Drahá Julie,

včas jsme dnes spolu utekli od Bobřího potoka schovat se domů před deštěm. Byla jsi šťastná, že nás dům ochrání třeba i před bouřkou nebo povodní z Bobřího potoka. Plánovali jsme oslavu Tvých desátých narozenin a potom četli pohádky. Teď, když v bezpečí domu spíš, Ti chci napsat ještě o něčem, na čem mi záleží.

Lidé postupně vymysleli domy, aby je chránily před nepřízní přírody. Domy tlumí chaos přírody. Dávají lidem větší řád a poskytují rovnoměrnější podmínky. Když je špatné počasí, zima, prší, bývá v domě velmi příjemně, útulno. Také není jednoduše k uvěření, že ačkoliv jsou déšť nebo vítr pro život blahodárnými, chráníme se před nimi v domech a považujeme to za rozumné.

Z domů po většinu života odcházíme a opět přicházíme, nejčastěji za prací. Považujeme za rozumné vymýšlet různé produkční, ekonomické, finanční, politické a jiné podniky a společnosti. Za rozumné a blahodárné považujeme jejich slučování do větších podniků a společností, ty ještě do větších a větších, až působí na úrovni celého světa.

Použitím našeho rozumu, snad ovlivněni tradicí přírody kolem nás, jsme vytvořili blahodárný svět velkých podniků a společností, který má původní účinky počasí a chaosu přírody. Také zde totiž vznikají záplavy, sucha, hurikány ... . I před tímto světem se tedy potřebujeme chránit. Stavět úplně nové domy. Nevím, jak budou vypadat, přesto bych Ti takový rád postavil.

Není jednoduše k uvěření, že před výsledky našeho rozumného počínání se potřebujeme chránit. I když jsou blahodárné podobně jako déšť nebo vítr. Proto mě tak potěšilo, s jakou vážností jsi přijala za své, když jsme na kameny psali číslice a také 2x2=4, že bobři na potoce budou zítra počítat.

Tvůj láskyplný tatínek