Mít rád současného prezidenta Klause není snadné, on sám to případným fanouškům nijak neusnadňuje, ba naopak. Když si zvyknete na jeden jeho postoj, oblíbíte si ho a prosadíte vůči většině v partě kamarádů v hospodě (kam by prezident nikdy nezašel), tak máte jistotu, že V.K. přijde s něčím novým, pro jistotu ještě kontroverznějším a kolotoč může začít nanovo. Cenu Václava Klause nejen pro českou společnost, lze tedy měřit i intenzitou vibrací, kterou vyvolává svými prohlášeními a mocností veřejné debaty, kterou spouští. I kdyby tohle bylo jediné, co Václav Klaus přináší české společnosti, nebylo by to k zahození.

Stejně, jako v případě Václava Havla, nemá polistopadová politika jinou osobnost, kterou by Václava Klause mohla nahradit. Kdyby tomu tak bylo, pak by Klaus neseděl na Pražském hradě, ale za řečnickým pultíkem některé z amerických univerzit. Důvodů proč se zbavit někdejšího ministra financí, předsedy vlády i prezidenta, bylo vždy dost a radost by z toho měli nakonec jeho odpůrci i zastánci. Žít politicky vedle Václava Klause bude stejně nesnadné, jako se pokoušet politicky existovat v opozici proti němu. Obojí bude nepochybně inspirativní a zajímavé, pokud ovšem nemáte ambice Klause zastínit. Takové trápení z nemožnosti úspěchu musí být stejně pekelné, jako peklo samo.

Klausovým uměním je provokovat, troufnu si tvrdit, že s přidanou hodnotou. Málokdo svede jeho názory přijímat bez výhrad. Ať jde o válku v Gruzii, projekt Národní knihovny, anebo globální oteplování. Každý den jsme utvrzování, že verze události je jen jedna. Všichni přece táhneme za jeden provaz, kdo je proti, jakoby neakceptoval celý model soužití v tzv. západním světě.

Klaus je národní celebrita, která dnes stejně, jako třeba Černého Entropa, víří debatu v rámci Evropské unie. Jeho obavy o osud integrovaného kontinentu, jsou nejen na místě, ale měli by od rána do večera trápit většinu českých intelektuálů. Díky naši historii a pohádkovému vítězství v roce ´89 rezignovala část elit na komentáře k budoucnosti, jakoby ze slušnosti. Jsme na západě, chovejme se západně, nekritizujme, co nám spadlo do klína. Je pravda, že Václav Klaus tady, stejně jako v případě globálního oteplování, supluje jiná prostředí, která by se dopadům, ať už integrace, tak jednostranné eliminace Ruska z našeho politického a kulturního prostoru, měla věnovat. Chybí-li v českém kontextu zřetelná kritika, neextremistická a intelektuální, není s podivem, že tuto roli na sebe bere Václav Klaus. V té roli se cítí dobře a do jisté míry provozuje to, co Václav Havel před rokem 1989, tedy zastává roli kritika poměrů ve chvíli, kdy značná část elit rezignovala.

Klause jsem nikdy moc nemusel, ale jsem rád, že se ozývá hlas (který je slyšet) a upozorňuje na trendy, kterými se obklopuje náš veřejný život. Otázky, které Klaus klade (Kosovo, bombardování Srbska, EU, oteplování…) nemají jednoduché a přímočaré odpovědi, mluvit se o nich nebude jen příští týden. Je však dobře, že s námi koexistuje osobnost, jež je dokáže formulovat, někdy netrpělivě, sveřepě a proti všem. Možná tato skepse, nepřizpůsobivost a jistý relativismus míchaný ironií jsou důvody, proč národ Švejků a „pacifistů“ s podivně komplikovaným jazykem, přežil o pár set let víc, než by kdo, kdy předpovídal.