Praze chybí moderní veřejný prostor: architektura, současné umění, plastiky v ulicích, moderní parky. Město žije ze své minulosti, světu nabízí jen fasády minulých generací. Tradiční strany na magistrátu to nezmění.

Malé belgické městečko Mechelen, spousta gotické architektury, rozsáhlá stará čtvrť, takové malé Brugy. Přijdete ale před gotický kostel a před ním na plácku ultramoderní, citronově žlutý labyrint na výšku malého dítěte. A pobíhající, výskající mrňata v něm. To aby město nebylo jen nudným muzeem, ale i místem současného života, a proč ne, hravého.

To městečko dovede kultivovat staré dědictví, prvořadé evropské památky, ale zároveň být příznivé dnešním obyvatelům a jejich dětem. A dát prostor současnému designu a moderním materiálům, žijeme v 21.století.

Za jiným gotickým kostelíkem, stále v centru Mechelenu, padnete na rozsáhlý plac s umělým trávníkem, kde několik tatínků učí malé kluky nejrůznější figury hip hopu: jeden se drží v poloze vleže nad zemí, opřen o jednu paži, druhý dělá ještě roztodivnější kousky. Kloučci se o to s velkou vážností pokoušejí taky. Kolem posedávají mladé dvojice, mezi nimi kočárky, lehátka, sedačky z jednoduchého dřeva, velké barevné polštáře, malá improvizovaná kavárnička.
Všechno čistý, jednoduchý, současný design. Město tu umí žít i v samém centru; k tomu, abyste si sedli s dětmi na zem a mohli si hrát, nepotřebujete jet až do Stromovky nebo na Letnou.

O kus dál jsou nataženy dlouhé stěny z igelitu a na ni děti i dospělí, rodiče s potomky, sprejují svoje obrázky. V klidu, profesionálně, mají rukavice a někteří chrániče na nos. Město pochopilo, že sprejerství láká část obyvatel, a tak jim umožní, aby si tuhle formu provozovali kultivovaně, aniž by ničili památky a aniž by měli pocit, že jsou na hranici kriminality. Igelit se po čase vyhodí, vše je čisté, a může se jet dál. Takových míst příznivých člověku tu najdete řadu. A najdete jich řadu i v jiných městech západní Evropy.

Praha prodala svoji duši

Nic takového ale nenajdete v Praze (a obávám se, že ani ve většině českých měst). Praha žije jen ze své minulosti, ze své bývalé architektury, z toho, co tu vytvořily předchozí generace (mluvící italsky, francouzsky, španělsky, hodně německy, hodně česky). Za pětadvacet let nedala vzniknout ničemu novému. Prodala svoji duši developerům, komerci a turistice pojímané jako ždímání peněz z cizinců. A ruským majitelům obchodů s cetkami.

Kde jsou absolventi škol a kurzů designu, sochařství, výtvarného umění? Emigrovali, pracují jen pro bohaté soukromníky? Vyhrávají v zahraničí ceny, ale ve městě je není vidět. Proč je Praha bojkotuje?


Na Žižkovské věži byla vtipná mimina (už nejsou), v židovské čtvrti stojí nekonvenční Rónova socha F. Kafky, za bývalým Májem kovová otáčecí hlava rovněž F. Kafky (David Černý), sochy na Senovážném nám. To je prakticky vše. Ostatní sochy v Praze jsou pomníky buditelů z 19.stol, muž sedící v křesle/muž stojící s paží napřaženou kupředu, s tvářemi, které dnes nikdo nezná. Od té doby nic nového.

Proč nenajde město odvahu na pár zakázek avantgardního umění pro veřejný prostor? Zcela nedávno se objevily plastiky na Václavském náměstí, průlom. Ještě kdyby nebyly schovány v zeleni a kdyby šlo o něco jiného, než jen variace na lidskou postavu.

V Německu mají zákon, podle nějž musí rozpočet každé veřejné stavby pamatovat jedním procentem (nebo dokonce několika?) na současné umění, které v té budově zůstane. Ve Franci mají zase jiný zákon, podle nějž teď musí všechny nově stavěné veřejné budovy mít střechu pokrytou rostlinami. Dovedete si něco tak radikálního představit v Praze?

Meziválečné Československo stihlo za necelých dvacet let svého trvání vytvořit architektonické styly, postavit desítky zajímavých veřejných staveb. Vytvořilo rondokubismus, funkcionalismus. Jejich fotografiemi naplníte tlusté knihy. Co ukážete cizinci zajímavého z posledních pětadvaceti let v Praze?

Tančící dům, Technická knihovna, vzducholoď DOXu a jeho nový sál, Muzeum Kampa, ještě dvě, tři stavby. A to je vše. Zbytek jsou krabicové skelety stavěné tak, aby vyšly co nejlevněji a aby se co nejrychleji pronajaly nebo prodaly. Hlavně nic originálního, co by mohlo prodloužit stavbu a tím ji prodražit. Hlavně nic novátorského.

Praze chybí lehkost, vtip, nadlehčenost

Jak dopadl jediný opravdu novátorský pokus, Kaplického Národní knihovna? Zabil ji odpor malých duší, závistiví konkurenti i prezident, který si najednou vzpomněl, že se přiváže řetězy. Za koho tenkrát kopal? A primátor, který pod jistým tlakem otočil ze dne na den o sto osmdesát stupňů.

Když v Paříži před lety postavili Centrum současného umění G.Pompidoua, vzbudilo svou barevností a technickými rourami vyvedenými na povrch fasády vášnivé reakce. Dnes to je třetí nejnavštěvovanější budova/památka Paříže, proudí sem miliony turistů, celá čtvrť kolem žije kavárnami a restauracemi a obchody s uměleckými předměty. Pařížané ji dávno přijali za svou. Když před pár lety v tomtéž městě stavěli novou filharmonii, nezvyklou stavbu připomínající posunuté ledové kry, obyvatelstvo ji přijalo s všeobecným souhlasem.

Jak dopadl Černého vtipný Václav na obráceném koni, který by měl logicky viset na Můstku? Praha pro něj nenašla místo, k vidění je jen díky velkorysosti Havlových v Lucerně. Kde si ho cvakají stále noví a noví turisté.

Tvář města výrazně posunuly k modernitě zasklené zastávky firmy Decaux. Bojují o přežití.

Hravost a současné umění v ulicích přitahují

Centrum polské Wroclawi je prošpikováno stovkou malých mosazných trpaslíků, každý jiný, jeden točí na filmovou kameru, druhý si vybírá peníze z bankomatu, třetí tlačí trakař. Nejsou vidět na první pohled, děti je s velkou radostí objevují na nárožích, na sloupech, na chodnících. A turisté se s nimi neustále fotí, jsou jich i plné pohlednice.

O kus dál, stále ve Wroclawi, padnete na hyperrealistické sochy lidí vycházejících z podzemí, působivý pomník hrůze války. A jinde, stále v centru, narazíte na moderní kovové oblouky, z nichž tryská voda, její barva se mění podle proměnlivosti reflektorů. Na centrálním náměstí města děti poskakují kolem moderní soustavy vodotrysků vložených do velkých panelů skla.

V samém centru nejhistoričtějšího Bruselu zakopnete o realistickou sochu psa, čůrajícího na patník (pandán k čůrajícímu chlapečkovi). Fotí si ji tisíce cizinců, lidé se smějí, děti piští. Takové zdánlivé drobnosti vytvářejí hravost města a lidem dávají pocit, že město není nudný prostor a že je příjemné a vtipné tu žít. V Barceloně vidíte na křižovatkách a nárožích moderní plastiky, sklo, průhlednost. Nemusí se stavět stále jen kamenné pomníky důstojných pánů a výročí.
V Bruselu, v Paříži, ve Wroclawi či Varšavě narazíte na muraly, boční zdi domů pomalované většinou vtipnými, odlehčenými výjevy. Praha? Vím o jediném v Charvátově ulici.


Stalo se už novým fenoménem světové turistiky, že lidé se jezdí dívat na originální stavby současnosti, že ty přitahují. Co jim chcete ukázat v Praze kromě těch pár zmíněných? Jen historii a historii.

Současné trendy západní Evropy se nebojí kombinovat staré památky, starý kámen, režnou cihlu, se současnými formami, sklem, chromovaným kovem, a do měst vkládat prvky hravosti, odlehčenosti.

Labyrint před kostelem umožní lidem, aby ten kostel vnímali jako něco současného, co je součástí jejich života, hravost labyrintu jim přijde v kombinaci s kostelem přirozená. A děti i rodiče mají pocit, že město je jejich, že to je veřejný prostor, kde se pohybují volně a nejsou tam jen trpěnými návštěvníky, kteří přebíhají mezi mcdonaldem, ikeou a starbuckem. A že současné umění patří do současného života, nejen do čtyř stěn galérií.

Logickou otázkou je, kdo by mohl nového ducha do Prahy konečně vnést. Nikoli bourat, ale citlivě vnášet. Tradiční strany na magistrátu určitě ne, měly na to přes čtvrt století a výsledek je, jaký je. Zakonzervovanost. ODS se svými kolibříky, mazánky a léty privatizačních skandálů? TOP s léty spoluvládnutí na radnici? ANO, které za celých pět let neposunulo Prahu k evropskému velkoměstu ani o centimetr?

Šance je v mladých nastupujících silách, které už zároveň ukázaly, že jsou s to spravovat město, že chtějí s věcmi pohnout a že tam, kde už dokázaly do věcí mluvit, to dělaly ve prospěch obyvatel a ne milionářů a developerů. Takže asi Praha sobě a Piráti, nikdo jiný tu není vidět.