Kundera jako jediný česky píšící autor pronikl do světové špičky. Bez Francie by ale nebyl Kunderou, tam našel svobodu, smět psát co chtěl, i uznání a nakladatele. Pohled na autora a Francii:

Tahle otázka, zda je spisovatel autorem českým nebo francouzským, nejrůznějším způsobem modifikovaná, padá stále znovu a znovu, při každé debatě o autorovi i od novinářů. Dostával jsem ji nesčetněkrát. Dobrá odpověď na ni není, je od základu falešně položena.

To, že autor dostal před pár lety české občanství, tedy občanství státu, ho ještě nečiní „českým“ autorem o nic víc ani míň, než když byl zbaven československého. A když má navíc už čtyřicet let občanství Francie.
Co znamená český/francouzský spisovatel? Myslí se tím státní příslušnost, pas? Reálie, na které dílo odkazuje, kde se autor narodil a žil? Nebo spíš jazyk, v němž psal, tedy literatura, do níž se více nebo méně vědomě nemůže nezačlenit? Ošemetná kritéria, zvlášť v kontextu střední Evropy. Či u exulantů, jakých je mezi umělci hodně.

Každý jsme míšenci a v menšině

Milan Kundera žil dlouho v Československu, psal česky vycházeje z místních reálií, nejdřív jako budovatelský straník, později jako reformátor. Tady se začala jeho literární i společenská sláva. Později už jako známý autor (hlavně Žertu) oficiálně vycestoval do Francie. Tam psal nějakou dobu česky, přesouvaje pozvolna své příběhy do rámce exilu, života Francie a Evropy i filosofujících úvah, až začal psát své poslední knihy francouzsky. Stylem, který je čtivý a srozumitelný všude po světě. Formovat myšlenky v novém jazyce není psát jako doposud, znamená to myslet v jiných obrazech, ponořit se nevědomky do jiné kulturní punkvy.

Zároveň byl ale Kunderovou literární vlastí už kdysi v Čechách román, tedy francouzský žánr par excellence. Přemýšlel o něm, teoretizoval ho, napsal dokonce variaci na Diderotova Jakuba Fatalistu a později samostatnou studii o románu, autoritou byl pro něj Flaubert.

Žije v Paříži, v centru města na levém břehu, kde bydlí francouzské kulturní a politické elity: vydavatelé, lidé z médií, od filmu, ministři, známí spisovatelé. Do této společnosti z velké míry patří. V prvních letech francouzského pobytu se hodně otevíral novinářům, komentoval nejrůznější světové události, to ho uvedlo do obecného povědomí jako veřejného intelektuála. Později se médiím naopak uzavřel do nejpřísnější klauzury a na cloně vůči novinářům a veřejnosti si vybudoval svůj image. Se svojí ženou mluví česky, s francouzským prostředím komunikuje francouzsky. Hodně přemýšlel o totožnosti střední Evropy za časů, kdy byla „unesena“ Moskvou, jak to objevně formuloval ve svém eseji.

K Čechám a Moravě si udržuje odtažitý vztah, jezdil sem pouze inkognito, jeho knihy se tu mohly objevovat rytmem jedna ročně. Jeho poslední tituly se budou do češtiny překládat. Václav Havel ho v Paříži jako prezident několikrát navštívil, vždy si dobře povídali, samozřejmě bez fotografů a tak trochu v utajení. Taková nějak je autorova česko-francouzsko-světová identita.

Není na tom nic divného, v této situaci jsou ve Francii milióny lidí a tisíce umělců. To jen malý český pohled se snaží vnutit představu, že člověku je vlastní mluvit jen jedním jazykem a vymezovat se vůči okolí jedinou identitou. Svět ale takhle nevypadá, a to nejen v Paříži či Londýně, ale ani v Asii nebo Africe. Jazyková a kulturní „čistota“ je něco umělého, teoretický konstrukt, který nemá oporu v realitě. Každý jsme nějakou směsicí, míšenci a v určitém kontextu menšinou.

Paříž jako Mekka kulturních emigrantů

Francie hrála u Kundery ovšem roli daleko větší, než jen změny jazyka a kultury, kde se po hlavním chodu servírují sýry. Po odjezdu z husákovského Československa se mu stala uzemím svobody, kde mohl učit a psát a vydávat, jak cítil. Kdyby tam neodjel a zůstal, kde se narodil a kde ho přestali po invazi vydávat, většinu svého díla, jak ho známe, by nejspíš nenapsal. Napsal by jistě něco jiného, ale ne to, co z něj udělalo nejznámějšího českého autora v zahraničí. V tom byla pro něj Paříž unikátní.

To město bylo jedním z několika kulturních pupků světa, místem, kam se víc než kamkoli jinam uchylovali pronásledovaní intelektuálové z celého světa, z Jižní Ameriky, Španělska, emigranti z celého východního bloku. Od Cortázara po Mirceu Eliada. Žili tam už Josef Šíma, Toyen, Petr Král, Vladimíra Čerepková, Prokop Voskovec, Věra Linhartová a další Češi. Následovali Jan Vladislav, Jiří Kolář a další. Pavel Tigrid tam vydával Svědectví, Poláci zase časopis stejného významu a profilu Kultura, podobně další Východoevropané. Solženicynovi tam poprvé rusky vyšlo Souostroví Gulag.

Panovala tam atmosféra vysokého uznání kultuře. Prezident Mitterrand hned krátce po svém zvolení udělil francouzské občanství Kunderovi, stejně tak o pár let později Jiřímu Kolářovi. Nemuseli tedy být apatridy, lidmi bez příslušnosti a bez pasu, k čemuž je odsoudila tehdejší Praha.

V pozadí Gallimard

Milan Kundera měl to štěstí, že byl v Paříži přijímán již od svých českých začátků. Když tam vyjel za uvolnění v r. 1968, obědval třeba s Aragonem, tehdy guru levicové intelektuální scény. Československý reformismus tam měl velký ohlas. A za jeho francouzským a světovým úspěchem stál do velké míry, kromě jeho talentu a psaní, obří nakladatel Gallimard.

Nepochybujeme, že to díky němu a jeho marketingovým schopnostem se Kunderovi dostalo propagace a že se začal rychle překládat do dalších jazyků. Nakladatel mu ve snaze připravit půdu pro ta neprestižnější světová ocenění dokonce vydal v edici Pléiade jeho souborné dílo, což se stává jen autorům po smrti. Myslel dokonce na Nobela. Cesta ke světové slávě je bez silného nakladatele a jeho strategie až na výjimky nemožná. Světový úspěch, jakého Kundera dosáhl jako jediný český autor, by byl bez Gallimarda nemyslitelný.

Když odjížděl z Československa, byl tu uznávaným autorem, ale ne jediným. Stejně známi byli Hrabal, Vaculík, Klíma a další. Ve světě se ale prosadil jen Kundera. Je velmi nepravděpodobná představa, že by tomu tak bylo, kdyby zůstal v Československu. V tom pro něj byla role Gallimarda a Paříže jedinečná a rozhodující. Bez ní by nebyl dnešním Kunderou.

Chopin polský nebo francouzský skladatel?

Ptát se, zda je Kundera autorem českým nebo francouzským je stejné, jako se ptát, zda byl Chopin polský či francouzský skladatel. Dokonce, zda byl Polákem či Francouzem. Chopin je především Chopin, vše ostatní je druhotné. Narodil se v tzv. Varšavském knížectví, jeho otec byl Francouz, který se tam uchytil jako učitel jazyka, matka Polka. Ve dvaceti odjel do Francie a už se do Polska, jež si mezitím rozebraly mocnosti, nikdy nevrátil. Ve Francii složil všechny svoje skladby, jež ho učinily pro historii Chopinem, prožil tam všechny svoje vášně, měl poměr se spisovatelkou George Sand, mluvil pochopitelně francouzsky.

Hudební vědci ale řeknou, že pro jeho hudbu, byť složenou ve Francii pro francouzské publikum, jsou určující motivy polských melodií. Navíc se v Paříži angažoval mezi polskou emigrací, propagoval tam samostatnost Polska. Pochován je v Paříži, jeho srdce je uloženo v kostele ve Varšavě. Hrají ho všude po světě, Chopinovskou klavírní soutěž léta vyhrávají Korejci. Kam a komu patří? A proč by měl někomu patřit?

Podobně komplikované to je u německojazyčných spisovatelů střední Evropy. Nebo Isaac Bashevis Singer, Nobelova cena. Psal v jidiš, o životě Židů ve Varšavě a na území dnešního Polska či Ukrajiny, od 30.let žil ale v Americe. Po světě ho proslavila vydání v angličtině a jeho tematika židovského zmizelého světa, v jidiš by si ho prakticky nikdo nepřečetl. Autor židovský, polský, americký?

A co Václav Jamek, český autor, který napsal celou svoji jednu knihu francouzsky, navíc v Praze?

V republice umění nemá národovectví místo

Nebo Joseph Conrad? Celý život psal anglicky, je považován za jednoho z největších mistrů literatury tohoto jazyka. Přitom se ho naučil až v dospělosti. Narodil se na území dnešní Ukrajiny rodičům, kteří se cítili polsky, v sedmnácti utekl do světa a celý život byl námořníkem, hlavně na anglických lodích. Na obálkách knih figuruje pod anglickým jménem Joseph Conrad (narozen jako Józef Korzeniowski), Polsko se k němu ale velmi hlásí. V Gdyni má na břehu moře velkou sochu, v Krakově důležitý literární festival. A zase: je to důležité? Náš či jejich autor?

Tak bychom mohli pokračovat do aleluja: Picasso se narodil v Malaze, Miró v Barceloně, Chagall v dnešním Bělorusku, Kupka v Opočně. A všichni se setkali a tvořili v Paříži. To její atmosféra jim umožnila stát se těmi, kým se stali a jak je zná svět. S tím samozřejmě, že každý si přinesl něco z původní identity. Stejně tak Milan Kundera.

Je tedy Kundera českým nebo francouzským spisovatelem? Takto položená otázka nemá smysl. V republice umění nemá národovectví místo.

Psáno v r. 2019, text má ale stále svou platnost