Polsko má vynikajícího avantgardního umělce, tvůrce neopakovatelné, nekonvenční, veskrze avantgardní hudby, hudebního myslitele a pedagoga, a zároveň autora specifických divadelních her, a také výtvarníka. Bogusława Schaeffera. Srovnatelného s Pierrem Boulezem. A my ho v Čechách kromě pár zasvěcených neznáme.


Přitom jde o světovou špičku, tvůrce, který se stále obnovoval, nikoho nenapodobil a kterého asi nikdo nenapodobí. Člověka obdivovaného v hudebních kruzích po celé Evropě. Je nanejvýš na čase, aby se u nás začal hrát.

Asi na cokoli sáhl, dal tomu svůj jedinečný, neopakovatelný tvar a zvuk. Stále vybočoval ze zavedeného pořádku, experimentoval se stylistikou, neustrnul v jedné konvenci. I jeden z filmů, které byly o něm natočeny, se jmenuje „Mimo schéma“. Každým svým dílem vyvolával nadšení i kontroverze. V pětatřiceti letech už o něm psal známý kritik jako o „mladém otci nové hudby“. Byl jak teoretikem a intelektuálem, tak člověkem emocí.

V hudbě zkoušel všechno možné, jako první na světě třeba zkomponoval skladbu na psacím stroji, byl autorem prvního hudebního happeningu v Polsku (1960). Podle odborníků je každá z jeho skladeb hledáním řešení nějaké jiné skladatelské otázky, pojednáním jednoho tématu, ať už z hlediska zvuku, barvy, struktury skladby, nezvyklých emocí nebo nezvyklé techniky. Nikdy se neopakuje. Nebál se kombinovat vážnou hudbu s jazzem. Navíc jeho partitury, spíš kreslené než psané, jsou nádhernými výtvarnými díly.

První v happeningu, v elektronické hudbě

V Polsku přišel jako první s řadou aktivit a disciplín, byl prvním v hudebních happeninzích, kolážích, v elektronické, grafické, nadparametrové či utopické hudbě, ve „skladbách pro herce“. Vytvořil zcela nový žánr instrumentálního divadla. Od 60.let byl také hodně uznávaný mezi zasvěcenci v zahraničí. Celý život vyučoval komponování, v Polsku, Nizozemí, Velké Británii, Darmstadtu, později v Salzburku.

Spolupracoval s mnoha velkými jmény polské kultury, jeho základnou byl dlouho Krakov (žil v dělnické čtvrti Nowa Huta), složil hudbu k několika filmům o výtvarnících jako Władysław Strzemiński nebo Magdalena Abakanowicz, k divadelním hrám, pracoval s legendrárním divadelníkem Kantorem. Léta také s Experimentálním studiem Polského rozhlasu či s jedinečným souborem hudebníků a herců Mladí interpreti současné hudby MW2.

Letos zemřel, bylo mu devadesát, zanechal po sobě ohromnou spoustu věcí: 550 skladeb, 44 divadelních her (z nichž část i režíroval a které byly přeloženy do mnoha jazyků), 17 knih, většinou o hudbě a o kompozici, stovky článků, 650 grafik. V Salzburgu založil vlastní nakladatelství.

Renesanční, mnoharozměrný, nikdy se neopakující tvůrce. My nikoho s takovou odvahou a s tak širokým záběrem a pracovitostí asi nemáme.

Co se současné vážné hudby týče, Poláci mají světově proslulého Pendereckého, ověnčeného dnes všemi možnými doktoráty a řády. Ve svém oboru ikonu, ale oficializovanou. Schaeffer je z jiného těsta, až do svého vysokého věku zůstal nezařaditelným, buřičem i bořičem, stále se obnovujícím, se sarkastickým úsměvem na rtech. Byli si tak trochu konkurenty. Penderecki se snadno sociálně prosazoval, Schaefer se vzhledem ke svému handicapu s výslovností vyhýbal veřejným vystoupením a oficialitám. Proto byl pro širší veřejnost léta prakticky neznám, i když v hudebních a uměleckých kruzích byl velice uznáván. Natočilo se o něm několik dokumentárních filmů, napsáno několik knih.

Éra Schaeffera, každoroční gejzír umění

Před nějakou dobou si dva polští herci vzali do hlavy, že Schaefferovo dílo prosadí u veřejnosti a nenechají ho zajít na úbytě. Založili si asociaci Aurea ponta a už jedenáct let rok co rok dávají velké hudebně-divadelní představení na jeho počest, zvané Éra Schaeffera. Viděl jsem jich několik, každý rok na jiném místě Varšavy, každý rok úplně jinak pojaté, každý rok s vynikajícími interprety. Každý rok to je zážitek, který v člověku dlouho zůstane. Je to vždy gejzír improvizací, rande hudby, zvuků, divadla, výtvarného umění, tance. Mnohovrstevnaté představení, slučující nejrůznější překvapivé prvky, jejichž společným jmenovatelem je energie, vtip, inteligence.

Letos se Éra konala v bývalém bazénu varšavské YMCy, prostoru připomínajícím pražskou Archu zde. Trochu totální představení, totální umění. Veškerý prostor včetně stěn a stropu režisér vyplnil Schaefferem, barevnou projekcí, plochami s jeho myšlenkami, herci a jeho hudbou. V parteru publikum usedlo ke dvěma dlouhým řadám prostřených stolů, jako na svatbě nebo banketu, zbylí se namačkali na galerii lemující sál.

Celý večer byl koláží úryvků z autorových her, herci se pohybovali tu mezi publikem, tu po stolech mezi talíři, a hudby improvizované na elektrické nástroje, jež vycházela z jeho partitur: neočekávané, překvapivé, stále se proměňující. Texty byly jako většina Schaefferových her inteligentní, vtipné, ironizující o podstatě divadla, o herectví, roli režiséra, o vztahu mezi publikem a herci: prostě metadivadlo.

V Praze se před pár lety hrála zřejmě jen jediná Schaefferova hra, „Scénář pro tři neskutečné, ale existující herce“, v Divadle Komedie. Zbývá ještě čtyřicet dalších. A možná by už bylo na čase, když má 90.výročí narození, uvést ho u nás také jako jedinečného a světového autora hudby. Proč české publikum zná tak málo polské tvůrce? Skladatele, výtvarníky, dramatiky?