Aféra šéfa rakouských Svobodných ukazuje skutečnou tvář protievropského populismu. Jde o kšefty se strachem a hlasy voličů, a nakonec s vlastní zemí ve prospěch východních peněz, výměnou za cestu k moci.

To video s Heinzem-Christianem Strachem, šéfem rakouských Svobodných (kteří představují poněkud širší ekvivalent českých Svobodných, doplněný o tvrdě neonacionalistické síly typu našeho Tomia Okamury), kde domlouvá s emisarkou udajného ruského oligarchy veřejné zakázky výměnou za podporu, by bylo vlastně směšné, kdyby nebylo tak hrozivé. Strache se tu, aniž by bylo jasné, z jakých ruských zdrojů přesně peníze mají pocházet, dopustil zjevně korupčního jednání, hraničícího vzhledem k okolnostem navíc s vlastizradou. Pozoruhodné je i to, že jeho evidentní ambicí bylo financovat vznik dominantní mediální skupiny, kontrolující politické zpravodajství v orbánovském stylu.

Strache ale přece není sám. V letošních volbách do Evropského parlamentu - ale je to ostatně v posledních minimálně pěti letech ve volbách už leckde - kandidují skoro všude síly, které jednak zneužívají strachu z migrantů a údajného útlaku Bruselu (bičovaného v obou případech mimo jiné prokremelskými dezinformačními hlásnými troubami typu Sputnik News či Aeronet) k získání hlasů voličů a vlivu v jednotlivých zemích, jednak pracují na oslabení institucí Evropské unie.

Té unie, která vytváří jednak dovnitř stále preciznější právní rámec proti finanční kriminalitě typu praní špinavých peněz, jednak navenek stále silnější protiváhu Rusku, Číně a dalším světovým velmocem.

Strache zároveň není sám z evropských populistických sil, který by se dostal do blízkosti ruských peněz. V únoru přinesla evropská media zprávy o tom, že italská Lega Mattea Salviniho dostala z Ruska nabídku získat 3 miliony eur na evropskou kampaň. V tomto týdnu pak analýza z dílny respektované nevládní organizace Corporate Europe Observatory připomněla, že Národní fronta Marine Le Pen získala v roce 2014 půjčku 9,4 milionu eur z První česko-ruské banky. O čtyři roky později banka zkolabovala kvůli pochybným finančním transakcím.

I u nás proti EU i údajné hrozbě migrace bojují síly s evidentním napojením na Kreml, jako KSČM nebo Okamurova SPD. A to za občas hlasitější, občas skrytější podpory prezidenta Zemana, tedy rozuměj lidí jako Martin Nejedlý a Vratislav Mynář.

I u nás dokonce premiér Andrej Babiš populisticky vytáhne uprchlíky, kdykoli hrozí, že se Evropská komise a další orgány EU podívají podrobněji na jeho problém jménem Čapí hnízdo a zemědělské dotace obecně.

I u nás takzvaní Svobodní bojují proti EU, z níž prý odejdeme bez placení (jako by tu lež už nepřiznali jejich inspirátoři mezi britskými brexiteery), a celkem nepokrytě slibují, že z nás udělají “daňový ráj”. Ano, jinými slovy pračku na peníze pro ruské a další oligarchy.

A nenechme se mýlit, v lehčí podobě i taková ODS, která sice jede heslo “jsme srdcem Evropy”, zároveň dodává, že chce vícerychlostní Evropu. To znamená jediné: podle ODS bychom byli mimo jádro integrace, a tedy logicky jen východní periferií, s rozvolněným právním rámcem - tedy ano, také nejspíš lehčí verzí takového daňového ráje, pračky na peníze.

Taková je tedy volba i v letošním roce: zda si zvolíme další integraci v jasném rámci pravidel pro všechny, kde je pro zloděje dotací či veřejných zakázek stále menší místo, nebo jestli naopak Evropskou unii rozvolníme, oslabíme natolik, že se pak z globálního hlediska už malé národní státy stanou jen rejdištěm oligarchů a pračkami peněz. Volba je naše, tak ji nepokažme.

---

Autor je kandidátem (č. 26) na společné kandidátce Spojenců pro Evropu, tedy Starostů, TOP 09, Zelených a dalších partnerů (také č. 26).