Dvacet let od srpna ´68
Editor blogů Aktuálně.cz rozeslal email, ve kterém zve k debatě nad rokem ´68, můstkem je pochopitelně výročí okupace, které si připomeneme příští čtvrtek. V emailu udělal jednu roztomilou chybu, totiž namísto čtyřiceti let od okupace Československa, uvedl roků dvacet. Zkrátka rozkrojil výročí přesně napůl. Vzápětí dorazil další email, ve kterém se za „prohřešek“ omlouvá. Nešlo by o nic víc, než o chybu, které se dopouští každý z nás, kdyby zároveň tak docela chybou nebyla.
Nevím, jestli nás to sdílí víc, anebo jsem v tom (snad ještě s panem Stejskalem) úplně sám, ale od roku 1988, tedy dvacátého výročí okupace, už ty po sobě jdoucí srpny, nepočítám. Vím o nich, ale neupínám se k nim tak, jak k 21. srpnu 1988, bylo to magické datum, které bylo pro Svobodnou Evropu i Hlas Ameriky předchůdcem Superstar i Let´s Dance dohromady. Obrovská očekávání, čarovná osmička, dvacet let poroby. Věřil jsem, že něco se semele právě v tomto roce, všichni kolem o tom mluvili, taky vzdálený strýc (na Moravě si tak potrhle říkáme bez ohledu na skutečné příbuzenské sítě), člen SNB, si nebyl jistý svým postavením, na jejich služebně to občas zaskřípalo, ve vzduchu byla perestrojka i glasnosť. A do toho všeho zprávy o reformách, takřka ještě dubčekovských, z Polska a Maďarska.
21. 8. 1988 jsem vyrazil na brněnské hlavní náměstí Svobody, nešlo tu o kar za podivného prezidenta Ludvíka Svobodu, ale o svobodu pro všechny, napříč. Nic se nestalo. Byl to možná i jeden z mých vzdálených moravských strýců, který máničkám kontroloval občanky, tvářil se přezíravě a nikoliv z protekce jsem byl jím a jeho kolegy nechán bez povšimnutí, na vydání občanský průkaz jsem si totiž musel ještě rok počkat. Stejně, jako na změnu poměrů, ale je to jako s každým čekáním. Rok 1988, dvacet let od intervence spřátelených armád, byl natolik vyčerpávající nadějí, že jsem si ty Listopadové klíče a švunk, kdy po jednom letěli Jakeš se Štěpánem, pak i Urbánek s Adamcem, ani neuvědomil. Měl jsem z roku 1989 upřímnou radost, ale být to o pár měsíců dřív, tak bych si odžil i velkou lavinu emocí, snad takovou, jakou prožívali v mých letech děti Jara 1968. Vyhráli jsme nad komunismem, ale už bez patosu a emocí.
Když editor blogů Aktualně.cz vyzýval k debatě o roku 1968 po dvaceti letech, špatné počty jsem nerozkryl. Nejspíš je to jenom ta samá nepozornost, anebo jsou tu dvě další možné vysvětlení. O prvním, fixaci na léto roku ´88 jsem psal výše, druhým může být i to, že od roku 1968 doopravdy uběhlo jen dvacet let, léta 1969 až 1989 bylo jen bídné čekání, které se do celkového skóre nezapočítává.
Nevím, jestli nás to sdílí víc, anebo jsem v tom (snad ještě s panem Stejskalem) úplně sám, ale od roku 1988, tedy dvacátého výročí okupace, už ty po sobě jdoucí srpny, nepočítám. Vím o nich, ale neupínám se k nim tak, jak k 21. srpnu 1988, bylo to magické datum, které bylo pro Svobodnou Evropu i Hlas Ameriky předchůdcem Superstar i Let´s Dance dohromady. Obrovská očekávání, čarovná osmička, dvacet let poroby. Věřil jsem, že něco se semele právě v tomto roce, všichni kolem o tom mluvili, taky vzdálený strýc (na Moravě si tak potrhle říkáme bez ohledu na skutečné příbuzenské sítě), člen SNB, si nebyl jistý svým postavením, na jejich služebně to občas zaskřípalo, ve vzduchu byla perestrojka i glasnosť. A do toho všeho zprávy o reformách, takřka ještě dubčekovských, z Polska a Maďarska.
21. 8. 1988 jsem vyrazil na brněnské hlavní náměstí Svobody, nešlo tu o kar za podivného prezidenta Ludvíka Svobodu, ale o svobodu pro všechny, napříč. Nic se nestalo. Byl to možná i jeden z mých vzdálených moravských strýců, který máničkám kontroloval občanky, tvářil se přezíravě a nikoliv z protekce jsem byl jím a jeho kolegy nechán bez povšimnutí, na vydání občanský průkaz jsem si totiž musel ještě rok počkat. Stejně, jako na změnu poměrů, ale je to jako s každým čekáním. Rok 1988, dvacet let od intervence spřátelených armád, byl natolik vyčerpávající nadějí, že jsem si ty Listopadové klíče a švunk, kdy po jednom letěli Jakeš se Štěpánem, pak i Urbánek s Adamcem, ani neuvědomil. Měl jsem z roku 1989 upřímnou radost, ale být to o pár měsíců dřív, tak bych si odžil i velkou lavinu emocí, snad takovou, jakou prožívali v mých letech děti Jara 1968. Vyhráli jsme nad komunismem, ale už bez patosu a emocí.
Když editor blogů Aktualně.cz vyzýval k debatě o roku 1968 po dvaceti letech, špatné počty jsem nerozkryl. Nejspíš je to jenom ta samá nepozornost, anebo jsou tu dvě další možné vysvětlení. O prvním, fixaci na léto roku ´88 jsem psal výše, druhým může být i to, že od roku 1968 doopravdy uběhlo jen dvacet let, léta 1969 až 1989 bylo jen bídné čekání, které se do celkového skóre nezapočítává.