Minulý týden odešel Zdenek Plachý. Hudební skladatel, divadelní a televizní režisér. Tvůrce, který opovrhoval průměrem natolik, že byl ochotný, podle strategie nepřítel mého nepřítele je můj přítel, raději dočasně akceptovat podprůměr.

Jako student kompozice na JAMU měl možnost se svým profesorem Aloisem Piňosem vycestovat do Německa na několikatýdenní studijní pobyt. Všude kolem normalizace a Plachý má možnost setkávat se s legendami současné moderní hudby. Třeba to s Johnem Cagem považoval pro sebe za formotvorné. I proto pro něj bylo vyloučeno dělat kompromisy. Přesněji řečeno, byl absolutistou umění, který nebyl ochotný ustoupit ani o centimetr. A tak vyloučení ze studia před absolutoriem, když jako závěrečnou práci odevzdal partituru s pěticípou hvězdou, bylo tím nejmenším. Tenkrát nezmohli nic prosby ani litanie pedagogů, dobré rady, že si zkazí celý život, ale později, byť ve svobodných časech, to nebylo v ničem jiné.

Po roce 1989 založil nezávislou scénu Skleněná louka, kam vozil to nejlepší ze současné světové hudby. V černém kabátu obcházel své publikum, které se na produkci ocitlo buď náhodou, nebo omylem, a vysvětloval, že to, co se právě děje na scéně, je zcela mimořádné. Nemožnost prorazit s náročným programem byla jen palivem k dalším pokusům.

Zdenek Plachý měl neuvěřitelný smysl pro humor. Neuvěřitelný doslova. Neprovozoval anekdoty a historky, ale bavil se situacemi kolem, nejčastěji těmi, ve kterých byl sám hlavním hrdinou i outsiderem. Dokázal se královsky bavit na svých neúspěších, což ovšem neznamená, že ho současně netrápily. Měl rád svůj svět, ve kterém banalitám dával až mystické významy. Žádný brněnský Cimrman, spíš kouzelník.

Společně se spisovatelem Jiřím Šimáčkem založili v devadesátých letech sdružení Střežený Parnass a psali hry pro divadlo, které pak Plachý režíroval na nejrůznějších scénách po celé zemi. Skoro nikde to neproběhlo hladce. Hercům se zdálo, že neumí aranžovat, divadelním kritikům, že je to moc složité, aby se to dalo popsat do tzv. recenze, a kulturní veřejnost se vyděsila, když se Plachý rozhodl spolupracovat s Danielem Landou, normotvornou bójkou maloměšťácké etiky. Skoro všude, kam Plachý coby inscenátor vkročil, vzbudil zájem a důvod přemýšlet a možná byl ten přínos největší pro ty nejpohoršenější.

Zdenek Plachý stál osm let v čele činohry Národního divadla Brno. Velmi mu na té práci a na tom divadle záleželo. Neodcházel rozhodně v nejlepším, spousta lidí si odechla, když byl definitivně pryč. Myslím, že to považoval za křivdu a nepochopení, se kterým se nikdy úplně nevyrovnal. Určitě by šlo sestavit výčet inscenací, které se mu v brněnském Národním podařily, ale to není nejdůležitější. Otevřel debatu o tom, jaké to divadlo vlastně má být, kam má směřovat, odpoutal ho od nostalgického vzpomínání na „zlatá šedesátá“. Podobný kus neviditelné a nevděčné práce odvedl v roli revolucionáře během takzvané televizní krize, a to opět v odstartování polemiky o veřejnoprávním médiu, diskuse, která je klíčová dnes možná ještě víc než tenkrát.

Vše výše popsané je důležité, ovšem jakoby jen druhotně, coby výstupy krátkého života. Hlavní je něco jiného. Někdy až absurdně malicherně bojovná povaha Plachému nikdy nezabránila, aby k sobě přichýlil každý náznak talentu. Alternativní umělci, kteří už „byli příliš“ i pro nezávislou scénu, u něj našli zastání a prostor na Skleněné louce jako jeho spolupracovníci. Často to nevyšlo, vždycky to mělo smysl. Dokázal brát vážně ty, kterým se ostatní smáli. Umění mu nebylo jedno. Měl v sobě hlubokou lidskost, což kdyby teď mohl číst, vysmál by se tomu, jeho image byla budována odlišně: tvrdě proti všem. Tak se, Zdenku Plachý, omlouvám, ale jsem přesvědčený, že jsi byl dobrým a laskavým člověkem.

(Vyšlo 25. 4. 2018 v LN)