V příštích několika letech budeme svědky dramatického nárůstu bankrotujících domácností v měřítku, které zatím česká společnost nezažila. Uvidíme naše sousedy opouštějící své hypotékové domovy, počty exekucí lámající rekordy, dost možná i nové chudinské čtvrti. To všechno paradoxně v době historicky nejvyššího národního blahobytu.

Dluhy domácností rostou velmi vysokým tempem a tento rok přesáhnou hranici 1000 miliard korun. Je to velké číslo, ale samo o sobě nepředstavuje pro domácí ekonomiku žádný velký problém a může poklidně dále růst. O tom myslím panuje všeobecná shoda. Spíše než ekonomický, tu však máme sociální problém a ten, přispěním státu, se může lehce otočit v ekonomický.

Jde o to, že velmi rychle a mohutně se zadlužují domácnosti s velmi nízkými příjmy. Obecně je zadlužování (nejen) domácností udržitelné pokud v budoucnosti stoupnou příjmy (tak aby pokryly běžnou spotřebu a splátky dluhů) nebo pokud klesne budoucí spotřeba (tak aby rozdíl mezi budoucí spotřebou a příjmy pokryl splátky dluhů). Bohužel dluhy domácností nejnižších příjmových skupin jdou zpravidla na financování běžné spotřeby jako jsou potraviny, bydlení a energie a často splácí jeden spotřebitelský úvěr druhým. Očekávání, že jejich budoucí výdaje poklesnou je nereálné zejména s ohledem na vysoký růst cen potravin a energií. Zvýšení příjmů je pravděpodobnější, ale ne příliš, protože většina ohrožených domácností je tvořena lidmi s nízkým vzděláním.

Mnohé domácnosti se již dostaly a další neodvratně míří do dluhové pasti. Chudí lidé skončí ještě chudší. Řádově se může jednat o desetitisíce lidí. V celkových číslech nepůjde o nic dramatického a nic nesvědčí o tom, že takový stav nějak ohrozí stabilitu domácího finančního systému. Nelze si však namlouvat, že se nejedná o sociální problém a to zejména v regionech s vyšší koncentrací nízkopříjmových domácností.

Stát rád a často řeší sociální problémy, protože jsou naléhavé a je na ně nejlépe vidět. Co vůbec v takové situaci může stát udělat? Teoreticky může stát ovlivňovat míru zadlužení domácností pomocí jeho vlivu na úrokové sazby. To je však opatření natolik brutální, že jej lze dopředu vyloučit. Bylo by to jako střílet na vrabce kanónem.

Dalším nástrojem, který stát nově získal, je možnost oddlužování domácností pomocí insolvenčního zákona. Stát totiž může kohokoliv oddlužit. Řekněme, že si pan Novák vzal úvěr 100 000 korun, ale nemá na zaplacení a tak slíbí, že zaplatí jen 30 000 korun, bude se chovat slušně, už to víckrát neudělá a stát mu zbytek dluhu odpustí. Tento nástroj je na první pohled bezbolestný a jeho dopad je téměř okamžitý. Oddlužování však může fungovat tak aby nebylo hrozbou pro finanční stabilitu systému, pokud nepřesáhne určitou mez. To je myslím vidět na první pohled. Pokud by stát umožnil se oddlužit každému kdo se k soudu dostaví umytý a ve vyžehlených šatech, budeme všichni jako ze škatulky a bez dluhů. Trochu nepříjemné bude, že v takovém systému se přestanou půjčovat peníze (půjčili by jste někomu o kom víte že vám nic nevrátí?). Stát může provést jemnější formu téhož a změkčovat a rozšiřovat podmínky za kterých se lidé mohou nechat oddlužit. Např. dnes je možné oddlužení pouze pro nepodnikatele, ale zítra bude i pro podnikatele, dnes je nutno doložit návratnost alespoň 30% , ale zítra to bude pouze 10%, dnes se můžete oddlužit jen jednou, ale zítra kolikrát chcete. Stát prostě udělá pro lidi něco dobrého.

To co je dobro pro jednoho, je zlem pro druhého. Čím více se rozšíří nebo změkčí podmínky pro oddlužení tím častěji lidé nebudou splácet své dluhy. Čím více lidé nesplácí dluhy, tím více se zvýší kreditní riziko. Čím vyšší je kreditní riziko, tím vyšší jsou úroky z úvěrů. Čím vyšší jsou úroky, tím více lidí není schopno splácet své dluhy …. První kdo odskáče zvýšené úrokové sazby budou opět ti nejchudší, kteří se zadlužili přiměřeně a jinak by se ani oddlužovat nemuseli. Vedle toho měkčí oddlužovací podmínky přilákají lidi, kteří proces oddlužení začnou zneužívat a o to více se zvýší četnost nesplácených dluhů. Vysoké úroky odradí domácnosti od rozumné spotřeby financované dluhem. Co byl původně pouze sociální problém, může se stát problémem ekonomickým … a zpětně sociálním, ale s daleko vážnějším dopadem.

Již teď (a to se ještě nic moc nestalo) mnozí politici mluví o změkčení podmínek oddlužení. Tito lidé si stěžují, že pouze malý počet domácností zatím dosáhlo na podmínky oddlužení. O oddlužování mluví jako by to byla sociální dávka. A čím více lidí ji dostane tím lépe. Neuvědomují si, že oddlužení může systémově fungovat pouze tehdy, pokud se dotýká velmi omezeného počtu domácností. Čím více domácností bude nalákáno do systému oddlužení, tím větší hrozbu pro finanční systém představuje.

Pokud stát bude postupovat rozumně, nezbude mu než nechat takové domácnosti padnout. I když to bude velmi bolestivé. Stát by měl tuto situaci monitorovat, aby nebyl překvapen. Stát by se hlavně měl cíleně zaměřit na budoucí dlužníky, zejména velmi mladé lidi. Je důležité vysvětlovat úskalí kreditních karet a spotřebitelských úvěrů, kdy je výhodný nájem a kdy hypotéka, a hlavně jak poznáme kdy už kapka dluhu je tou poslední kapkou. Stát by měl zkrátka vychovávat dlužníky rozumné a odpovědné, nikoliv pohodlné.


Příspěvek je převzat z LEblogu