Alexander Chelidze už nežije. Velký Gruzín, který miloval svou zem, ale měl ten dar, že se mu toho do srdce vešlo o mnoho víc. Miloval tedy také Česko, literaturu, dobrý humor, pití a jídlo, život sám. Nejspíš ho neznáte, ale to není vaše chyba. I na rušné tbiliské ulici by si pod jeho jménem kolemjdoucí jen těžko vybavili konkrétní tvář. Ta byla laskavá a přívětivá, stejně jako celý Sandro, jak se mu říkalo. Ačkoliv tu Sandro, o tom jsem přesvědčen, byl pro všechny, to štěstí znát ho měla jen hrstka z nás.

Sám o něm vím málo, velmi málo. Nemyslím si ale, že pro svědectví o někom je toho potřeba vědět mnoho. Fakta a data a biografické údaje přece potvrzují stále totéž. Pár momentů, detailů, kousek díla, jedna či dvě situace, to přece vystihuje celého člověka, výsek z celku. Kdo se projeví opravdově jednou, neubrání se a udělá tak znovu. Sandro měl nepochybně sklony k recidivě, byl to dobrý chlap, to se nedá odnaučit, zamaskovat, i když se budete snažit; pravá tvář se nakonec vyjeví.

V roce 2017 probíhal v červenci Měsíc autorského čtení. Do pěti měst střední Evropy přijelo 31 gruzínských spisovatelů. Byl to obrovský a úžasný cirkus. Bez Sandra bychom ho nikdy nezvládli. Narazili jsme na něj na gruzínském velvyslanectví, kde mu právě končila mise. Na ambasádách vám vždycky pomůžou, ale tak nějak diplomaticky, nenápadně. Sandro se ale věci chopil s vervou. V Tbilisi nám představil nejen spisovatelskou elitu, pomáhal autory přemlouvat, tlumočil, ale taky nás naučil chodit ulicemi po gruzínsku. To se chodí tak, že potkáte-li partu divochů v nočním městě (na periferii nebo v centru, to je fuk), nesmíte uhnout, musíte držet krok a dívat se jim směle do očí, jinak vám vezmou peněženku, holku i rifle. Pili jsem spolu koňaky, mluvili o Stalinovi, Havlovi a on říkal, že mám ruštinu jako Armén, čemuž se na celé kolo smál i místní taxikář.

Když Pánbůh rozděloval svět mezi národy, zapomněl na Gruzii. Ti se samozřejmě ozvali, a protože to Pánubohu bylo blbé, tak jim dal malý kousek země, který měl původně pro sebe. Sandro byl ke Gruzii kritický, ale miloval ji láskou vášnivou a nezpochybnitelnou. Během toho července sedmnáctého roku 21. století každý večer uváděl gruzínské spisovatelky a spisovatele, kteří přijeli číst do Brna. Pak se s nimi do noci sedělo na terasách Alžbětinské scény Divadla Husa na provázku, které jsme pokřtili na Rustavelky, odvozeno od jména Šoty Rustaveliho (to se dá snadno vygooglovat).

Sandro byl jediný můj zahraniční kamarád, který se asi opravdu zamiloval do Brna. Ale možná se jen zamiloval v Brně nebo tu lásku měl s sebou v Brně, o tom se ale nesluší ani dohadovat. Byla to brunensia, kterým věnoval volná odpoledne, procházky městem a přilehlému okolí.

Červenec 2017 skončil. Sandro odletěl domů, psali jsme si občas, nikdy jsme se už neviděli. Tento týden jsem se dozvěděl, že z tohoto světa odešel náš přítel Alexander Chelidze, velký Gruzín, do jehož srdce se toho vešlo hodně. Asi ho neznáte, já toho o něm vím taky velmi málo, přesto mi bylo nesmírnou ctí jej poznat. Když jsou na světě pábitelé jeho formátu, na chvíli se zdá, že všechno kolem jsou jen staré divadelní kulisy, protože to smysluplné se odehrává jinde. Jsem přesvědčen, že když Pánbůh na začátku rozděloval lidem různé úkoly a role, na Sandra zapomněl, ten se samozřejmě ozval, a tak mu dal Pánbůh život, který si původně plánoval nechat pro sebe.