Šéf BP Tony Hayward v říjnu odstoupí. Sledoval jsem jeho výstup před senátním vyšetřovacím výborem ve Washingtonu a můj typ to rozhodně není. Jeho vina na duhovém zbarvení Mexického zálivu je však až třetiřadá. Hayward je pouze produktem a vykonavatelem vládnoucí filozofie moderního podnikání, „růst nebo zaniknout“. A ta by patřila na pranýř.

Velikost rozhoduje?

Ještě nedávno reprezentovalo světový ropný průmysl znamých „sedm sester“. Po koncentraci v 90. letech přibraly a ubyly zároveň; dnes jsou (když BP některá příbuzná nespolkne) již jen čtyři. Tato koncentrace odpovídá převládajícímu přesvědčení o tom, že velikost je hlavní recept ekonomického úspěchu a podmínka přežití. V případě firem, které za svůj operační prostor považují přinejmenším zeměkouli však má velikost svou stále stoupající cenu.

S cílem rychleji, levněji a všude současně se výrobní a organizační struktury, nejenom u BP, neustále komprimují (s méně lidmi, rychleji a větší zisk) a zároveň se rozpínají po zeměkouli. Na tomto skřipci současného smršťování a rozšiřování se žádnému CEO nesedí pohodlně. Tím spíše, že většinu času musí věnovat tomu, jak přežít ve žraločím akváriu, jménem představenstvo. Hayward to (dosud) zvládal lépe než ostatní, ale na ostatní mu již nezbylo tolik času. A i kdyby. Chyby vedení a organizačních struktur jsou od určité velikosti firmy, pouze otázkou času. Štáb se díky růstu vzdaluje od „fronty“ a nemá ani šanci postihnout specifické podmínky a zájmy na nižších úrovních, ani kontrolovat provádění svých příkazů. Není divu, že mnohé rozhodnutí představenstva cestou bludištěm firemního konglomerátu zratí kontury nebo se rozplyne do nezávazna.

Ve světě global players roste počet možností a nutností rozhodovat a jednat. Bezmeznost globálního ekonomického prostoru zvýšila množství událostí, na které je třeba reagovat a tím i počet nežádoucích následků správných rozhodnutí a riziko chybných rozhodnutí. K představě samospasitelské velikosti, která firmám jako BP komplikuje život, patří i očekávaní akcionářů a analytiků; za normalitu totiž považují pouze nepřetržitý tok pozitivních zpráv.

Nelegitimní příbuzní

Život čtyř pozůstalých západních ropných gigantů velmi ztěžuje nevítaná přízeň. Saudská Aramco, Gazprom, čínská CNPC, iránská NIOC, venezuelská PDVSA, brazilská Petrobras a malajská Petronas. Těchto sedm nevlastních sester jsou víceméně státem řízené národní monopoly, které si prosazují vlastní pravidla a trh respektují pouze do té míry, do jaké se jim to hodí.

Proč nelegitimní příbuzní? Před dvaceti lety se globálně prosadily pouze západní ekonomické principy, ale nikoliv demokratické hodnoty. Zásady tržní ekonomiky dosahují v nedemokratických zemích právě proto vysokou efektivnost, protože je neruší demokratická kontrola. Autoritářské politické systémy se ideálně doplňují s nekompromisní logikou maximalizace zisku. V žádné branži není tato nová systémová konkurence demokratických a nedemokratických tržních ekonomik zřejmější než právě v energetickém průmyslu.

V představenstvech západních mutinationals jistě nesedí záčkové z nedělní školy. Jejich možnosti však jsou přece jenom omezeny tím, že musí operovat v rámci demokratických tržních ekonomik a podléhají přísnějším pravidlům. Jejich státem řízená konkurence zvládá problémy spojené s velikostí organizace snáze. Může totiž počítat s politickou podporou a musí splnit pouze jeden cíl: Maximální ekonomický a mocensko-politický zisk pro svou vládu.

Není proto divu, že velké západní firmy mají obtíže zvládnout velikost. Do kolen je nutí nejenom tíha komplexní globální ekonomie, ale především konkurence státního kapitalismu států skupiny BRIC. Nejistý osud BP je tak pouze jeden příklad proto, že staré pravidlo „růst nebo zaniknout“ by bylo v nových geopolitických podmínkách třeba revidovat. Ale co se změní až v říjnu odstoupí Tony Hayward? Obávám se, že nic.

Rozšířená verze textu pro E15