Týden od největší polistopadové demonstrace a od 30. výročí tchienanmenského masakru mi dovolte ještě vrátit se rychle k minulému úterý s jedním malým příběhem. Který jsem ten den zažil a naplnil mne další nadějí.

V úterý 4. června, po demonstraci na Václavském náměstí, jsem se už druhý večer potichu přidal k zapalování svíček před ambasádou ČLR v Praze. Na vzpomínku těch dosud nesečtených stovek, nebo spíš tisíců, lidí zavražděných Čínskou lidově osvobozeneckou armádou při zásahu proti pokojnému prodemokratickému hnutí soustředěnému na náměstí Nebeského klidu v Pekingu. Jejich památku si musíme připomínat, právě proto, že pekingský režim tolik chce, abychom na ni zapomněli.

To výročí má pro mě jednu osobní rovinu. Před 30 lety jsem byl třináctiletý kluk, o půl generace mladší než většina stávkujících čínských studentů. Zatímco v Číně bylo demokratické hnutí brutálně potlačeno, ve střední Evropě se polské jaro přelilo do maďarského léta a nakonec i do východoněmeckého a československého podzimu. V červnu mezitím zprávy o masakru v Pekingu prosákly i k nám, dodnes si pamatuju. U nás doma byly hlavním argumentem, proč jsem já měl pak v listopadu nakázáno být vždycky do tmy doma.

Ta vzpomínka na čínské tanky a povědomí, že u nás se nám povedlo vybudovat demokratický systém, zatímco v Číně byla touha po svobodě, demokracii a spravedlnosti potlačena silou, ve mně zůstaly. Byly jedním z hlavních důvodů, proč jsem se o přežívající čínský režim začal později zajímat a v roce 2003 začal pracovat na kampani, která sledovala tamní lidskoprávní situaci před pekingskou olympiádou. Proč jsem byl dost aktivní v boji proti zrušení embarga EU na vývoz zbraní do Číny (uvaleného právě po Tchien-an-menu). V letech 2004-2005 už to vypadalo, že embargo skončí, ale povedlo se nám ho tlakem několika spolupracujících evropských organizací udržet. Já si přitom poprvé na několik dní vyzkoušel roli lidskoprávního “lobbisty” v Bruselu; dodnes jsem za tu zkušenost rád a čerpám z ní. A taky jsem v těch letech v červnu pořádal taky pár vzpomínkových shromáždění a vigilií za oběti z Tchien-an-men před čínskou ambasádou v Praze.

Dnes se zdá, že máme svých starostí dost, mimo jiné s prezidentem kolaborujícím s čínským režimem (a ve vleku pár našich oligarchů, kteří mají na té kolaboraci zájem). A ano s premiérem, který si plete svůj zájem se zájmem státu, kvůli kterému se nás už přes sto tisíc sešlo na Václaváku. Ale můžeme si tady proti řadovým Číňanům celkem hvízdat. Byť se přece jen mluví o jedné podstatné věci: naší rozdělené společnosti, kde údajná pražská kavárna a elity, jsou odtržené od zbytku společnosti. Prezident Zeman (a v menší míře i premiér Babiš) z nich dělají strašáky a snaží se proti nim mobilizovat.

Ale tak jednoduché a jednoznačné to rozdělení není. Šlo by to dokumentovat na různých datech, pro dnešek mi dovolte jen tu příhodu z minulého úterý.

U čínské ambasády, kde jsem večer 4. června zapálil svíčku a postál několik minut na stráži u asi tuctu hořících svíček a vzkazů na památku zabitých čínských demonstrantů, se během té doby zastavilo i několik lidí zřejmě z Prahy se svými svíčkami. Dorazil taky chlapík z Liberce, před padesátkou, bez svíčky, jelikož ho na akci u čínské ambasády jen chvíli předtím upozornila spoludemonstrantka z Václaváku; s ním jsme pak asi další čtvrthodinku setrvali v hovoru. A celou dobu nás sledoval chlapík z ochranky, kterou jednotliví účastníci té pokračující vigilie podezírali z toho, že svíčky a vzkazy odstraňuje.

Když jsme s pánem s Liberce odcházeli, ten chlapík bezpečák, asi třicátník, nevím odkud, ovšem žádná evidentní pražská elita či kavárník, se nakonec ještě s námi dal do řeči. A dal nám za pravdu, že tam u ambasády jen hlídá za peníze, ale že o třicet let starém masakru v Číně ví a že je důležité si ho připomínat. A že on to určitě uklízet nebude. A dokonce tu tichou vzpomínku pokryl před projíždějící policejní hlídkou, že on to tam hlídá a všechno je v pohodě.

Nechci z té příhody dělat velké závěry. Určitě musíme investovat do budoucího vývoje naší společnosti tak, aby nás populisté nemohli svou falší tak snadno rozdělovat a štvát proti sobě. Ale taky se nebojme bavit se mezi sebou, nezávisle na našich populistech. Máme k sobě možná blíž, než si myslíme. Dělejme to třeba i po dnešních demonstracích a v dalších týdnech. A dobře to dopadne.

--
Sledovat mé kratší komentáře můžete i na sítích Facebook a Twitter.