Když na to přijde, právo je docela legrace. Tedy pokud o něm zrovna nepíšou právníci :o). Například nedávno vzali pár opic a naučili je obchodovat, tedy vyměňovat různé předměty za jiné různé předměty např. mrkev za grep. Když pochopily kouzlo obchodu (tedy ty opice) dali jim vybrat mezi pomerančovým nanukem (opice to mají rády) a arašídovým máslem (to mají opice také rády). 58% opic si raděj vybralo arašídové máslo (je jasné, že tento pokus proběhl v USA).

Na tom ještě nic není. V dalším pokusu, ale opice dostaly arašídové máslo a nanuky náhodně. Tedy některá opice co má radši nanuka dostala máslo a obráceně. Teoreticky by opice měli začít mezi sebou máslo a nanuky obchodovat, tak dlouho než každá dostane to čemu dává přednost (nebo nanuk nerozteče). Ale 79% opic, které dostali nejdříve arašídové máslo jej za nanuk rozhodně nechtělo vyměnit a 58% opic zase nechtělo vyměnit nanuka za máslo. Je jasné, že některé opice (15%) radši snědly něco co jim nechutná (resp. tolik nechutná), než aby si to vyměnily.

Řeknete si, no a - vždyť to sou blbé opice. O pár let před opicemi, proběhl pokus se studenty Cornellské university. Náhodná polovina vybraných studentů dostala hrníček s logem Cornellu (asi některý z těchto), který se vedle v kavárně prodával za 6 dolarů. Studenti měli mezi sebou hrníček obchodovat za libovolnou cenu. Teoreticky by se měla polovina hrníčků začít obchodovat, protože byly mezi studenty „vhozeny“ náhodně (někdo si jej rád nechá, jiný co hrníčky nerad tak prodá). Paradoxně se , ale uskutečnilo velmi málo obchodů. Zatímco většina kupujících studentů nabízela něco okolo 2 dolarů, tak většina prodávajících studentů nabízela hrníček za 5 dolarů. Studenti dopadli stejně jako opice.

Zmíněné o mnoho dalších pokusů ukazuje na určitou iracionalitu účastníků takových pokusů, která vychází z toho, že věci, které (my lidé a opice) jednou máme, mají pro nás větší hodnotu, než jakou ta samá věc pro nás má když ji získáváme. Takový jev má mnoho složitých názvů, ale klidně by se mu dalo říkat „co je doma to se počítá efekt“, tj. „CJDTP efekt“ (anglicky také endowment effect, status-quo bias, WTP-WTA gap a blablablabla ….). Pokud ještě na CJDTP efekt nevěříte, zkuste si představit situaci, kdy vám vykradou byt a pojišťovna vám zaplatí celou škodu – myslíte, že nebudete mít pocit ztráty po věcech, které jste „měli“ i když si je teď za peníze od pojišťovny můžete koupit a třeba i lepší?

Někdo říká, že CJDTP se dá hezky vysvětlit tím, že lidé mají vrozenou nechuť něco ztrácet. To ale není moc dobré vysvětlení. Nejspíš proto, že to vysvětlení nic nevysvětluje. Údajně jeden z lidí, kteří se v oboru pohybují o tom řekl, že „to je jako říci o dešti, že je způsoben lijákem“. Dobrou cestu k vysvětlení zvolili Jones a Brosnan ve výše uvedené studii o opicích: „CJDTP efekt má hluboké evoluční kořeny (pravděpodobně jako reakce na různá rizika spojená s tím, zda si předměty ponecháme nebo je vyměníme), spíše než náhodná psychologická výstřednost moderního člověka nebo jako nedávný kulturní fenomén“.

To, že lidé mohou být iracionální stvoření (je v nás kus opice) a že to má vliv na jejich rozhodování o běžných věcech v tak velkém rozměru (jak pokusy s CJDTP efektem prokázaly) vzrušovalo hlavně ekonomy, ale se zpožděním také právníky. Když jsme vedli debatu o kouření, jedním z argumentů pro mírnou regulaci kouření v hospodách byla i variace na CJDTP efekt. Vedle toho CJDTP efekt mění pohled na stavbu i výklad smluvního práva, pracovního práva, ale i regulaci fúzí a akvizic. Je toho dost co o tomto světě ostatní již vědí nebo tuší a my právníci v klidu podřimujeme nad paragrafy.

Jako mnohokrát v minulosti se mi i nyní potvrdila správnost mého pohříchu náhodného výběru se odborně zaměřit se na kus práva, který se týká korporací. Je to tak úzká a specifická oblast práva ve které mnoho věcí je z dobrých důvodů jinak než v okolním světě. Představte si obchodování mezi korporacemi, kdyby CJDTP efekt fungoval i tam. Mnohé dobré obchody by se nikdy neuskutečnily protože ředitelé firem by příliš tíhli k čokoládovým bonbónům, automobilům nebo oblekům, které vyrábějí. Nešlo by o nabídku, poptávku nebo náklady, ale ještě o něco navíc, o hodnotu toho, že tu věc mám, že jsme ji udělali u nás v továrně, že je teď naše. Když dojde na vztahy uvnitř korporací, významná část CJDTP efektu vymizí, tedy alespoň podle pokusu Arlena, Spitzera a Talley z Yalu. Mám prostě kliku.


Příspěvek je převzat z LEblogu