Alan McEwen měl na svém počítači uložené obrázky Barta, Maggie a Lisy Simpsonových v různých sexuálních pozicích. Za držení dětské pornografie byl odsouzen k pokutě okolo 40 000 korun a dvouleté podmínce. Minulý týden jeho trest potvrdil Nejvyšší soud Nového Jižního Walesu.

Pokud to pokládáte za jedno z těch poťouchlých rozhodnutí cizokrajných soudů ve stylu „zítra vstanu, poliji se kafem a zažaluji McDonald´s“, dost možná budete překvapeni. Vůbec není vyloučeno, že byste v Česku dopadli stejně. K tomu pár poznámek:

1/ Přechovávání dětské pornografie je trestné jak podle českých, tak australských zákonů a celá právní pře je založena pouze na tom, zda jsou Bart, Maggie a Lisa „dětmi“. Může to vypadat složitě, ale vlastně jde jen o to, zda lze za dítě považovat něco, co je nakreslené a navíc pouze fantazijní (ve skutečném světě neexistující).

Tzv. Stockholmský protokol definuje dětskou pornografii jako „jakékoliv zpodobnění dítěte účastnícího se skutečné nebo předstírané explicitní sexuální aktivity, ať už je toto zpodobnění provedeno jakýmkoliv způsobem, a rovněž tak jakékoliv zpodobnění sexuálních orgánů dítěte určené primárně k sexuálním účelům“. Český soud by se asi o tuto definici neváhal opřít a řekl bych, že z ní celkem slušně vyplývá, že dítětem je zde míněna i kreslená postava osoby, která dítě zpodobňuje nebo zpodobňovat má (ať už existuje nebo ne). Jiný postup by vedl k šílenému závěru, že je nutno dokázat, že v posuzovaném díle je zpodobněné dítě skutečně „existující“.

Na druhou stranu zůstává už jen rozsoudit, jak to je s Křemílkem a Vochomůrkou, Rákosníčkem a případně Makovou panenkou.

2/ Otázka trestnosti kreslené dětské pornografie může narazit na svobodu projevu. Střet se svobodou projevu se řešil nedávno v podobném sporu tentokrát v USA. Christopher Handley byl potrestán za držení erotické sbírky tzv. „manga“ komiksů, které „ …. znázorňovaly pohlavní styk mezi člověkem a zvířaty jako prasaty, opicemi aj.“. Oblastní soud pro Jižní Iowu uznal Handleyho vinným, v zásadě s odkazem na rozumný argument, že „obscénní materiály nepožívají ochrany svobody projevu“.

Pochopitelně otázkou je, co za obscénní považujeme a proč. Moderní umění je mnohdy založeno pouze na obscénnosti. Mnohým lidem se zdají obscénní i obrazy starých malířů. Třeba zrovna slavný triptych Hieronyma Bosche Zahrada pozemských rozkoší, který visí v madridském muzeu Prado (a to zejména vybrané scény ze středního panelu a pravého křídla triptychu).

Pokud jde o znázorňování dětí v sexuálních situacích, bylo dříve běžné znázorňovat Amorky v dětské podobě, pasivně nebo aktivně se účastnící různých sexuálních scén. Příkladem může být obraz Alegorie Venuše a Cupida od Bronzina, kde je nepochybně dětská postava Cupida znázorněna ve velmi milostném obětí s Venuší. Tento obraz pro změnu visí v Národní galerii v Londýně.

Zahrada pozemských rozkoší mě vždycky odpuzovala. Neváhal bych prohlásit mnohé výjevy na triptychu za nechutné. Na druhou stranu je Bronzinova alegorie něčím zajímavá, líbí se mi a kdykoliv jsem v Národní galerii, tak ji nevynechám. Co je pro někoho obscénní, je pro jiného libé. To, že obscénnost je relativní i co do vkusu běžného člověka, je sice závěr banální, ale je to prostě tak.

To, co je odpudivé a snad i zvrácené, nutně nemá a nemusí být kriminalizováno.

3/ Morální argumentace v případech kreslené dětské pornografie není úplně jasná. Dřívější výzkumy ukazovaly, že pornografie obecně podporuje sexuálně zvrácené (zejména nekonsensuální) chování. V poslední době s rozvojem internetu (jako levného distribučního kanálu pornografie) nemusí být tyto závěry udržitelné.

Podle Richarda Posnera může spotřeba pornografie snížit počet znásilnění, pokud znásilnění a pornografie jsou ekonomickými substituty (tj. pokud masturbace a konsensuální sex uspokojí pachatele znásilnění, pak pornografie tak může posloužit stejně).
Vedle toho ale existují i jiné názory, které vychází mj. z toho, že pachatelé znásilnění se takových činů nedopouští z potřeby sexuální žádostivosti, ale z potřeby moci, nadvlády nad svou obětí. V takových případech může pornografie hrát zcela opačnou roli.

To, zda znásilnění a pornografie se skutečně substituují, nebo obráceně, zda pornografie vede ke znásilnění, zůstává zatím otázkou.

Každopádně Todd Kendall v době, kdy působil na Clemson University, zveřejnil závěry svého výzkumu ve studii (Pornography, Rape, and the Internet), ze kterých vyplývá, že pornografie a znásilnění (alespoň v USA) působí jako substituty a rozvoj internetu ve sledovaných oblastech významných způsobem snížil počet spáchaných znásilnění.

Takže?

Stejně jako ve všech ostatních oborech (s výjimkou politiky a žurnalistiky), pro silné kategorické soudy nezbývá moc prostoru.