ČT se zruší a nám zbude 120 korun měsíčně

Debata, jak má u nás vypadat veřejnoprávní televize, se vede léta, úderněji a emotivně od časů televizní krize. Ta písnička o jejím smyslu má stejně slok, jako ta o možné privatizaci jednoho z kanálů či definitivním zrušení značky ČT.

I když veřejnoprávní televizi nezrušíme, vrátíme ji reklamu a ještě jednou jí zvedneme koncesionářské poplatky, může se stát, že televize zruší sebe samu. Věrní diváci jejího prvního programu odejdou ke konkurenci, umřou, anebo se konečně naučí pracovat s internetem. Milovníci programu druhého televizi vypnou úplně, třeba přístroj i se set top boxem odnesou do bazaru (do sklepa, na půdu). A nebude to proto, že by Česká televize vysílala jen hloupé pořady, anebo hloupější, než nabízejí jinde, že by na DVD a internetu byla zábava tak sofistikovaná, snadno dosažitelná a kultivovaná, že stojí za to zapomenout na zázrak poválečných let, kdy se z rozhlasového nic vyklubal černobílý obrázek, který se za léta vybarvil a digitalizoval. Prostě vše exkluzivní a jedinečné co má ČT dnes, může mít zítra (za pár let) jakákoliv soukromá stanice. Pravda, budou ji k tomu chybět miliony od občanů, ale ekonomické hospodaření (což zdaleka neznamená vyrovnaný rozpočet, ale více ekonomické chování), solidní a systematická práce s tvůrci a vize zmůžou i těch 120 korun na hlavu.

Kapitál České televize není v poplatcích a geniálně nastaveném programovém schématu, ale mohl by být v uctivé práci s lidmi a myšlenkami. Česká televize tu není od toho, aby vedla válku ve sledovanosti s jinými stanicemi, ale měla by naopak napomáhat kultivovat televizní prostředí, tedy i za cenu jakési kooperace s konkurencí. Měla by to být ČT, která experimentuje a hledá, nejen na dvojce, ale i na jedničce a nabízí společnému televiznímu prostoru formáty, nápady. Zatím je to ČT, která přebírá od soukromých televizí jejich know how, snaží se udržet tempo. Není důležité porazit v pátek večer Novu, ale je škoda, když na celé čáře s Novou prohraje válku o televizní web (o srovnání s weby jiných médií se ani nepokoušejme), například.

Veřejnoprávnost (ať už existuje či nikoli) potřebuje mít v České televizi konkrétní polohu, ne úlitby menšinám, od uměleckých přes národnostní až po seniorské. Koncesionář by měl vědět, za co platí a co za to dostává. Například o kolik se v České republice zvýší za nejbližších pět let gramotnost díky ČT, o kolik sníží rasová nesnášenlivost, kolik lidí bude umět více jazyků a jestli budeme tolerantnější k sousedům. Třeba tohle.

Česká televize (a o tom snad už nepochybuje opravdu nikdo) není na politice nezávislá a nemůže být. Dokonce by snad mohla politice dělat jistý záslužný servis. To všechno k čemu se kandidáti na poslance zavážou v předvolební kampani, aby to zapomněli s prvním usednutím do lavic, jim televize nejen může připomínat, ale v některých věcech je může i doplňovat, snad suplovat. Veřejnoprávní televize může účinněji bojovat s předsudky, než Džamila Stehlíková, snadněji přesvědčí o potřebě solidarity, než Jiří Paroubek a nutnosti se chovat šetrněji k přírodě, než Martin Bursík. Než by jmenovaní byli neschopní, ale nemají tu šanci oslovit lidi v té intenzitě, jako televize. Zatím je to bohužel naopak. Politici se snaží nemluvit ve frázích, a proto mluví krátce a heslovitě. A Václav Moravec je v tom každou neděli ještě podporuje.