V případě církevních restitucí se mnohem častěji používá sousloví stát, namísto republika. Je to možná náhoda, pokus o košatější slovník, ale jakoby v té terminologii bylo skryto, že tu máme co dočinění s fenomény, které překračují novodobou historii, datovanou rokem 1918.


S církevními restitucemi si ví rady málokdo. Možných řešení je jako blech v pytli, ale většina nestojí za moc. Vrátit co se ukradlo, anebo si nechat co jsme „lehce“ získali? Jakmile se do popředí prodere snaha řešit záležitost s církevním majetkem tzv. prakticky, pátráním v budoucnosti (ne minulosti!), tedy jak církev s majetkem naloží, jestli ho opravdu potřebuje a proč by většinová společnost bezvěrců měla potřebovat aparát kněží a řádových sester, tak se dostáváme zcela mimo to podstatné v celé debatě.

Podobně, jako privatizace (velká i malá) v devadesátých letech, restituce se stropem v roce 1948 či rehabilitace, nejde tu o posun na časové ose. Historii nelze vrátit, odčinit nejde takřka nic. Zlo bylo spácháno v konkrétní situaci, reálném čase, po půlstoletí nežije spousta obětí, ti žijící existují v zcela jiném čase. I církve jsou po padesáti letech v docela odlišném stavu, než před velkou krádeží.

Hlavním důvodem, proč by Česká republika (stát) měla vrátit církvím uloupené, je výhoda pro nás všechny. Netkví v tom, že církve peníze pravděpodobně nepopijí v hospodě, nerozhází na čísla v ruletě, ale v aktu uznání chyby, který nás bude něco stát, pocítí ho (byť symbolicky) každý z nás. Z tohoto hlediska je myslím nápad rozložit finanční kompenzaci na šedesát let k nezaplacení. Tři celé generace pocítí ve zhmotnělé podobě, že se tu stalo cosi špatného, každý státní rozpočet toho bude důkazem černé na bílém. Za pouhých 270 miliard českých korun můžeme našim dětem koupit paměť, hmatatelné svědectví z dvacátého století, jistě v mnohém převratné a zázračné, mimo jiné ovšem zlodějské a děsivě nespravedlivé k jednotlivcům i celým pospolitostem.

Zkrátka za pár miliard si platíme detox proti totalitě na příštích šest křížků. Slušná cena.