Ubytoval jsem se v loveckém zámečku. Loví se tam veliké problémy. Vypadají tak, že se snadno vysvětlí, lákají lovcovu zvědavost, je nemožné je řešit nebo mají řešení přesahující současné hranice. Něco jako dnes postavit lovecký zámeček. Lákavá a barvitá představa, těžké řešení.

Začal jsem s něčím, co je mi blízké. S matematikou. Zkouším najít čtverec, jehož plocha je stejná jako plocha dané kružnice. Třeba jednotkové. Ta má plochu Pí. A teď je třeba najít hranu čtverce, která má délku odmocniny z Pí. Pí je ale tzv. transcendentní číslo. Nemožné, všechny nápady selhávají. Čas utíká. A já to umím "jen" pro racionálních 22/7.

Pobyt skončil a když se smutně vracím domů, že jsem propadnul na prvním problému, tak jsem na to přišel. To racionální řešení vlastně nemusí být zase tak špatné. Jako student Pythagorovy školy bych se totiž dověděl, že konstruce vesmíru je založená na celých číslech nebo na jejich poměrech. A když přišel objev odmocniny ze dvou, tahle představa se zhroutila. Stala se nemožnou. Jako student dnešní školy bych se ale překvapivě dověděl, že Pythagorova škola měla pravdu. Kvantová mechanika, to nejpřesnější, co zatím k popisu vesmíru máme, se hlásí k Pythagorově škole. Měří se tu totiž v celočíselných násobcích kvant. Hmota, čas, energie, délka. Vesmír tak sestává z celých čísel.

Domovem odmocniny ze dvou jsou reálná čísla. Užitečný výsledek lidského intelektu. Idealizovaná konstrukce. Skutečný vesmír se jeví jinak. A blízko je k názoru, zda to není podobné i s dalšími myšlenkami dřívějších civilizací. Nemožnými, dávno zapomenutými. Dnes by mohly být možné. Tak, až někdy opět pojedete na lovecký zámeček lovit nemožné, vzpomeňte, že nemožné může být možné a naopak. I v matematice. A že lovit nemožné může mít své kouzlo i v létě.