V roce 1989 se stalo něco do té doby nemyslitelného: komunistická moc v Polsku uznala politickou opozici a pustila ji k jednacímu stolu. Ke kulatému stolu. Do půl roku pak padly režimy celé Střední Evropy, sjednotilo se Německo, rozpadlo se sovětské impérium. Část polské pravice dnes ale kulatý stůl a princip kompromisu odmítá.

Poláci tehdy přinesli světu něco velkého, ukázali, že totalitní systém lze skončit jednáním a kompromisem, bez jediného výstřelu. Že spolu můžou mluvit dvě síly, jež se léta vnímaly jako nepřátelé, a dojít ke kompromisu. V zájmu země a jejího obyvatelstva.

Ukázali také, že pro Poláky je in fine důležitější přináležitost k národu než ideologické rozdíly. A že Polsko je tak velká země, že pokud se tam něco hne, může se to hnout v celé Evropě. To jsou dvě poučení, jež by jeho sousedé neměli zapomínat.


Jakmile se hnulo Polsko, šlo podobnou cestou vzápětí i Německo, a my už jsme se mohli jen připojit. Jednání Občanského fóra s komunisty se mimochodem v mnohém kulatému stolu podobala. Že to nebyla automatická cesta, která by se lehce prosadila, se ukázalo v Rumunsku, kde mrtví byli, nebo později při rozpadu Jugoslávie.

Buďme vděčni polské tvrdošíjnosti

Na varšavských jednáních měl samozřejmě lví podíl Gorbačov, který nezareagoval jako Brežněv vojenskou intervencí. Být tenkrát v Kremlu Putin, všechno by asi dopadlo jinak. Gorbačov ale rok před kulatým stolem šokoval prohlášením, že každý z dosavadních satelitů si má rozhodovat o vnitřních záležitostech sám.
Vytvořil tak příznivé klima a iniciativu vzali do svých rukou Poláci. Za tu jejich úpornost jim musíme být vděčni a nikdy nezapomenout, že nebýt jejich Výboru na obranu dělníků KOR, Solidarity, Wałęsy a lidí kolem něj, neměli bychom listopad 89 a stále se krčili ve frontách na banány, na jeansy z tuzexu, báli se, jestli vám dítě vezmou na školu.

Polákům se podařilo prolomit hradbu režimní nomenklatury ohromnou houževnatostí, s jakou se několik desetiletí vzpírali komunismu, s jakou jejich opozice dovedla téměř deset let udržet při životě ilegální Solidaritu, jak přes opakovaná věznění a mlácení stále organizovala ilegální demonstrace, tiskla podzemní letáky a brožurky. Včetně těch pro českou opozici, která je v batohách přinášela přes Krkonoše do Československa.

Ať si opozice ušpiní ruce

V únoru 1989 stála polská vládnoucí kasta bezradně před situací, s kterou si už nevěděla rady. Byla sice v čele státu a měla všechny klasické silové nástroje, policii, armádu, kádrováky, neměla ale obyvatelstvo. To se jí v opakovaných vlnách bouřilo a stávkovalo a opozice každou chvíli někde vystrčila hlavu. Hospodářská situace byla beznadějná.

Polské vedení tehdy zkusilo do té doby nepředstavitelný krok, vtáhnout nějak opozici do zodpovědnosti za stav země a zbavit ji aury toho čistého nevinného, mučedníka. Začalo se mluvit o potřebě « národního porozumění ». Vedení vládnoucí partaje nebylo samozřejmě jednotné, stalinističtější síly byly rezolutně proti jakémukoli uznání opozice, pragmatici to ale chtěli zkusit.

Nikoho samozřejmě nenapadlo, že by ta jednání kolem stolu, který režim nechal narychlo vyrobit a který se dnes ukazuje v Prezidentském paláci jako historická relikvie, mohla vést k pádu celého režimu. Včetně těch, kdo jednání iniciovali.

Režim neměl na počátku těch jednání jasnou představu, kam by chtěl věci dovést. Těch pár osob, které celou operaci spustilo, si nějak představovalo, že udělají určité ústupky, možná jen dočasné, zlepší se ekonomika a oni tím utlumí odpor obyvatel a zneutralizují opozici. Že jí třeba povolí odborový pluralismus včetně Solidarity a tím věci skončí.

Opozice neměla žádnou jistotu výsledku

Opozice byla ohledně účasti na jednání také rozpolcena. Jedni v ní viděli neopakovatelnou dějinnou příležitost, okénko, jaké se díky příhodným zahraničním i domácím okolnostem otevře jednou za sto let, a kterou nelze odmítnout a promarnit. Wałęsa, Geremek, Michnik, Kuroń, Mazowiecki, Frasyniuk a další. Zároveň se ale obávali, aby je režim jen nezmanipuloval a v očích národa nezkompromitoval. Neměli ani čas se na jednání připravit a stanovit si strategii. Jednání podporovala opatrně i katolická církev, byla třetí stranou rozhovorů a prostředníkem.

Část opozice jednání odmítala, a od těch dob se v Polsku táhne jako červená nit kritika nebo i odmítání « kulatého stolu » jako nehodného kompromisu s « bolševikem », na jehož smluvní charakter se nemělo přistoupit. Mezi nimi byli tenkrát třeba otec dnešního premiéra Morawieckého nebo pozdější prezident Komorowski, který se ale nechal pro jednání přesvědčit.

Kaczyńského pravice dnes kulatý stůl odmítá

« Kulatý stůl » dnes ex post po třiceti letech vehementně kritizují polské národovecko-katolické konzervativní kruhy, jež jsou teď u moci. Polsky se jim říká pravice. Samozřejmě Jarosław Kaczyński, i když se tehdy on i jeho zemřelý bratr Lech jednání účastnili. Pokud se mu to ale třeba vůči zahraničí hodí, odvolává se na tato jednání jako na vzor k následování. Třeba zrovna před pár dny na varšavských jednáních o Blízkém Východu vyzdvihoval ministr zahraničí Czaputowicz kulatý stůl jako model arabským politikům.

To odmítání principu vyjednávání s oponentem se dnes promítá i do způsobu, jakým se dnešní vládní strana chová k opozici : neuznává vůbec, že by někdo měl jiný názor, v opozici vidí nepřátele, « lidi druhé kategorie » (J.Kaczyński) a někdy dokonce « zrádce ». Jejich názor v parlamentu nikdy nezohledňuje.

Osobně se domnívám, že ten kulatý stůl a způsob, jak se při něm opozice chovala a kam ho dovedla, byl tím nejlepším řešením, jaké si je možné představit. Ve své době byl tak nepravděpodobný, že o něm nikdo ani nesnil. Alternativou byl jen tužší režim a násilný konec opozice.

Tvrdit, že se mělo s režimem tenkrát zatočit a ne jít s ním na kompromis, se míjí s tehdejšími reáliemi a je spíš jen silnými slovy po bitvě. Jak zatočit s někým, kdo měl v rukou policii, armádu, všechna média? Opozice neměla nic, jen tajnou policii v patách. Internet a sociální sítě neexistovaly, jedinou informací byla státní televize. Obyvatelstvo bylo po deseti letech marasmu unavené a protesty byly stále častěji jen dílem malých skupinek.

Navíc mezinárodně bylo polské protirežimní hnutí úplně samo, ve všech okolních zemích panoval komunismus, jeho policie a režimní novináři. Pamatuji si ještě na šok, jaký v zemích sovětského bloku vyvolalo prohlášení Solidarity z r. 1981, aby podobné odbory lidé zakládali i v ostatních satelitních státech. V Československu ten nápad nikoho nepřitáhl. Zato se stahovaly jednotky armády k polské hranici.

Pozadí : Solidarita a deset let její ilegality

Kulatý stůl se pochopitelně nevzal z čistého nebe. Země zažila o deset let dříve, v r. 1980, nadšení širokého lidového hnutí Solidarita, které si po mnoha stávkách a měsících prázdných obchodů a lístků na potraviny vynutilo na komunistické straně právo na oficiální existenci a na reformy. A to byl přitom v Moskvě Brežněv.

Solidarita se chytře chovala jako odbory, čili nikoli politická strana, registrovalo se v ní deset milionů «pracujících» a krok za krokem si vynucovala na režimu nové a nové ústupky vedoucí k demokracii.

Od tehdejších opozičních vůdců bylo geniální, že propojili inteligenci se světem dělníků, továren a gdaňských loděnic, že se bili za potřeby sociálně slabých vrstev. S takovýmhle typem masového hnutí, jehož členem byl každý třetí obyvatel, režim nevěděl, jak si poradit.

Po roce emocionálního vzepětí a naděje, kterému se v Polsku říká « karneval Solidarity », a stále ostřejších konfliktů s mocí, do hry vstoupil generál Jaruzelský a v noční zimě 1981 vyhlásil výjimečný stav. Všude na ulicích tanky a vojáci, v každé továrně vojáci jako dohlížející komisaři, vojáci v televizi místo hlasatelek. Šok pro celou zemi i pro cizinu.
Polsko ale nezažilo sovětskou intervenci jako Čechoslováci v r. 1968. Solidarita byla zakázána, deset tisíc jejích aktivistů bylo internováno, někteří přešli do podzemí a pár z nich se ukrývalo i několik let. K nějaké antichartě se nikdo nesnížil, naopak spousta herců a umělců bojkotovala oficiální televizi.

Plukovníci v podnicích ovšem ekonomiku nerozproudili, a opozice byť velmi zdecimovaná, o sobě stále dávala vědět a měla v národě podporu. Internovaný Wałęsa odmítl jakoukoli spolupráci s režimem, zůstával symbolem odporu. V zemi stacionovalo početné sovětské vojsko (blízko českých hranic, kolem Legnice), do vnitřního chodu Polska ale nezasahovalo. A tak v únoru 1989 přišla nabídka opozici k jednání.

Režim vůbec neznal náladu v zemi

Jednání kulatého stolu trvala dva měsíce, od února do dubna 1989. Jednalo se v nejrůznějších pracovních a tematických skupinách, ve vládní vile Magdalenka i v kuloárech, obě strany se praly o každé slovo. Hlavními tématy bylo hospodářství a jak ho postavit na nohy, politické reformy, na něž tlačila opozice a režim přijímal se skřípěním zubů, a odborový pluralismus. O šíři záběru svědčí, že vyjednávání se v úhrnu zúčastnilo přes 700 osob.

Opozice tam prokázala, že má dost lidí, kteří jsou s to argumentačně přebít režimní odborníky a partajní funkcionáře. Pro ty bylo často překvapením, že lidé, které nikdy osobně neviděli a které léta líčili jako kriminálníky, až tomu sami uvěřili, mohou být vzdělaní a jít za ideálem.

Většinu z těch, kdo se těch jednání tenkrát za opozici účastnili, potom najdeme v novém Polsku jako premiéry, ministry, poslance. Tady si prošli prvním velkým politickým křtem.
Jednání kulatého stolu byla v té době unikátní už tím, že na ně režim přistoupil. Výbušnost jeho závěrů se rychle ukázala v červnu při volbách, o jejichž konání se u kulatého stolu rozhodlo.

Prvních částečně svobodných volbách v komunistické zemi: smělo se svobodně volit 35% křesel v dolní komoře (65% si ponechala nomenklatura) a 100% do nově stvořeného senátu. Všechna křesla do posledního, jež mohla, získala ke svému ohromnému úžasu opozice. Měla přitom na přípravu minimum času, žádné zkušenosti s volbami a skoro žádná média, jen právě legalizovaný deník Gazeta wyborcza (Volební noviny), jenž je dosud nejčtenějším listem. A byla ohledně účasti v nich také rozdělena.

Pro režim to byl naprostý šok, přepočítal se ve své taktice, obyvatelstvo se od něj zcela odvrátilo. Vzápětí vznikla první nekomunistická vláda T. Mazowieckého a domácí události už šly jako na drátkách.

Polsko bývalo maskotem zahraničí

Polsko se všemi těmi událostmi dostalo bleskově do popředí světového zájmu, do Gdaňska za Wałęsou chtěl najednou každý světový politik, při jeho vystoupení v americkém Kongresu se mu dostalo ovací ve stoje. Svět aplaudoval Polákům, kteří svrhli pokojnou cestou, dialogem a kompromisy totalitní režim, stál v úžasu, že nebyl jediný mrtvý. Mezinárodně se země dostala na špičku, Francie a Německo jí nabídly zvláštní partnerskou strukturu setkávání, tzv. Výmarský trojúhelník (ČR něco podobného nemá).

Tahle velká, téměř 40-milionová země, byla po léta braná jako vzor transformace k tržní ekonomice a demokracii, I v době finanční krize před deseti lety měla jako jediná v Evropě hospodářský růst, byla hlavním tahounem sbližování Ukrajiny a EU, podpořila Gruzii po ruské invazi, v EU jí bylo nasloucháno ve věci ruského nebezpečí.

Kaczyński otočil zemi o 180 stupňů

Před čtyřmi lety se všechno změnilo a Polsko se náhle stalo symbolem národoveckého katolicismu, jaký se provozoval naposled počátkem 20.století. Zemi řídí autokraticky Jarosław Kaczyński, mezi obyvatelstvem vyhloubil hluboký příkop. Sám sice nemá žádnou ústavní funkci a tím ani zodpovědnost, zato rozhoduje o všem: o jmenování prezidentského kandidáta, premiéra, o jmenování ředitelů státních podniků i správních rad, ředitelů televize, rozhlasu, kdejaké veřejné instituce.

Je živen odporem proti všemu liberálnímu a svobodomyslnému, proti liberálnímu Západu, proti D.Tuskovi, je patologicky upjatý na letecké neštěstí v roce 2010, při němž zahynula stovka lidí včetně jeho bratra. Většinu účastníků tehdejšího kulatého stolu vnímá jako nepřátele.
Nesmírnou moc dostal katolický klerus, nejkonzervativnější v celé Evropě. Moc ideologickou, politickou i ekonomickou. Všude mše, ve školách všude katechismus.

Kaczyński stále koncentruje moc do svých rukou, mění ústavu, podřizuje si soudy, z veřejných médií udělal nástroje jedné strany. V Evropě ztratil kromě Orbána všechny spojence, je v konfliktu s institucemi EU včetně Soudního dvora, s hlavními evropskými zeměmi, v některých aspektech i s USA a s Izraelem.
Dnes je u moci v Polsku jedna jeho tvář, ta méně vlídná. Nedávné místní volby ale ukázaly Kaczyńského limity, přes všechno myslitelné válcování nedobyl jediné větší město, ta zůstala v rukou liberálů.

Na podzim přijdou parlamentní volby, ukáže se, zda je opozice natolik silná, že Kaczyńským prosazovaný národovecko-klerikální model porazí (při posledních volbách dostal 37% hlasů).

Text vyšel v mírně pozměněné podobě rovněž v Deníku referendum