Jsou z větší dálky, než kde se rozptýlené zrcadlí.

Původními jsou ty přirozené viditelné tak, že se zdají být jedinými. Přitom je jejich pravděpodobnost mezi slzami téměř nulová. Slzami s největším výskytem jsou slzy transcendentní, nadskutečné, ležící za rozumovou zkušeností. Z nemožnosti použít přímější cestu skalami a propastmi před známou silnicí točící se mezi horami a údolími.

Jde o slzy umožněné časem na přemýšlení. Ve starověkých civilizacích byli nejvzdělanějšími lidmi kněží. Měli čas na pozorování oblohy, zkoumání vlastností čísel a geometrických útvarů, na přemýšlení, úvahy. V uvedeném smyslu jsme také starověkými kněžími hledajícími nadskutečné přímější cesty.

Věřím, že i starověkým kněžím se zrcadlily slzy z transcendentní dálky podobně jako se zrcadlí nám. Vzhledem ke geometrickému nárůstu jejich počtu a času na přemýšlení také věřím, že jsme stále lidštějšími lidmi. Přitom nevím, jakým je skutečně lidský člověk. Vím o jeho nadskutečných slzách. A ty nám snad ukazují směr.