Za prvních osm měsíců bylo podáno 1264 návrhů na oddlužení, soudy povolily 415 oddlužení a z toho jich 268 již schválily. Za stejné období soudy prohlásily 417 konkursů.

Z tak krátkého období je těžké dělat zásadní závěry, ale přeci jenom z toho něco vyplývá. Za prvé, nepotvrzují se obavy některých komentátorů z počátku roku o tom, že systém nefunguje. Nejvíce patrně do očí bije srovnání s tzv. vyrovnáním podle předchozí právní úpravy. V roce 2007 totiž soudy povolily pouze 11 vyrovnání a v předchozích letech to nebylo o nic lepší. Co se týká srovnání se zahraničím tak to je docela ošemetná věc. Srovnávat se má srovnatelné a to zrovna v tomto případě jde dost těžko, protože na světě se systémy oddlužení velmi liší. Mimoto od všech vyspělých zemí, které poskytují alespoň nějaké rozumné statistiky se Česko liší podstatně nižší mírou zadlužení domácností. Tak všechno co je níže uvedeno je jen pro velmi hrubou ilustraci, kterou jsem dál ještě víc zhrubnul celkem velkorysým zaokrouhlováním.

Počet povolených oddlužení dosáhne ke konci roku v přepočtu na milión obyvatel něco mezi 60 až 70, což v zásadě odpovídá číslům z jiných zemí s rovněž konzervativní úpravou oddlužení jako je Švédsko nebo Nizozemí z doby kdy úpravu oddlužení zavedly (tj. polovina a konec 90tých let). Poměr počtu povolených oddlužení domácností vůči prohlášeným firemním konkursům (což dobře ilustruje jak moc je systém přátelský k oddlužení) je přibližně v Česku 1:1, v Nizozemí 1:2 (v průměru za posledních 7 let), ve Švédsku 1:20 (v průměru za posledních 7 let). Švédko je extrémní případ „nepřátelství" vůči oddlužení a také má nejhorší poměr oddlužení/konkurs z 8 zemí na které jsem se při psaní tohoto postu díval. Vedle toho je dobré i vidět čísla ze zemí na druhé straně řeky. Extrémem na liberální straně je USA, kde počet povolených oddlužení v přepočtu na milión obyvatel v roce 2005 dosáhnul více než 6000 (v USA prakticky kdokoliv dosáhne na oddlužení pomocí prodeje majetku a přibližně 7 z 10 na oddlužení splátkovým kalendářem) a poměr oddlužení/ konkurs ve stejném roce byl přibližně 30:1. Za stejné období v Německu to je 1200 resp. 3:1, ve Velké Británii 1100 resp. 3:1.

Pravda je, že bez dalšího není možné říci nic o efektivnosti liberálních a konzervativních systémů oddlužení, tj. jak úspěšně dosahuje oddlužení domácností a výtěžnost věřitelů. Ani jeden systém sám o sobě lepší než druhý. Snad si jen nemohu odpustit poznámku k systému USA, který široce otevírá náruč, ale na oddlužení splátkovým kalendářem nakonec dosáhne pouze každý třetí dlužník (to je jedno z nejnižších čísel - ale paradoxně společně s Nizozemím), výtěžnost je sice okolo 20% ale polovina věřitelů nedostane téměř nic. Systém tedy dlužníka dlouho mučí s tím, že věřitelům to moc nepomůže a na konci systém často dlužníka vyplivne stejně neoddluženého. Při oddlužení prodejem majetku se sice dlužník oddluží, ale výtěžnost je zcela mizivá.

Druhý závěr, který je možné z uvedených čísel vyvodit je bez nadsázky fascinující úkaz lidskosti soudního systému. V případech kdy návrhy na oddlužení obsahovaly vady, které nebyly včas odstraněny, soudy postupovaly tak, že neposílaly navrhovatele do konkursu (přitom kdyby postupovaly čistě formálně, měly by to ve většině případů udělat). Místo toho soudy v drtivé většině takových návrhů (v přibližně 800 případech) odmítly celý insolvenční návrh a tím daly navrhovatelům možnost podat návrh na oddlužení znovu. Fascinující je to proto, že soudy systematicky přehlížely, že dlužník je (podle jeho vlastních slov) v úpadku, odmítly takový úpadek prohlásit a tím dlužníka ochránily před konkursem. A to všechno zjevně proto, že soudy pokládaly za nespravedlivé, aby někdo kdo udělá formální chybu na ni doplatil odepřením oddlužení. Vím o některých jednotlivých případech kdy se soudy z podobných pohnutek neřídily striktně procesními pravidly, ale nevím o podobné věci, která by se děla systematicky v podobném měřítku. Vůbec takový postup nehodnotím (ani neschvaluji ani neodsuzuji).

Možná byla shovívavost na místě, uvážíme-li, že se systém zabíhá . Na druhou stranu, taková shovívavost něco stojí a soudci, kteří takto posloužili jako bezplatná právní poradna, nemohli dělat jinou práci. Je rovněž pravděpodobné, že lidskost soudů (pokud není přechodná) vlastně podněcuje lehkovážnost dlužníků dožadujících se oddlužení, tj. vyzkouším co to udělá, stejně nic horšího už mně nemůže potkat.



převzato z leblog.cz