je to svým způsobem jejich povinnost. Máme demokratický stát, který podporuje možnost svobodného uměleckého výrazu (tedy daleko méně a daleko menšími prostředky, než by měl, ale to je jiná historie). To figuruje v zákonech a v té či oné podobě v každém programu politických stran. Lidé, které si národ zvolil, jsou těmito programy vázáni. Nikdo, žádná strana, si zatím pokud vím nedal do programu cenzuru umění. Každý osvícený politik také tuší, že kultura je o svobodě projevu. Cenzuru umění znají a zbožňují jen totalitní systémy. A všichni, kdo mají k totalitnímu myšlení blízko.
Ty, kdo chtěli představení zakázat, ovšem nikdo nevolil. Paradoxně je tenhle typ cenzury a odpor k nejrůznějším formám umění typický pro dnešní islám a pro jeho konzervativní složky. Těžko se ale domnívat, že by se nějak Muslimští bratři domluvili s protestujícími v Brně.
Podobně jako v Polsku
Je překvapivé, že akci svalovců v tričkách, která nemá s kulturním protestem nic společného, podpořili i někteří publicisté. Jejich výroky ve smyslu, že prý mluvila za „lidi“, za „normální lidi“ za „nás všechny“, kteří prý takové umění odmítají, jako by vystřihl z článků Rudého práva z minulých desetiletí. Kdo jsou ti „všichni lidé“ ani kolik jich je nevíme, autoři své výroky ničím neprokázali. Že tím národem by měly být nenávistné příspěvky na sociálních sítích? Ty slušnou většinu nereprezentují.
Potlesk provokatérům v modrých tričkách není potleskem protestu týkajícího se umění. Je politickým vzkazem. Tou akcí prý „nastal začátek definitivního konce pražské kavárny v Čechách a na Moravě“. Termín pražská kavárna nepoužívám, byl vymyšlen jako pejorativum, nic neznamená. Tuším ale, že autor jím měl na mysli, že ta násilnická provokace měla být koncem svobodně myslících a svobodně se vyjadřujících lidí. Liberálů, lidí spojených kdysi s V.Havlem, divadelníkem a volnomyšlenkářem.
Ta brněnská provokace byla mimochodem jako vystřižená podle stejného mustru, podle nějž v Polsku už několik let různé bojůvky, podporované katolickou hierarchií a kterým se tam říká „extrémně pravicové“, narušují divadelní představení, vernisáže v galeriích, dokonce přednášky špičkových intelektuálů na univerzitě. Frljićovu hru se v Polsku krajně nacionalistické kruhy snažily zakázat. A teď se tu objevila stejná provokace na stejnou hru v Brně…
Pokud se lidé kultury a demokratičtí politici nechtějí dočkat dalších provokací, musí se veřejně ozvat. Kde se násilnicky útočí na svobodu kultury a slova, tam začíná být horko. 30.léta nezačínala jinak.
Tohle tu nebylo snad od dob předmnichovské republiky, kdy česká krajní pravice vystrčila rohy a chodila hřmotit a zastrašovat do Osvobozeného divadla. Že by teď návrat 30.let? Je na katolické hierarchii, na politicích a samozřejmě na lidech kultury, aby se provokacím takových skupinek postavili. Pokud ne, přijdou určitě další případy.
To v Brně ještě nebyl fašismus?
Ti lidé, kteří organizovaně vpadli na brněnské představení a snažili se je rozvrátit, si akci evidentně předem připravili. Přišli tam ve svých modrých uniformách a s absurdně výsměšným označením „slušní lidé“ s jasným záměrem. Své hrané pobouření si přinesli už s sebou. Hru ještě neviděli, a už věděli, že musí být pobouření a že se to pobouření musí dostat do médií. Udělat skandál.
K cestě na divadelní festival je musel někdo dovést, těžko věřit, že by tam kdy byli a že by měli tušení, co se hraje. Ponoukla je kampaň jednotlivců mluvících jménem katolíků, jež se proti představení rozhořela dřív, než se hra na jevišti objevila a než ji v Čechách a na Moravě někdo vůbec viděl.
Ti, kdo je k tomu ponoukli svojí kampaní a kdo jejich provokaci tleskají, zaměnili demagogicky symboly za skutečnost. Divadelní představení jako každé umění pracuje se symboly a s reprezentacemi. Snaží se cosi sdělit přes symboly. Na jevišti se přece nestřílí, ale jen „jako“ střílí, vysvětlil bych své malé vnučce. V Shakespearovi, jehož hry jsou plné vražd a tragických osudů, přece herec představující ducha Hamletova otce není nikdy zavražděn, herečka představující Hamletovu matku se také neotráví, ale jen „jako“. Herec představující Jága taky nikoho nevraždí, jen „jako“.
Na divadle se všechno dělá jako, na rozdíl od fotbalových stadionů, kde se „fanoušci“ opravdu řežou a opravdu cestou ven ničí, co jim přijde pod ruku. Před kterými musí policie veřejnost opravdu chránit, nejen „jako“.
Proč tedy takový rozruch ze strany zastupitele KDU a kardinála a dalších z jejich okolí, jehož se chopila krajní pravice? Frljićova hra přece nebyla o znásilňování Ježíšem, ale o násilí v současném světě. Ten je bohužel plný násilí a znásilňování žen. Vystupuje proti tomuhle násilí kardinál dostatečně vehementně?
Je velkou zodpovědností médií, že hru prezentovala jen tím stále stejným snímkem herce ležícího na zádech herečky, s tím stále stejným podtitulkem, že Ježíš tam znásilňuje muslimku. Přispěla tak ke zkratkovité interpretaci a k nepěknému vyústění. Lekce pro příště. Právě tak je zavádějící uvádět skupinku jako Slušné lidi, čímž se jí dodává na kredibilitě. Čtenář by čekal obrat typu „skupinka, která samu sebe nazývá slušní lidé“. Minimálně v uvozovkách.
Pokud vím, ta inkriminovaná scéna byla zahrána symbolicky, daleko víc symbolicky, než co se ukazuje ve filmech nebo na obrazovkách internetu. Scéna byla jen krátkou epizodou na závěr mezi mnoha jinými. Zaměňovat ji za celou hru je demagogie.
Nehynoucí cenzoři
Ti, kdo útočí na tohle představení a zaměňují (úmyslně?) symbolické znázornění skutečnosti za skutečnost samu, mimochodem popírají celou několikatisíciletou evropskou tradici. A vlastně tradici všech kultur zeměkoule.
Kultura přece stojí na symbolickém znázornění skutečnosti. A všechny demokracie světa akceptovaly, že takové zobrazení je žádoucí a správné a jejich tvůrci na ně mají právo. Říká se tomu svoboda uměleckého projevu, Watsone. Nebo taky kultura. Bez téhle svobody by se lidstvo nikdy nikam neposunulo.
Kdo chtěli toto představení (navíc jedno jediné, hrálo se jen jednou, další paradox) zakázat, se řadí do linie cenzorů, katolických, stalinistických, nacistických, kteří se snažili umlčet svobodné myšlení. Upálení Giordana Bruna protože soudil, že existuje víc sluncí a víc planet jako je Země, nebo Savonarolovo pálení obrazů na náměstí ve Florencii či husitské ničení soch. Cenzura za komunismu, ničení tzv. buržoazního umění, vyhnání stovek sovětských umělců na Sibiř a jejich smrt. Pálení knih nacisty na veřejných prostranstvích, ničení hromad uměleckých děl evropské moderny, které prohlásili za „zdegenerované umění“. Na ty, které nezničili, se dnes chodí dívat lidé na celém světě.
Četli ti cenzoři bibli? Klasiky Rabelaisem a Shakespearem počínaje, Brechtem či Dostojevským konče? Nietzscheho? Řadí se do jedné řady s těmi, kdo do relativního nedávna cenzurovali bibli pro mládež, aby se jí nedostalo úhony četbou o Lotovi a jeho dcerách, které se svým otcem počaly. Kteří v 60.letech psali Hrabalovi rozhořčené dopisy (a samozřejmě články v Rudém právu a spol.), že je „prasák“ a „pornograf“ a že „kazí mládež“. A proč nezakázat všechny detektivky? Tam je přece vždycky vražda.
Ale zpátky ke skutečnosti. Ta je bohužel daleko nepěknější než umění, které ji svým způsobem reflektuje. U ní by se mohli všichni kritici Frlićovy hry zastavit a protestovat a dělat něco pro to, aby byla snesitelnější a aby se už konečně míň znásilňovalo a vraždilo.
Režisér Frljić je Chorvat a určitě ví, jak vypadalo vraždění Bosňanů Srby, Srbů Bosňany, Chorvatů Srby, Srbů Chorvaty před pětadvaceti lety. To v té naší Evropě založené na „křesťanských hodnotách“. Tam křesťanští, pravoslavní Srbové či křesťanští, katoličtí Chorvaté (jak samy sebe vnímali) neznásilňovali muslimské Bosňanky „jako“ na jevišti, ale skutečně. Tam jedni druhým uřezávali přirození a uši. Ne „jako“. Co se děje v dnešní Sýrii a Iráku není o nic růžovější. Právě tak jako v části Afriky. Všechny ty hrůzy se tam dějí doopravdy, ne „jako“ na jevišti.
Ve světle téhle skutečnosti, o níž víme, o níž denně referují média, je jedna scéna z divadla, hraná „jako“, jen nepatrným odvarem. Proč takový humbuk kolem ní? Šlo o jedno představení, odehrávalo se v uzavřeném prostoru divadla, hru nikdo nikomu nevnucoval. Kdo ji chtěl vidět, musel si koupit lístek. Zbytek diváků, kromě těch v modrých uniformách, nijak neprotestoval.
Je jedině logické, že demokratický stát a jeho města mají experimentální formy umění podporovat a necenzurovat je. Populistický pokřik, že to platí z „našich peněz“ a že na to nemají právo, je demagogií. Nejen, že na to mají právo, je to svým způsobem jejich povinnost. Máme demokratický stát, který podporuje možnost svobodného uměleckého výrazu (tedy daleko méně a daleko menšími prostředky, než by měl, ale to je jiná historie). To figuruje v zákonech a v té či oné podobě v každém programu politických stran. Lidé, které si národ zvolil, jsou těmito programy vázáni. Nikdo, žádná strana, si zatím pokud vím nedal do programu cenzuru umění. Každý osvícený politik také tuší, že kultura je o svobodě projevu. Cenzuru umění znají a zbožňují jen totalitní systémy. A všichni, kdo mají k totalitnímu myšlení blízko.
Ty, kdo chtěli představení zakázat, ovšem nikdo nevolil. Paradoxně je tenhle typ cenzury a odpor k nejrůznějším formám umění typický pro dnešní islám a pro jeho konzervativní složky. Těžko se ale domnívat, že by se nějak Muslimští bratři domluvili s protestujícími v Brně.
Podobně jako v Polsku
Je překvapivé, že akci svalovců v tričkách, která nemá s kulturním protestem nic společného, podpořili i někteří publicisté. Jejich výroky ve smyslu, že prý mluvila za „lidi“, za „normální lidi“ za „nás všechny“, kteří prý takové umění odmítají, jako by vystřihl z článků Rudého práva z minulých desetiletí. Kdo jsou ti „všichni lidé“ ani kolik jich je nevíme, autoři své výroky ničím neprokázali. Že tím národem by měly být nenávistné příspěvky na sociálních sítích? Ty slušnou většinu nereprezentují.
Potlesk provokatérům v modrých tričkách není potleskem protestu týkajícího se umění. Je politickým vzkazem. Tou akcí prý „nastal začátek definitivního konce pražské kavárny v Čechách a na Moravě“. Termín pražská kavárna nepoužívám, byl vymyšlen jako pejorativum, nic neznamená. Tuším ale, že autor jím měl na mysli, že ta násilnická provokace měla být koncem svobodně myslících a svobodně se vyjadřujících lidí. Liberálů, lidí spojených kdysi s V.Havlem, divadelníkem a volnomyšlenkářem.
Ta brněnská provokace byla mimochodem jako vystřižená podle stejného mustru, podle nějž v Polsku už několik let různé bojůvky, podporované katolickou hierarchií a kterým se tam říká „extrémně pravicové“, narušují divadelní představení, vernisáže v galeriích, dokonce přednášky špičkových intelektuálů na univerzitě. Frljićovu hru se v Polsku krajně nacionalistické kruhy snažily zakázat. A teď se tu objevila stejná provokace na stejnou hru v Brně…
Pokud se lidé kultury a demokratičtí politici nechtějí dočkat dalších provokací, musí se veřejně ozvat. Kde se násilnicky útočí na svobodu kultury a slova, tam začíná být horko. 30.léta nezačínala jinak.