Demokratický tandem Biden-Harris celkem určitě vyhrál bitvu o Bílý dům. Kongres bude zřejmě rozdělen mezi Senát s malou republikánskou většinou, a Sněmovnu s převahou Demokratů. Co čekat od nové americké vlády?

Počítání výsledků za mořem ještě pokračuje a ačkoli jsou předběžné výsledky o něco těsnější, než se čekalo, a čekají nás přepočty, vítězem prezidentských voleb bude ostřílený demokratický kandidát Joe Biden a jeho o generaci mladší parťačka Kamala Harris. Když už jsem na základě nějaké znalosti americké politiky loni tipnul, že demokratickou kandidátku vytvoří právě Biden a Harris, a pak skeptiky přesvědčoval, že opravdu Trumpa porazí, dovolte mi otipovat i dimenze a možnosti politiky nové americké vlády, která bude mít, až se usadí prach na Trumpově vzteku a pokusech soudně zvrátit výsledky, dopad i na střední Evropu.

Bidenovu exekutivu, která bude sama jistě jako pestřejší lépe vyjadřovat současnou Ameriku, než tomu bylo za Trumpa, bude vyvažovat Kongres rozpolcený mezi Senát s přežívající slabou republikánskou většinou (nejspíš i po lednovém druhém kole senátních voleb v Georgii), a podobně lehce většinově demokratickou Sněmovnu. Dá se tedy čekat, že nejradikálnější opatření, která by po Bidenovi chtělo progresivní křídlo Demokratické strany a jejích zástupců ve Sněmovně, neprojdou.

Velkou otázkou bude, jak se Biden postaví k řešení tří souvisejících významných krizí - koronavirové pandemie, postižené ekonomiky a klimatické krize. Dá se čekat, že jeho vláda bude naslouchat vědcům, nezpochybňovat jejich doporučení, fungovat racionálněji a pokoušet se jednotlivé kroky lépe a v klidu vysvětlovat veřejnosti. Myslím, že změna stylu a způsobu komunikace, tedy toho, co uslyšíme ze Spojených států, a odklon od populismu, bude hrát důležitou roli nejen ve Spojených státech, ale i Evropě.

Republikánská většina v Senátu bude nepochybně brzdit hospodářskou politiku, kterou by rádo vidělo progresivnější křídlo Demokratů, na druhou stranu je pravděpodobné, že zdravotní i hospodářská krize budou nutit ke spolupráci i zde. S ohledem na klimatickou krizi Biden prohlásil, že se chce vrátit k závazkům Pařížské klimatické dohody, ze které shodou okolností Spojené státy po Trumpově dřívějším vypovězení plně vystoupily předevčírem.

Důležitou změnu lze čekat v mezinárodní politice obecně. Joe Biden bude chtít revitalizovat politiku mezinárodní spolupráce a můžeme doufat, že po Trumpově izolacionistickému přístupu dojde třeba k odblokování G20. Zároveň bude zajímavé sledovat konsistenci a praxi této změny. Jistě teprve uvidíme, jaký dopad (pokud nějaký) bude mít nová vláda na vývoj vyjednávání třeba na úrovni OECD, kde se čeká na novou administrativu například s ohledem na vyjednávání nových mezinárodních daňových pravidel.



Důležité bude zlepšení vztahů s evropskými partnery. Především atlantická bezpečnostní architektura je oblast, kde můžeme očekávat posílení spolupráce. Naopak lze je těžko očekávat, že by Joe Biden minimálně v prvních letech své vlády podporoval přijetí nějaké nové hlubší mezinárodní obchodní dohody s Evropou. Naopak ovšem nejspíš dál oslabí pozice Trumpova populistického souputníka Borise Johnsona, který tedy bude nucen s Evropou více spolupracovat.

Ve vztahu k Rusku budou Demokraté, frustrovaní stále pochopitelně kremelskou interferencí do amerických voleb před čtyřmi lety a nyní posílení porážkou trumpovského křídla Republikánů, zjevně ostřejší, než bývali dříve. Koneckonců, v jednom z rozhovorů před volbami Biden označil z pohledu Spojených států Rusko za největší hrozbu a Čínu za největšího konkurenta. Dá se proto čekat, že středoevropské státy budou mít zase zastání proti ambicím Moskvy či Pekingu - pokud tedy o takové zastání budeme stát. Ohledně Číny ze strany konzervativců zaznívaly vůči Bidenovi skeptické hlasy, ale je třeba říct, že ani Trump nakonec ve svém deklarovaném tlaku na Čínu úplně neuspěl a USA (a Evropa) se budou muset naučit vůči Číně strategicky (spolu)pracovat dlouhodobě. Biden by v Trumpově tlaku na Peking ovšem rozhodně neměl polevovat, ale spíše aktivně hledat partnery. S novým vnímáním Číny v Evropě se zde může tvořit zajímavý prostor pro spolupráci.

Každopádně - až se usadí prach po předpokládatelném krátkodobém Trumpově vztekání se nad prohrou, tedy pokusům o její zpochybnění - dá se čekat, že transatlantické vztahy a mezinárodní politiku obecně zase čeká klidnější, konstruktivnější a racionálnější období. Využijme ho pro řešení krizí, kterým čelíme společně.