Jdu Václavským náměstím středem od sochy dolů. Po širokých chodnících na obou stranách proudí lidé. Dívám se na ně neobvyklými brýlemi. Lidé v nich mizí. Vidím pouze jejich mozky. Plují neslyšně prostorem připomínající zpomalenou dálnici. Nevím, zda máme složitý mozek, protože příroda i svět jsou těžké na pochopení. Nikdo dnes také neví, co je vědomí.

Blízko je však představa, že na světě existují jen ty mozky. Vše co máme navíc mozku slouží k uskutečňování zpětných vazeb. Ty formují jeho inteligenci a zabezpečují mu živobytí. Rozmnožováním vzniká především nový mozek. Ten dohlíží na vývoj zpětných vazeb. Zdá se tedy, že mozek dělá vše proto, aby se měl dobře a aby zabezpečil podmínky pro růst své inteligence. Jak obdivuhodné. Pokud bychom dokázali zpětné vazby zabezpečit jinak, mohl by vlastně mozek existovat sám.

Vzhledem k přicházejícímu máji hádám, který mozek nese hrdinství nebo zamilovanost. Obojí mozkům prospívá. Hrdinové mění svět k lepšímu a zamilovanost může být předzvěstí nového mozku. Obdivuji zvláště mozky "hrdinů jahodového pole," jejichž hrdinství je konáno na ploše jednoho pole a jejichž sláva toto pole příliš nepřesahuje. Můj mozek věří, že právě takové mozky dávají zpětné vazby potřebné k rozvíjení kladné inteligence mozků obecně. Že brání kladnou inteligenci. A i dnešní kladná inteligence potřebuje být dobře bráněna a rozvíjena. Proto tímto upřímný dík, obdiv a úcta všem minulým i současným hrdinům jahodových polí.

Přemýšlím, které matematické prvky mohou být brány za hrdinu. Mohly by to být vlastní vektory z lineární algebry, jejichž charakter nemění žádné zobrazení ani transformace. Tohle hrdinství je jim vlastní. A proč ne nám? Nám je přece také hrdinství vlastní. Každý máme své jahodové pole ...