21. srpen 1968 je právem zaryt do naší kolektivní paměti jako jedna z největších národních tragédií. Zároveň bychom si ale měli v onom dni připomenout moment, kdy naše země začala znovu nacházet svůj směr. A uvědomovat si, co to znamená.

Výročí padesáti let příjezdu tanků vojsk Varšavské smlouvy do naší země je mrazivé i v horkém létě. Sovětské tanky nekompromisně rozválcovaly naděje Pražského jara a ukázaly, že Moskva vztah pán-vazal se svým československým satelitem nehodlá měnit.

Padesáté výročí toho dne si musíme připomínat. Jednak kvůli 137 přímým obětem na životech, které si invaze vyžádala. Taky ovšem kvůli celé jedné generaci životů; ne-li promarněných či zkažených, jak to vnímají mnozí, pak určitě dramaticky pozměněných oproti nadějím, s nimiž naši rodiče a prarodiče během toho opojného jara vzhlíželi k budoucnosti. Taky kvůli vlně emigrace, kdy desetitisíce Čechů a Češek, často z těch nejvzdělanějších, odešlo a už se většinou nevrátilo. Dvacet let normalizace, morálního rozkladu, intelektuální a nakonec i evidentní ekonomické stagnace naší společnosti si na nás vybírá svou daň i v roce 2018.

Mám to štěstí, že jsem srpen ‘68 osobně nezažil, takže ho znám z vyprávění blízkých a z fotografií. A vedle obrazů tanků a jejich obětí, vedle zkrvavených vlajek a rozbitých náměstí a ulic, mne vždycky hořkosladce pobaví ty fotografie zaslepených ukazatelů, kdy lidé okupantům ztěžovali orientaci na dobytém území.

Ten tichý vzdor a jednoduchý nápad. A ano, to rychlé vystřízlivění a bolestné uvědomění, že toto není osvoboditel, ale uchvatitel. A tak zatímco okupanti jen stěží hledali správnou cestu zaslepenou zemí, začínala v té době naše země svůj směr nacházet.

V té kocovině léta, podzimu, a pak mnoha zim, co přišly po tom jaře, se rozplynula iluze ze čtyřicátých let, že nás široká slovanská náruč od Východu před čímkoli ochrání. A zrodil se ten směr, formulovaný nakonec v listopadu 1989 do jednoduchého sloganu “Zpátky do Evropy!”.

Bylo by osudovou chybou, kdybychom tedy v připomínce srpna 68 ustrnuli v oblíbené roli oběti okupantů. Ta je pro nás možná pohodlná a dobře hraje do naší národní fikce o nevyhnutelnosti role našeho malého, slabého státu jako pouhého objektu dějin. Jak upozorňuje třeba historik Timothy Snyder ve svých textech, takový přístup brání středoevropským zemí v poučení se z vlastních politických chyb a selhání. A otevírá dveře populistům a uchvatitelům dnešní doby k rozkládání demokracie a naší opětovné ztrátě svobody.

I dnes Rusko expanduje do svého dřívějšího území, šlape po mezinárodním právu a Evropská unie, jejíž jsme členem, je pro něj jako demokratický prostor středně velkých zemí a jejich organizované spolupráce nepřítelem. A populisté a nepřátelé právního státu a poválečných mezinárodních institucí zpochybňují světový řád i odjinud. Nežijeme v klidné době a jistoty trvalého, racionálního míru, a vítězství liberální demokracie jsou pryč.

Poučili jsme se ale za téměř sto let moderní České státnosti z naší historie, chyb a selhání? Poučení v dnešní době nejen z roku ‘68, ale i z roku ‘38 a ‘48 je zřejmé: pro státy jako je Česko je nezbytnou podmínkou pro přežití evropská integrace. Evropský politický prostor, kterému vládne demokracie a právo, ne kola tanků.

Dovolme si říct otevřeně, v tento den, že domácí politické síly, které chtějí dezintegrovat nebo oslabovat a brzdit míru české integrace v Evropské unii, nepochopily české dějiny či před nimi záměrně zavírají oči. Nás všechny tím vystavují hrozbě, že tragédii srpnového rána ‘68 prožijeme svým způsobem také.

Je úkolem nás všech zajistit, aby se srpen ‘68 už nikdy neopakoval. Pracujme aktivně na přetváření toho, co se nám v EU či v NATO nelíbí, tvořme si je k obrazu svému. Nejsme (a ani mimo ně bychom rozhodně nebyli) velká země, ale máme svůj hlas, pokud ho budeme chtít využít. A ano, pečujme taky dennodenně o demokracii u nás doma, protože bez základů dům stát nemůže.

Takovouhle drobnou prací každodenní, a jenom jí, vykoupíme smrt Čechoslováků v roce 1968, i ty roky životů poznamenaných normalizací, co následovaly, nejlépe a skutečně naplno.

--
Tento text vznikl za přispění Františka Nejedlého.