Když německý císař Vilém II. otevíral stejnojmenný kanál mezi Východním a Severním mořem chtěl mermocí sám řídit první loď. Poddaní však jeho kapitánským schopnostem moc nedůvěřovali. A tak císař sice důležitě točil kormidlem, ale o patro níže řídil loď skutečný kapitán. Takhle nějak by mohla fungovat „evropská ekonomická vláda“.

Předevčírem v Berlíně sice Angela Merkel souhlasila s „určitou formou ekonomické vlády pro Evropu“, ale její host Nicolas Sarkozy spokojený nebyl. Chtěl „ekonomickou vládu eurozóny“ a především klíče od německé státní pokladny.

Dnes se v Bruselu dojednávají detaily, ale Sarkozy již ví, že Německo je sice ochotné k politicko-symbolickým ústupkům, ale nikoliv k tomu, aby se mu ve jménu evropského sjednocení trvale pouštělo žilou.

Zklamáná bude i Evropská komise, která vítá krizi eura jako příležitost k posílení moci bruselské centrály a možná i k oživení mumie zvané Spojené státy evropské. José Manuel Barroso však v nejlepším případě dostane dalšího člena skupiny mutantů, kterou tvoří pompézně bezmocný (polo)prezident EU van Rompuy a sebevědomně bezvýznamná evropská (jakoby)ministryně zahraničí lady Ashton. Není problém založit ještě jeden sekretariát a přejmenovat to či ono družné posezení státníků v Bruselu na zasedání evropské ekonomické vlády. V zákulisí těchto a dalších zbytných špičkových setkání se však o kormidlo evropské politiky budou i nadále přetahovat Francie a Německo.

Vzdělanec ví, že nejpozději od založení německého národního státu v roce 1871 stojí Evropa před úlohou, jak oslabit německou dominanci. Evropská integrace v tomto ohledu dosluhuje také proto, že dlouholeté poutání německého obra nebylo doprovázeno důslednou modernizací jižní poloviny Evropy. Z dnešního hlediska proto evropská stabilita závisí nejenom na oslabení německé dominance. Hned na druhém místě je třeba zabránit i francouzské převaze. To je důležité zejména proto, že Paříž je ve skutečnosti hlavní město ekonomicky zaostávající a pro svět globální konkurence naprosto nedostatečně vybavené jižní Evropy.

Také Brusel, kde se dnes odehrává další kolo soupeření dvou evropských hospodářských filozofii leží v zemi, která je rozdělená podél osy ekonomické výkonnosti mezi Vlámsko a Valonsko. Jaká skličující symetrie.

A přesto. Při troše štěstí bude dále posilovat již delší dobu patrná tendence k redukci EU na spolek, který evropské realitě odpovídá nejlépe. Totiž hospodářský prostor s různě rozvinutými zeměmi a společným zájmem na zbožní výměně. Z politického nebe se na to hemžení bude shovívavě dívat Vilémův mentor Otto von Bismarck, který již před více než sto lety věděl, že „státy jsou unášeny proudem času, který ani neřídí ani neutváří.“

psáno pro E15, 16. června 2010