Jakub Železný na přechodu. Ve veřejném zájmu

Média včera zveřejnila zdrcující video muže parkujícího na přechodu pro chodce, který komunikuje se strážníky způsobem, který porušuje všechna známá pravidla subordinace. Chová se prostě divně, možná mu i divně je.

Hlídači demokracie nakonec zjistili, že mužem na nahrávce, který neumí parkovat, asi není v kondici a mluví se strážníky docela jinak, než jsou na příslušném pražském okrsku zvyklí, je poměrně slavný moderátor, spisovatel a syn Jakub Železný. Jeden strážník, ten, co má víc pod čepicí, už na možnost, že jde o celebritu, diváka nenápadně upozorňuje, zřejmě aby dodal celému materiálu větší atraktivnosti. Upřímně, bez Železného nebo jiné srovnatelné hvězdy, by i tvůrci záznamu pochopili, že po jejich služebním videu neštěkne pes.

Za skutečnost, že se strážníci Městské policie Praha učí pracovat s novými technologiemi, by vedení útvaru či brigády zasloužilo pochvalu, systémové selhání je tu ale tak velké, že by měl odstoupit rovnou náčelník nebo ředitel, čert ví, jak si u MP říkají. Nikoliv proto, že je video sestříhané a nevíme co mu předcházelo. Nejde o to, že strážník navrhuje test na drogy, ačkoliv pro to není (z odvysílané epizody) žádný důvod. I muž v uniformě je jen člověk, tak se snad dá mávnout rukou i nad tím, s jakým gustem se strážník ukojí v samém finále, když zjistí, že hrdina filmu nemá bezpečnostní pás. Ředitel Městské policie Praha by měl odstoupit nebo být odvolán z úplně jiného důvodu.

Neexistuje žádný veřejný zájem, který by obhájil, aby toto video (pravděpodobně fragment celé situace) bylo zveřejněno. Jakub Železný se choval a jednal jako hromádka neštěstí, ale v čem bylo jeho jednání nebezpečné? Jaké zásadní poselství, varování jsme se z nahrávky měli my, diváci, dovědět, poučit se? Nastavuje Městská policie Praha novou normu, totiž natáčení a zveřejňování úředního jednání? Budou napříště vystaveni posměchu a veřejné debatě na sociálních sítích všichni (slavní i ti méně), kterým ujedou nervy na přechodu, u přepážky na úřadě nebo ve frontě na kolek?

Nevím, možná Městská policie Praha umí chránit, pomáhat rozhodně ne. Železný nebyl v práci, nezáleží, jestli byl arogantní, primitivní nebo jaký. Strážník MP je za tuhle komunikaci placený a mohl zkusit zaboxovat, aby to celé dopadlo jinak, ale budiž. Horší je selhání pražské Městské policie jako instituce. Místo, aby si na velitelství položili jednoduchou otázku „Proč?“ se rozhodli jednat v zájmu velké jarní lajkové žatvy.

Don Pablo a vláda slušnosti

Před osmi lety by si na to, že se sboru ministrů, ve kterém ODS patří hlavní slovo, bude říkat vláda slušnosti, vsadil málokdo. Ale česká politika je stále dost dobrodružná a flexibilní. Politická strana, která nedávno pořádala kongresy, jimž k dokonalé pohřební atmosféře chyběla jen smuteční muzika a černé sukno, je dnes aspoň nějakou nadějí pro miliony českých občanů, kteří chtějí změnu politické kultury. Změnu k lepšímu. Byli to Občanští demokraté, kteří ze strachu, že se to o nich bude říkat, raději sami od modrých pultíků řečnili o kmotrech a klientelismu, kterými je prolezlá jejich partaj. Vypadalo to beznadějně.

Za obrat hlavní pravicové strany v zemi vděčíme taky Andreji Babišovi. Byl to on, kdo dokázal zpátky do hry vrátit havlovské pojmy jako slušnost, svědomí a tak dále. Babišův robotický cynismus musel vyvolat reakci. A ta přišla. Už ani v ODS se nestydí používat lehce staromilská slovíčka, které by je v dobách Václava Klause poslali minimálně za dveře.

Zatímco Babišovi zásluhy o novou éru, která možná teď začíná, jsou druhotným odpadem jeho ego karnevalu pod názvem „řídit stát jako moji firmu,“ musela si to ODS odpracovat. Zapomenout na otce zakladatele a jeho odkaz, který se bude připomínat věčně, byť zřejmě ve stále bizarnějších polohách, nepodlehnout nápadům jít na to jako vždycky, povolat zkušené lídry minulosti, kteří už toho tolik dokázali nebo mít v čele skutečného chlapa, trochu Róbert Šlachta a tak trochu Jiří Paroubek.

Úspěch ODS má své jméno: Petr Fiala. A nejde jen o marketing. To, že strana praktiků z povolání přežila profesora z Brna, neodvolala ho třeba v okamžiku, kdy chodili Ivanu Bartošovi gratulace k premiérskému křeslu, je malý zázrak. Jedním ze stavitelů „ODS by Fiala“ je nesporně Pavel Blažek. Možná nám paměti aktérů prozradí, jestli to celé vymyslel a protlačil nebo jen jedno z toho, ale při Blažkově inteligenci, schopnostech a státnickému talentu zřejmě oboje.

O Pavlu Blažkovi se v těchto dnech nebývala píše. Má to být on, kdo je skvrnou na panensky čisté pověsti budoucího kabinetu. Kazatelé morálky obviňují možného ministra spravedlnosti z činů, ze kterých nebyl obviněn. Platit nemá pravidlo „padni, komu padni,“ ale adept musí zaručit, že o něm nikdo, nikdy a nikde nic špatného neřekl. Takové požadavky by hravě rozstřelily sbor kardinálů, natož kohokoliv, kdo se věnuje něčemu tak nevděčnému, jako politika, natož tuzemská.

Chce-li být vláda Petra Fialy opravdu vládou slušnosti, pak by neměla podléhat nemravnosti. Odmítnutí Pavla Blažka jako kandidáta na budoucího ministra by Petr Fiala (a další) jen akceptoval možné intriky Blažkových nepřátel nebo třeba jen mediálních kachen. Obojí je špatně.

Pavel Blažek už byl schopným a uznávaným ministrem spravedlnosti, to jen tak každý uchazeč jako vstupní vklad do banku dát nemůže, byť by to byl veterán nejzasloužilejší. Tak jako je Petr Fiala symbolem změny ODS, která vede ze smetiště dějin do Strakovky, je Pavel Blažek jedním z architektů tohoto procesu. Bylo by nejen nespravedlivé, kdyby u toho nebyl, konečně co je v politice spravedlivé, ale vládu slušnosti by to hned na startu vmanipulovalo do pozice, že slušnost ano, ale jen do prvního titulku v novinách. To není havlovské ani fialovské.

Možný budoucí ministr Blažek má v Brně přezdívku Don Pablo. O jejím autorství se na Moravě vedou spory, zatím jen mimosoudně. Byla to geniální marketingová zkratka, která na komunální úrovni vyjadřovala jediné. Totiž, že Pavel Blažek není tvář první linie, ale aktivní politik v kuloárech. Žádný kmotr nebo lobbista, ale zastupitel, radní, který umí jednat a dojednávat, tedy vykonávat to nejbytostnější z politického řemesla. Za rozšíření přezdívky si samozřejmě může Blažek sám. Jako vtipný debatér si ji oblíbil a mnohokrát zpropagovat i v celostátním kontextu. Holt, to, co je v Brně vtip, to se v Praze klidně může stát součástí oficiálního politického životopisu.

Valenta je příkladem drobné masarykovské práce, říká hrdina od Taiwanu

Předseda horní komory parlamentu Miloš Vystrčil natočil video, ve kterém podpořil Ivo Valentu, podnikatele v zábavním průmyslu, pro druhé kolo senátních voleb. A je to dobře. Miloš Vystrčil ví, že když je třeba udělat něco pro věc dobra, nesmí se váhat.

Hrdina od Taiwanu ocenil zejména skutečnost, že stávající senátor Valenta svým dobrým dílem podporuje malé podnikatele, zejména živnostníky, což je v dnešní době zvlášť důležité. Připomeňme, že nejde jen o podporu, ale že sám Ivo Valenta je vzorem podnikání a oné drobné masarykovské práce, kterou tak potřebujeme, nejen v časech epidemie, ale nonstop.

Ivo Valenta, patriot jihovýchodní Moravy, kraje, který dal světu Tomáš Baťu a Jiřího Čunka, začínal v prostých poměrech. Svůj první hrací automat sestavil doma v garáži. Stejně jako Bill Gates nebo Steve Jobs byl vysmíván okolím, že jeho stroje nebudou fungovat, že se mu citróny a pomeranče rozkutálejí po buchlovských kopcích. Ale víme, že vizionáře nic nezastaví. Valenta se nevzdal a zabojoval. Dnes jeho impérium činí radost milionům domácností.

Klíčovým momentem Valentova byznysu, pro který si ho nejspíš citlivě orientovaný Vystrčil všimnul (mezi tolika jinými zákonodárci), je sociální rozměr. Hry Ivo Valenty tu nejsou jen pro horních deset tisíc. Roztočit posledních pár korun sociálních dávek mohou nezaměstnaní, ženy na mateřské dovolené, stejně jako příslušníci všech národnostních i sexuálních menšin, alkoholici, narkomani. Mana Ivo Valenty je zde pro všechny.

Začátky Ivo Valenty byly krušné. Garáž, jak píšeme výše, chůze bosky, leckdy nehostinným, Slováckem s mošnou citrónů, pomerančů a sedmiček. A dnes, kdy je na vrcholu? Nezapomněl! Pomáhá jiným zatočit si kolem štěstí.

Kdo pochyboval, ví jistě, že Miloš Vystrčil má v hlavě nekompromisní morální kompas, který mu ukazuje směr. Tentokrát ručička zavibrovala u Ivo Valenty, muže charakteru a hodnot. A také víme, že ODS je zase ve formě a po modré nás vede správným směrem. Tak jen držme palce, ať si můžeme vychutnat vítězný jackpot.

Odešel Alexander Chelidze

Alexander Chelidze už nežije. Velký Gruzín, který miloval svou zem, ale měl ten dar, že se mu toho do srdce vešlo o mnoho víc. Miloval tedy také Česko, literaturu, dobrý humor, pití a jídlo, život sám. Nejspíš ho neznáte, ale to není vaše chyba. I na rušné tbiliské ulici by si pod jeho jménem kolemjdoucí jen těžko vybavili konkrétní tvář. Ta byla laskavá a přívětivá, stejně jako celý Sandro, jak se mu říkalo. Ačkoliv tu Sandro, o tom jsem přesvědčen, byl pro všechny, to štěstí znát ho měla jen hrstka z nás.

Sám o něm vím málo, velmi málo. Nemyslím si ale, že pro svědectví o někom je toho potřeba vědět mnoho. Fakta a data a biografické údaje přece potvrzují stále totéž. Pár momentů, detailů, kousek díla, jedna či dvě situace, to přece vystihuje celého člověka, výsek z celku. Kdo se projeví opravdově jednou, neubrání se a udělá tak znovu. Sandro měl nepochybně sklony k recidivě, byl to dobrý chlap, to se nedá odnaučit, zamaskovat, i když se budete snažit; pravá tvář se nakonec vyjeví.

V roce 2017 probíhal v červenci Měsíc autorského čtení. Do pěti měst střední Evropy přijelo 31 gruzínských spisovatelů. Byl to obrovský a úžasný cirkus. Bez Sandra bychom ho nikdy nezvládli. Narazili jsme na něj na gruzínském velvyslanectví, kde mu právě končila mise. Na ambasádách vám vždycky pomůžou, ale tak nějak diplomaticky, nenápadně. Sandro se ale věci chopil s vervou. V Tbilisi nám představil nejen spisovatelskou elitu, pomáhal autory přemlouvat, tlumočil, ale taky nás naučil chodit ulicemi po gruzínsku. To se chodí tak, že potkáte-li partu divochů v nočním městě (na periferii nebo v centru, to je fuk), nesmíte uhnout, musíte držet krok a dívat se jim směle do očí, jinak vám vezmou peněženku, holku i rifle. Pili jsem spolu koňaky, mluvili o Stalinovi, Havlovi a on říkal, že mám ruštinu jako Armén, čemuž se na celé kolo smál i místní taxikář.

Když Pánbůh rozděloval svět mezi národy, zapomněl na Gruzii. Ti se samozřejmě ozvali, a protože to Pánubohu bylo blbé, tak jim dal malý kousek země, který měl původně pro sebe. Sandro byl ke Gruzii kritický, ale miloval ji láskou vášnivou a nezpochybnitelnou. Během toho července sedmnáctého roku 21. století každý večer uváděl gruzínské spisovatelky a spisovatele, kteří přijeli číst do Brna. Pak se s nimi do noci sedělo na terasách Alžbětinské scény Divadla Husa na provázku, které jsme pokřtili na Rustavelky, odvozeno od jména Šoty Rustaveliho (to se dá snadno vygooglovat).

Sandro byl jediný můj zahraniční kamarád, který se asi opravdu zamiloval do Brna. Ale možná se jen zamiloval v Brně nebo tu lásku měl s sebou v Brně, o tom se ale nesluší ani dohadovat. Byla to brunensia, kterým věnoval volná odpoledne, procházky městem a přilehlému okolí.

Červenec 2017 skončil. Sandro odletěl domů, psali jsme si občas, nikdy jsme se už neviděli. Tento týden jsem se dozvěděl, že z tohoto světa odešel náš přítel Alexander Chelidze, velký Gruzín, do jehož srdce se toho vešlo hodně. Asi ho neznáte, já toho o něm vím taky velmi málo, přesto mi bylo nesmírnou ctí jej poznat. Když jsou na světě pábitelé jeho formátu, na chvíli se zdá, že všechno kolem jsou jen staré divadelní kulisy, protože to smysluplné se odehrává jinde. Jsem přesvědčen, že když Pánbůh na začátku rozděloval lidem různé úkoly a role, na Sandra zapomněl, ten se samozřejmě ozval, a tak mu dal Pánbůh život, který si původně plánoval nechat pro sebe.

Hamáček lepší Babiše?

Úplně všichni v zákulisí i na scéně české politiky pochopili, že karty k příštím volbám do sněmovny se budou rozdávat právě teď. S novým virem si tedy od předvolební kampaně, balené do zápasu o životy a majetek občanů, neodpočineme ani toto jaro.

Zatímco opozice, bez praktických možností cokoliv ovlivnit, je odsouzena do nevděčné role rejpala, které se všechno nelíbí a nic konstruktivního nevykoná, její funkci ve společnosti přebírá sociální demokracie, jejíž existence byla v posledních měsících spíše nominální, o její klinické smrti nikdo nepochyboval a čekalo se jen, kdy konečně ošetřující lékař najde odvahu k nemilosrdnému výroku: mozek léta nepracuje a pacient je mrtev. Smutečních hostů se moc nečekalo, pohřeb by preventivně monitorovala policie, to kdyby se příbuzní chtěli poprat, rozporů mezi nimi bylo dost. Všechno je však jinak. Růže, kterou si kdysi, zřejmě omylem, na pouti vystřelil Miloš Zeman, dostala šanci zahrát si baráž.

Vysmívaný Hamáček, který své účinkování ve vrcholné politice založil na strategii přežít za každou cenu, dostal roli, která mu byla psaná na tělo. A za úspěch vděčí tomu, že se kolem něj na jevišti producírují buď ochotníci, nebo sice velké herecké postavy, ale z docela jiné divadelní hry.

Hamáčkova záře je přímo odvislá na přeřeknutích Andreje Babiše a jeho zcivilnění figury, kterému podléhá pod vysilujícím tlakem situace, kdy zkrátka nedokáže hrát part scénáře, který si nechal v kreativní dílně sepsat.

Jen Babišův totální cynismus, který je sice schopný pracovat s emocemi, ale nikoliv je skutečně chápat, rozumět jim, toporná potřeba direktivně naplňovat položky seznamu denních úkolů, stvořilo Hamáčka chápajícího, rozumného a schopného. Takřka státnického, chtělo by se říct. Na Hamáčka by si před krizí nevsadil nikdo. A ani teď není důvod, aby k němu bookmakeři nebyli ostražití, ale momentálně bohatě stačí, že na publikum nepůsobí jako oligarcha bez špetky civilnosti, uvěřitelnosti. Lidí si všimli, že když na stroj jménem Babiš zaťukají, ozve se dunění.

Sociální demokracie dostala šanci. Těžko si lze představit, že se během této krize podaří vrátit do hry i další její funkcionáře strany. Maláčová se zdá bez šance, taky proto, že do ní mínění tvořící levicová veřejnost, a osudu mainstreamových socialistů bude zase ona, vložila dost sympatií, které ministryně zklamala tím, že se to rozhodla dát na Babiše. Ale co projde továrně na sny premiéra a oligarchy, nemůže projít intelektuálnímu kádru z rozhádané partaje. O comeback mezi vlivné by se mohl pokusit Lubomír Zaorálek, má dost zkušeností, ministerstvo, kde lze být vidět, když se to umí a ví dobře, že jackpot, kterým jim shůry už nikdo znova nepošle. Boxovat v oranžové můžou zkusit další, v parlamentu třeba Onderka, mimo něj z Nového města Šmarda.

Jak se říká na tiskových konferencích krizového štábu, doba je dynamická a Babiš nehodí ručník do ringu, oproti Hamáčkovi má všechny myslitelné výhody, kromě jediné. Lidu je fuk, že byl estébák, kradl a mele nesmysly, to všechno jsou atributy, které z něj v české hospodě dělají jednoho z nás. Jenže během této krize možná zjistí, že Babiš by si s nimi k jednomu stolu, i kdyby hospody zase jeli, nikdy nesedl, i když by jim to předtím slíbil. A to je ta nečekaná příležitost pro dobrého politika Hamáčka, jehož osudy má nově smysl sledovat.

Prodavačka, o které mluvila Merkelová

Na konci ledna roku devadesát prezident Bush, v tradiční zprávě o stavu unie, zmínil dělníka z Braníka. Kongresmanům vyložil, že i tento zástupný občan okraje Prahy, alespoň perspektivou tehdejší Ameriky, má právo na některé vymoženosti světa lidí, nezcizitelná práva, řekl a vyjmenoval život, svobodu a touhu po štěstí. Aby to členům obou komor amerického parlamentu bylo naprosto jasné, vetknul branického dělníka z Bushova proslovu do toho svého i prezident Havel během triumfální washingtonské řeči k zastupitelům.

Včera mluvila ke svým Němcům jejich kancléřka. Ta, která je jedněmi vysmívána, protože je neskutečně naivní až hloupá, druhými rovnou obviňována, že vyhlásila kletbu na staleté evropské hodnoty. Pochopitelně je to ta, která dokáže, jako jedna z mála, formulovat evropské zájmy, a nebýt jejího realismu, tak je snad doteď budapešťské východní nádraží zaplaveno uprchlíky, ať už by si o tom Viktor Orbán myslel cokoliv.

Dobrá politika není soutěž o to, kolik toho dokážete v jedné řeči k občanům naslibovat, popřípadě s kolika z nich si to umíte vyříkat z hlavy - bez papíru, ale o vizi budoucnosti, kterou předáte voličům v takovém stavu, aby si ji dokázali osvojit. Merkelová garantovala možné a nabízela víc v pospolitosti a solidaritě, kterou ale nedisponuje ona, ale diváci u televizních obrazovek.

A taky děkovala. Samozřejmě lékařům stojícím v první linii. Společné díky ovšem poslala taky prodavačkám a prodavačům, kteří za pultem nebo kasou denně přicházejí do styku se všemi, aby nás zásobili, ať už jsme panikáři nebo nikoliv.

Nepřímo mluvila taky o české prodavačce v super či hypermarketu. My nemáme po ruce žádnou podobnou autoritu, a tak si pro závažnější slovo musíme zajít vedle, do Německa se to zdá být nejrozumnější.

Česká pokladní nebo prodavačka, to je ta, která ještě před pár lety brala něco kolem 12 tisíc hrubého a směla si odskočit na záchod jen v předem daných intervalech. Dnes bere o něco málo víc, s tím záchodem a tlakem je to podobné, často je z Ukrajiny a nechá si toho od manažera prodejny, což by v roce 1990 byl nejspíš dělník z Braníka, o kterém nejdřív mluvil Bush a potom Havel, líbit hodně.

Je dobře, že Merkelová mluvila o prodavačce. Můžeme s ní vzpomenout naši ženu za kasou. Vláda, stejně jako nikomu jinému, jí roušku ani hygienické pomůcky nedodá, v tom je naše prodavačka rovna lékařům, policistům a hasičům. Na rozdíl od nich jí ale nikdo netleská a nevolá sláva. A volat nebude. Přitom je to hrdinka!

Majitel krabice, do které prodavačka chodí na 12 hodin denně, má v těchto dnech zisky jako o Vánocích, lidi jsou utrženi ze řetězu. Ale naše prodavačka z toho nebude mít nic, možná poukaz na nákup za pětistovku v rámci krabice. Zaměstnavatel nemá letadlo a kontakty v Číně. Zisk z tržeb si nechá, s pravděpodobnou nezaměstnaností bude před branami prodavaček dost. Ukrajinky, které vám teď markují pytle mouky už za pár týdnů pojedou domů, nastoupí Češky a budou rády, že každý měsíc dostanou na výplatu aspoň něco.

Nikdo o tom u nás mluvit nebude. Musíme se dívat za hranice. Žádný Havel, ba ani Bush. Jedině Merkelová děkuje prodavačkám v obchodech, na které denně prskáme infekci a vztek. I prodavačka má svá nezadatelná práva, na život, svobodu i touhu po štěstí.

Regionální knihovna a velký svět literatury

V centru české literatury to vře. Přesněji v Českém literárním centru (ČLC), organizaci zřízené (zejména) k podpoře a propagaci domácích spisovatelů a jejich knih v zahraničí. Co je pár písmen pro laika, to jsou nekonečná souvětí pro zaujatou veřejnost.

Více »

Kdybych já byl Marek Prchal

Dnes všichni s napětím očekáváme, jak dopadne zasedání vládního hnutí ANO, kdo bude zvolen předsedou a tak podobně. Ale zítra je taky den, a bude potřeba podávat důkazy o tom, že se nekecá, ale maká.

Kdybych já byl Marek Prchal, tedy muž, který dokáže myšlenku proměnit v čin tím, že ji napíše na sociální sítě, napsal bych za svého předsedu, že tu vládní čtvrť postavíme, ale v Mostě.

Babiš má rád Baťu. Baťa vybudoval Zlín, proč by Babiš nemohl z Mostu udělat takový severočeský Bonn, kam se nastěhuje úřednictvo z Malé Strany a okolí. Centrum Prahy se po vystěhování administrativy, jak správně poznamenal Václav Klaus starší, stane Klinikou, tedy místem pro normální život, který si hlavní město zaslouží.

Centralizovat na jedno místo státní správu není špatná myšlenka. Není důvod, aby ministerstva a jejich detašovaná pracoviště sídlila v nejkrásnějších budovách Prahy, ale proč tuhle centralizaci nevyužít k decentralizaci země, kterou nutně potřebujeme?

Dočteme se to z výsledků každých voleb, že naše země je rozdělená na bohaté a chudé oblasti. Pokud nechceme, aby Praha pokračovala v nesmyslném bohatnutí, se kterým si vlastně neví rady, aby Česko B dál nechápalo, co se v tom hlavním městě zase děje, potřebujeme, aby regiony ožily, zůstávali v nich schopní lidé s potenciálem bohatnout a tvořit, ne aby všichni ti aspoň trošku nadějní hned chtěli jezdit metrem.

Zbohatnutí chudého Česka je v zájmu Prahy a Pražanů, protože jinak ten milión úspěšných bude prohrávat dál každé příští volby a prosperita bude k ničemu (o zdrojích nebudou rozhodovat ti, kteří je vytvářejí).

Stát má různé nástroje, jak bojovat s regionálními rozdíly. Vládní čtvrť mimo Prahu by znamenala, že se desítky tisíc státních zaměstnanců přestěhují na sever nebo, protože hodně z nich asi nebude chtít chodit na meníčko do Severky, najmou se jiní zaměstnanci přímo v novém místě.
Marek Prchal ví, že Most teď hýbe Českem. Andrej Babiš má rád Baťu, který ze Zlína udělal prvorepublikovou perlu průmyslu. A na těchto koníčcích mocných bychom mohli vydělat my všichni. Jasně, nebude to jednoduché. Proti budou komunisti, kteří odjakživa nemají rádi chudé a menšiny, sociální demokraté tomu neporozumí, ale to by pro AB neměl být problém, prostě to udělá.

Druhá republiko, dobrý den. A Sencov má narozeniny

Ukrajinský režisér sedí ve vězení daleko na Sibiři. Jenže my máme svých starostí dost. Sencov má dnes narozeniny. Ale kdo má čas to slavit, když ještě zapíjíme vznik druhé republiky. Jen chybí někdo, kdo by prohlásil: Druhá republiko, dobrý den.

Sencova poslal do vězení ruský soud, takže bude nejspíš všechno podle práva. O premiérovi druhé republiky taky brzy rozhodne soud, protože chtěl, aby děti měli kam jezdit na víkendy a seznámili se trošku s faunou.

Podle ruské justice je Sencov terorista. My si to nemyslíme, proto jsme fandili Chorvatsku ve fotbale a dobrá práce se podařila. Šampionát v Moskvě nevyhrají Rusové, ale Chorvati nebo Francouzi. Ukrajinský režisér se nejspíš dívat nebude, protože drží hladovku a hrozí mu smrt. Jenže co s tím můžeme dělat? My se naopak dívat musíme, aby nám něco neuteklo. A dál fandit Chorvatsku, protože tam rádi jezdíme k moři, i když Chorvati si o nás myslí své, ale my o nic taky, tedy remíza.

Z přísně českého pohledu si Sencov vybral špatnou dobu. Za Havla bychom se ho zastali, ale kde je tomu konec. Valí se na nás hordy uprchlíků, Trump chce zvedat rozpočty na zbrojení a jsme rádi, že konečně máme stabilní vládu. Posílat na Sibiř za Sencovem chemiky nebo potápěče se jaksi nehodí, bůhví jestli by to vůbec Putin dovolil.

Asi nejsmysluplnější bude napsat panu Sencovovi do vězení nějaký dopis s omluvou, že jsou těžké časy, rozestavěné dálnice a tak. Ale jinak, že se samozřejmě s jeho údělem solidarizujeme, protože k nám taky vtrhli Rusové a letos to bude kulaté jubileum. Jsme nepatrná země ve střední Evropě, příliš bezvýznamná, než abychom si mohli něco dovolit, třeba nejít na oslavy státního svátku Ruska do jejich rezidenčních prostor v Praze. Pro každý případ by ten dopis měl být anonymní, aby nebylo zřejmé, která visegrádská země ho psala.

Oleg Sencov má dnes narozeniny, sedí ve vězení, přestože nic nespáchal, je obětí ruské státní zvůle a my už žijeme první hodiny druhé republiky a možná nás tentokrát nečeká protektorát, protože už se svobody snadno dokážeme zbavit sami.

Chytří lidé

Nová brněnská vlna včera dosáhla svého vrcholu. A nejde o to, že výstavu ke stému výročí Československa otevírali na brněnském výstavišti dva premiéři ze Slovenska, byť jeden z nich je předsedou vlády České republiky ve vyšetřování. Bylo to ke Slovákům nejen zdvořilé, ale i milé gesto.

Veškerou pozornost sociálních sítí si urvalo večerní představení „Naše násilí a vaše násilí“ slovinského (nikoliv slovenského) divadla v rámci festivalu Divadelní svět Brno. Hned první recenzní zhodnocení přinesl kardinál Duka, který mimo jiné připomenul, že až do začátku 19. století vládl na jihu Evropy Islám, taky třeba v Maďarsku, což se týká, pro ty, kteří by to nepochopili, rovněž Slovenska (nikoliv Slovinska). Z toho je hned jasné, že není možné ani na vteřinu uvažovat o tom, že by se křesťané (rozuměj Západ) mohli dopustit na Blízkém východě něčeho špatného ve 21. století.

Pevně doufám, že kardinál Duka se intenzivně podílí na formulování české zahraniční politiky, radí panu prezidentovi a jeho mužům, přesto si dovolím drobně pozdvihnout ukazováček. Máme-li jako spojenci k dispozici analytika takového formátu, potom je nehorázné, že ho v rámci NATO nenabízíme. O kolik dál mohla být americká administrativa při vysvětlování neexistence chemických zbraní v Iráku, kdyby věděla, že do začátku 19. století vládl v Evropě Islám?

Asi víte, že nejznámější osobností, která se účastnila včerejšího představení před Divadlem Husa na provázku, byl PhDr. Miroslav Sládek. Jen na okraj. Vypadá dobře, je ve formě a lze si představit, že by se mu come back mohl podařit. Lidí zklamných elitami, Bruselem a světem všeobecně je hodně a PhDr. Miroslav Sládek nabízí tradiční řešení už téměř třicet let, z čehož lze dovodit, že to myslí s touto republikou a námi všemi smrtelně vážně.

Hned po začátku představení se slovinští herci (ne slovenští herci) svlékli do naha; to rozčílilo menší, ale výraznou, skupinku diváků v modrých trikotech. Modrá je dobrá. Podle jejich pískotu a házení vstupenek smotaných do kuliček bylo jasné, že se letos na podzim chystají v Brně účastnit komunálních voleb. A i když katedra politologie při Masarykově univerzitě bude nejspíš proti, troufám si tvrdit, že nejsou bez šance. Nabízejí velmi srozumitelný program a jsou schopni přinést na radnici jiný styl a novou politickou kulturu.

Z divadelního hlediska si lidé v modrém nevedli zle. Podařilo se jim zrušit onu odvěkou hrozbu každého avantgardního divadelníka: hranici mezi jevištěm a hledištěm. Výkony byly topornější, ovšem nebuďme přezíraví k někomu, kdo nejen poprvé v životě stojí na jevišti, ale samotná návštěva divadla je pro něj nejspíš premiérou.

Modří lidé si říkají Slušní lidé, což je zbytečně doslovné, to přece každý vidí. Je to stejné, jako kdyby si říkali Chytří lidé, je přece vidět, že hlupáka by taková věc nikdy nenapadla. Ale veselé přezdívky a humorné situace k takovým kolektivům patří, nemějme jim tedy tuto drobnou neobratnost za zlé.

Ptáte se, jestli je vůbec ještě něco, co může překonat takto báječně vystavěný divadelní zážitek s organicky zapojeným hlasem veřejnosti? Ale ano, může. Jsou to příslušníci Policie České republiky, z povahy práce spíš vážní lidé, kteří se nenechali zahanbit a hráli s námi se všemi. Bylo to takové improvizační cvičení na 40 minut, ale nutno říci, že na té nejvyšší umělecké úrovni. Během toho času nechali ředitele Národního divadla Brno a dosluhujícího ředitele Centra experimentálního divadla a nastupujícího ředitele Centra experimentálního divadla, aby jim sdělili svá data narození a argumenty, proč mají zasáhnout. Byli v těch rolích dokonalí. Ano, nepohnuli brvou, když vysvětlovali, že obsazení jeviště není důvod k zákroku, a že si to má divadlo vyřešit samo, protože se vlastně vůbec nic neděje. Happening hodný mistrů těch největších policejních šlágrů třicátých let.

No, na závěr už jen nuda v Brně. Ježíš potká Muslimku, což jak víme, je proti historickým faktům, na rozdíl od toho, že muslimové okupovali Evropu až do začátku devatenáctého století, sundá si trenky a zalehne na ni. A pochopitelně je to podvod, neboť je to jen jako, jak to v divadle bývá.