Slovenské vměšování do vnitřních záležitostí ČR
Jednou z mnoho radostí, které v roce 1993 přineslo předsedům ODS a HZDS rozdělení Československa, bylo rozparcelování vlivu. A tolik potřebný klid na práci, kterou byla především privatizace státního majetku a ovládnutí distribuce strategických surovin. Klid znamená, že Praze do toho nebude mluvit Bratislava a naopak.
Dva samostatné státy znamenaly dvoje vnitřní záležitosti. Na vměšování vnitřních záležitostí se odvolávají diktátoři různých zemí, například běloruský prezident Lukašenko, aby měly vůbec nějakou odpověď na kritiku jejich spravování země; obvykle jde o lidská práva a další svobody.
Zrušené vměšování do vnitřních záležitostí toho druhého je největší ztrátou posledních dvaceti let. Zájem jsme nahradili korektností, kdy se prezidenti a premiéři potkávají víceméně pravidelně a pronášejí zdvořilostní fráze o vzájemném přátelství. Něco jako za časů věčné lásky s mocným, naprosto nevlastním bratrem na východě.
Žijeme v Evropě dobrých sousedů a k tomu patří kritika poměrů, které vedle panují. Není nic horšího, než když nám je jedno, jak to v nejbližším zahraničí vypadá. Naštěstí panovníci, prezidenti a premiéři nemají v dnešní Evropě hlavní slovo - je to společenství občanské, ve kterém fungují i jiné mechanismy než v podstatě zbytečné zdvořilostní schůzky politiků, kteří si nemají, kromě deklarativního souznění, co říct. Kde jsou ty časy, kdy Havel nejel za Mečiarem do Bratislavy... To bylo aspoň gesto přátelství vůči nejbližšímu sousedovi: s vaším polodiktátorem se nesejdeme, aby neutrpěly takzvané dobré sousedské vztahy.
Byla to česká média, která vydatně podporovala opozici vůči Vladimíru Mečiarovi, a to především v době, kdy neexistovala nevládní silná elektronická média; to se změnilo až se vznikem televize Markíza, která, ač pod křídly stejné skupiny jako zdejší Nova, hrála docela jiný part. Nechtěnou historickou zásluhou CME, v tomto případě Novy, bude i heroické reportování Eugena Kordy z mečiarovského Slovenska, za což mu tam "jen" zapálili auto.
Předseda Hnutí za demokratické Slovensko a trojnásobný slovenský premiér není nevinný medvídek, jak to může vypadat dnes, když je schovaný v obrovském paláci v malém lázeňském městečku. Mečiar má na rukách krev, ničení lidských osudů a ponížení prvních let nové Slovenské republiky. Trauma z mečiarismu existuje dodnes. "Tygr" odvedle by se jím možná opravdu stal, kdyby si dobrovolně a opakovaně do svého čela nezvolil někdejšího vystudovaného právníka v boxovacích rukavicích, který v politickém ringu zapomněl na všechna pravidla fair play i právního státu.
Slovenská média a bratislavská intelektuální kavárna zatím chodily kolem české politiky po špičkách. Je to pochopitelné. Marasmus mečiarismu nedovoloval vytáhnout hlavu z písku a vše české se jevilo lepší a snesitelnější. Je otázka, jestli to tak doopravdy bylo; pročeské vnímání dějin lze ale pochopit v situaci, kdy prezidentova syna vozí v kufru auta a centrem hlavního města běhají holohlaví výpalníci jako neviditelná ruka klientelistického trhu.
Časy se mění. Slovenský deník SME zveřejnil komentář, ve kterém jeho autor správně srovnává mečiarismus a zemanismus. Jak jsme si Češi a Slováci hodně podobní, tak tato podobnost je extrémní a nijak příjemná. SME jsou noviny, které mají obrovský kredit (ačkoli ne každý na Slovensku si to myslí - mnoho politiků by je označilo za
aktivistické, já naopak za noviny s názorem, které se nebojí konfliktu). Ostatně právě SME bojovalo v časech mečiarismu, leckdy zcela osamoceně na tamní mediální scéně.
Přišly časy, kdy se Slováci zajímají o naše věci veřejné. Konečně. Tento pohled je nesmírně cenný a chyběl nám. Miloši Zemanovi se to nelíbí. Oponuje, že on byl ten, který kritizoval Vladimíra Mečiara, a má pravdu. Je také fakt, že to byl Zeman, který se odmítl setkat s Alexandrem Lukašenkem při návštěvě opozičních socialistů v Minsku, ještě za časů, kdy byl sám, byť v tomto srovnání velmi luxusní, opozici. Jen pro pořádek doplňme, že Schwarzenberg se s Lukašenkem setkal v době našeho předsednictví EU, a bylo to správně. Rozdíl není v tom, proti komu kdo bojuje, ale co sám reprezentuje.
Éra Miloše Zemana nebyla mečiarismem, tak jako Bratislava není Praha a Dunaj Vltava, přesto k němu měla nejblíž. Miloš Zeman přebral vládu po Václavu Klausovi a měl možnost změny: rozhodl se pro kontinuitu, a co více, dokonce pro spolupráci maskovanou opoziční smlouvou. Není důvod si myslet, že Miloš Zeman převezme otěže od Václava Klause nyní a bude se chovat jinak. Sám by nejspíš odpověděl bonmotem, že starého psa novým kouskům nenaučíš.
Zeman nechce poskytovat rozhovory slovenským médiím, protože uplatňuje kolektivní vinu za komentář v jednom deníku. Po případném nástupu na Hrad se přestane bavit i s námi ostatními, nenajde si čas ani postrašit redaktorku televize Prima. Má před sebou úkoly, které mu na papírku sepsal Václav Klaus, a ty musí do puntíku, protože předchůdce byl puntičkář, splnit.
Slováci stáli před volbou, jestli za prezidenta zvolit Mečiara, nebo Gašparoviče; obrovské dilema, mnohým oprávněně nevyhovoval ani jeden z nabízených mužů, přesto semknutí proti jasnému zlu zvítězilo. Gašparovič především ve svém druhém období už není jen směšný, ale v souvislosti se zásahy do právního systému začíná být i nebezpečný. Ale oproti tomu, co by rozehrál Mečiar, je to jen hořký čajíček. Díky tedy Slovákům za vměšování do našich vnitřních záležitostí. Slibujeme, že ani my na Harabina ve zlém a Bezáka v dobrém nezapomeneme a vmísíme se do debaty, až to bude třeba.
Dva samostatné státy znamenaly dvoje vnitřní záležitosti. Na vměšování vnitřních záležitostí se odvolávají diktátoři různých zemí, například běloruský prezident Lukašenko, aby měly vůbec nějakou odpověď na kritiku jejich spravování země; obvykle jde o lidská práva a další svobody.
Zrušené vměšování do vnitřních záležitostí toho druhého je největší ztrátou posledních dvaceti let. Zájem jsme nahradili korektností, kdy se prezidenti a premiéři potkávají víceméně pravidelně a pronášejí zdvořilostní fráze o vzájemném přátelství. Něco jako za časů věčné lásky s mocným, naprosto nevlastním bratrem na východě.
Žijeme v Evropě dobrých sousedů a k tomu patří kritika poměrů, které vedle panují. Není nic horšího, než když nám je jedno, jak to v nejbližším zahraničí vypadá. Naštěstí panovníci, prezidenti a premiéři nemají v dnešní Evropě hlavní slovo - je to společenství občanské, ve kterém fungují i jiné mechanismy než v podstatě zbytečné zdvořilostní schůzky politiků, kteří si nemají, kromě deklarativního souznění, co říct. Kde jsou ty časy, kdy Havel nejel za Mečiarem do Bratislavy... To bylo aspoň gesto přátelství vůči nejbližšímu sousedovi: s vaším polodiktátorem se nesejdeme, aby neutrpěly takzvané dobré sousedské vztahy.
Byla to česká média, která vydatně podporovala opozici vůči Vladimíru Mečiarovi, a to především v době, kdy neexistovala nevládní silná elektronická média; to se změnilo až se vznikem televize Markíza, která, ač pod křídly stejné skupiny jako zdejší Nova, hrála docela jiný part. Nechtěnou historickou zásluhou CME, v tomto případě Novy, bude i heroické reportování Eugena Kordy z mečiarovského Slovenska, za což mu tam "jen" zapálili auto.
Předseda Hnutí za demokratické Slovensko a trojnásobný slovenský premiér není nevinný medvídek, jak to může vypadat dnes, když je schovaný v obrovském paláci v malém lázeňském městečku. Mečiar má na rukách krev, ničení lidských osudů a ponížení prvních let nové Slovenské republiky. Trauma z mečiarismu existuje dodnes. "Tygr" odvedle by se jím možná opravdu stal, kdyby si dobrovolně a opakovaně do svého čela nezvolil někdejšího vystudovaného právníka v boxovacích rukavicích, který v politickém ringu zapomněl na všechna pravidla fair play i právního státu.
Slovenská média a bratislavská intelektuální kavárna zatím chodily kolem české politiky po špičkách. Je to pochopitelné. Marasmus mečiarismu nedovoloval vytáhnout hlavu z písku a vše české se jevilo lepší a snesitelnější. Je otázka, jestli to tak doopravdy bylo; pročeské vnímání dějin lze ale pochopit v situaci, kdy prezidentova syna vozí v kufru auta a centrem hlavního města běhají holohlaví výpalníci jako neviditelná ruka klientelistického trhu.
Časy se mění. Slovenský deník SME zveřejnil komentář, ve kterém jeho autor správně srovnává mečiarismus a zemanismus. Jak jsme si Češi a Slováci hodně podobní, tak tato podobnost je extrémní a nijak příjemná. SME jsou noviny, které mají obrovský kredit (ačkoli ne každý na Slovensku si to myslí - mnoho politiků by je označilo za
aktivistické, já naopak za noviny s názorem, které se nebojí konfliktu). Ostatně právě SME bojovalo v časech mečiarismu, leckdy zcela osamoceně na tamní mediální scéně.
Přišly časy, kdy se Slováci zajímají o naše věci veřejné. Konečně. Tento pohled je nesmírně cenný a chyběl nám. Miloši Zemanovi se to nelíbí. Oponuje, že on byl ten, který kritizoval Vladimíra Mečiara, a má pravdu. Je také fakt, že to byl Zeman, který se odmítl setkat s Alexandrem Lukašenkem při návštěvě opozičních socialistů v Minsku, ještě za časů, kdy byl sám, byť v tomto srovnání velmi luxusní, opozici. Jen pro pořádek doplňme, že Schwarzenberg se s Lukašenkem setkal v době našeho předsednictví EU, a bylo to správně. Rozdíl není v tom, proti komu kdo bojuje, ale co sám reprezentuje.
Éra Miloše Zemana nebyla mečiarismem, tak jako Bratislava není Praha a Dunaj Vltava, přesto k němu měla nejblíž. Miloš Zeman přebral vládu po Václavu Klausovi a měl možnost změny: rozhodl se pro kontinuitu, a co více, dokonce pro spolupráci maskovanou opoziční smlouvou. Není důvod si myslet, že Miloš Zeman převezme otěže od Václava Klause nyní a bude se chovat jinak. Sám by nejspíš odpověděl bonmotem, že starého psa novým kouskům nenaučíš.
Zeman nechce poskytovat rozhovory slovenským médiím, protože uplatňuje kolektivní vinu za komentář v jednom deníku. Po případném nástupu na Hrad se přestane bavit i s námi ostatními, nenajde si čas ani postrašit redaktorku televize Prima. Má před sebou úkoly, které mu na papírku sepsal Václav Klaus, a ty musí do puntíku, protože předchůdce byl puntičkář, splnit.
Slováci stáli před volbou, jestli za prezidenta zvolit Mečiara, nebo Gašparoviče; obrovské dilema, mnohým oprávněně nevyhovoval ani jeden z nabízených mužů, přesto semknutí proti jasnému zlu zvítězilo. Gašparovič především ve svém druhém období už není jen směšný, ale v souvislosti se zásahy do právního systému začíná být i nebezpečný. Ale oproti tomu, co by rozehrál Mečiar, je to jen hořký čajíček. Díky tedy Slovákům za vměšování do našich vnitřních záležitostí. Slibujeme, že ani my na Harabina ve zlém a Bezáka v dobrém nezapomeneme a vmísíme se do debaty, až to bude třeba.