Psal jsem to už jednou a zopakuji to. Nikdo z nás, ať to je nobelista nebo Pepa z Horní Dolní, neví, a ani zdaleka netuší, co se právě děje. My ani nevíme, zda už je světová ekonomika v recesi nebo ne. Ach ano, ta novinářská povídačka o propadu růstu ve dvou po sobě jdoucích kvartálech….. Pochopitelně podobná varování zní nepřesvědčivě, protože každý má dnes tucet receptů a jeden je chytřejší než druhý … ať už se děje cokoliv. Tak to by v tom byl čert, aby něco nezabralo …


Ujišťuji vás, že uplyne jedno (a možná několik) desetiletí, než budeme schopni částečně vysvětlit současnou krizi. Nejvíce respektované vysvětlení velké krize, která proběhla ve třicátých letech minulého století, formuloval M. Friedman a A. Schwartz v roce 1963 (tedy o nějaké tři dekády později). Mimochodem, Ben Bernanke (současný předseda FEDu), na oslavě Friedmanových narozenin v roce 2002 pronesl známou omluvu: „Měl jste pravdu, způsobili jsme to my (pozn. „my“ míněno „FED“ a „to“ míněno „krizi“). Omlouváme se. Ale díky Vám to znovu neuděláme“.

Jak se rozhodnout o směru cesty, když kolem nás je mlha a nevidíme na krok? K tomu pár poznámek:

1/ Řekněme, že problém je v tom, že z nějakého důvodu lidé a firmy mají málo peněz,a tak méně utrácí, a tím méně firmy vydělávají, a tím méně mají lidé a firmy peněz a ……ceny se propadají, firmy propouštějí ……, máme recesi. Pokud existuje nějaké opatření, které bude stimulovat utrácení, resp. poptávání více zboží a služeb, podle ekonomů máme skoro vyhráno.

2/ Jsem skeptický, že stávající stav poznání umožňuje ekonomům formulovat jakákoliv kategorická doporučení.

3/ J. Havel píše, že „ … není sporu o tom, že na současnou hlubokou krizi je nutno odpovědět masivními zásahy, zejména pak fiskální expanzí – vyšším deficitem veřejných rozpočtů.“ J. Havel má pravdu, sporů v tomto ohledu opravdu moc není. G. Becker dokonce píše o tom, že se jakoby všichni ekonomové přes noc stali keynesiánci. S tím úplně nesouhlasím, není mnoho ekonomů, kteří se vyjadřují tak kategoricky jako J. Havel. Poté, co se monetární opatření evidentně míjejí účinkem, prostě ekonomové nemají jiné východisko, než se přimknout k tomu, co zbylo. A tím jsou fiskální opatření. Je to krok v mlze. Ze zoufalství.

4/ Ch. Romer a D. Romer publikovali v roce 1994 studii „Jak ukončit recesi“, ve které došli k závěru, že většina fiskálních opatření byla buď nízká nebo opožděná, a tak jejich vliv na ukončení amerických recesí byl omezený.

Mimochodem, Christina Romer je spoluautorkou plánu prezidenta Obamy na oživení americké ekonomiky. Plán předpokládá fiskální stimul ve výší okolo 1000 miliard dolarů. Je zřejmé, že autoři plánu jsou názoru, že tato fiskální opatření přijdou, zcela výjimečně, včas a budou dostatečně rozsáhlá. Je otázkou, zda si jiní autoři podobných plánů, ohledně kterých došla Ch. Romer k výše uvedenému závěru, náhodou nemysleli totéž.

V situaci, kdy jsou efektivní úrokové sazby někde kolem nuly, má snižování vyhlašovaných úrokových sazeb centrálními bankami prostě omezený vliv na stimulaci poptávky. Současná (pro mě překvapivá) zkušenost.

Fiskální opatření, ať už založená na daňových škrtech, nebo zvýšení veřejných výdajů, jsou problematická. Přiznám se, že (ač liberál) vůbec nevěřím v jakýkoliv krátkodobý účinek daňových škrtů. Má skepse je tím větší, čím je daňový systém složitější. Výhoda daňových škrtů je obecně spatřována v tom, že umožňují efektivnější alokaci zdrojů (našinec ví lépe, za co peníze utratit, než vláda). V období padajících cen aktiv a investiční nejistoty sdílím obavy, že pro většinu bude nejrozumnější (nejefektivnější) strategií, peníze získané pomocí daňových škrtů ušetřit a neutratit. Stimulace poptávky nenastane v předpokládaném měřítku.

Fiskální opatření založená na zvýšení veřejných výdajů, jsou nyní velmi populární. Jak by ne. Obecně však zahrnují značné množství rizik. Za prvé, efektivnost projektů financovaných z veřejných zdrojů je nízká. Toto riziko je tím vyšší, čím je institucionální zázemí dané země slabší (jak trefně poznamenal P. Kohout – prostě se krade). Ztráta v těchto případech může být značná a ztratit se může i 80 haléřů z každé jedné veřejné koruny. Veřejná koruna tak nemá stejnou hodnotu jako soukromá koruna. Za druhé, veřejné peníze nahrazují soukromé peníze. Jinými slovy, vládní peníze se použijí na něco, co by se stejně realizovalo, a soukromé peníze odejdou jinam. Toto riziko je opět tím vyšší, čím je institucionální zázemí dané země slabší. Za třetí, veřejné peníze vytlačují soukromé peníze. Jinými slovy, veřejné peníze soutěží o tytéž ostatní zdroje a mohou paradoxně prodražovat jiné soukromé projekty, a tím donutit soukromé firmy k bankrotu a propouštění. Za čtvrté, veřejné výdaje mají tím menší vliv na hospodářský růst, čím více je národní ekonomika otevřená. Jinými slovy, aby to vůbec mělo nějaký smysl, musely by veřejné výdaje dosáhnout ohromných částek (dost možná i stovek miliard korun). Malé otevřené ekonomiky typu té české, se vždy tak trochu svezou načerno na veřejných penězích větších ekonomik.

K určité stimulaci poptávky pomocí fiskálních opatření jistě dojde, ale pochybuji s odkazem na minulou zkušenost, že to bude mít nějaký dramatický dopad. Přiznávám, že slabé místo je, že věřím výsledkům studie Christiny Romer více, než ona sama :o)

5/ Když stojíte v mlze a nevidíte na cestu, ještě to neznamená, že nemáte dělat nic. Smysl mají zejména ta opatření, která jsou účinná, ať mlha je nebo není. Lze je označit jako institucionální opatření. Nalézt vhodná institucionální řešení je ale vždy intelektuálně podstatně náročnější, a navíc hůře sdělné.

Hospodářskému rozvoji totiž vždy pomůže, pokud vám k zahájení podnikání postačí pouze jeden den a jeden úkon. Pomůže, když k vyplnění daňového přiznání budete potřebovat hodinu. Pomůže, když stavební řízení bude zkráceno na týden. Pomůže, když průměrná doba obchodních sporů se zkrátí na měsíc. Pomůže, když exekuce a bankroty budou probíhat transparentně a rychle. Pomůže, když ……. se prostě v žebříčku jednoduchosti podnikání Světové banky posuneme do první desítky.

Fiskální opatření by mi nevadila, kdyby náš svět nebyl postaven na soutěži o zdroje. Pokud však malá administrativa malé země alokuje své (zejména lidské) zdroje na fiskální opatření, budou upozaděny ty kroky, které je nutné provést, ať je recese nebo ne. Představa, že je možné realizovat všechna možná opatření, je naivní.

6/ Lear: …Co řekneš, aby ti připadl větší díl než sestrám?
Kordelie: Nic, můj pane.
Lear: Nic?
Kordelie: Nic.
Lear: Z ničeho nic nevzejde. Mluv znova.

Mají ekonomové mlčet? Kordeliino mlčení dodnes křičí víc, než všechna vznešená slova Goneril a Regan. Kordeliino mlčení bylo silnější a pravdivější.

Kordelie řešila, co má říci otci, který se jí hloupě ptal. Nakonec správně vycítila, že „nic“ hovoří jasněji. Kordeliino dilema je zpátky.