Boj o záchranu Řecka před bankrotem není ekonomicky racionální a škodí celé eurozóně, pro politiky je ale nejjednodušší cestou. (Rozhovor pro Lidové noviny)

LN Evropští lídři si lámou hlavu, jak naložit s krachujícím Řeckem a také s dalšími státy, které se ženou do dluhové pasti. Mají snahy zachránit v podstatě již zbankrotované Řecko vůbec nějaký smysl?

Samozřejmě že ne. Navíc se nejedná o záchranu Řecka, ale o sledování finančních zájmů velkých nadnárodních bank. Peníze, které daňoví poplatníci zaplatí, půjdou přímo do bank. Řecká situace se tím nijak nezlepší. Spíše naopak, zhorší se. A navíc se tím zhorší i situace
v zemích, které dávají.

LN Politici v celé Evropě přesto zdůrazňují, že je nezbytné stabilizovat eurozónu...

To, co dnes evropští politici dělají, je zásadní strategická chyba. Politici se bojí ztráty tváře a roli hraje také nepochopení ekonomických zákonitostí. Snahy ochránit současnou podobu eurozóny ale vedou k tomu, že dochází ke zpochybnění její budoucnosti. Zoufalé snahy politiků mohou vyvolávat zdání smysluplné akce, resp. toho, že eurozóna funguje. Ale v konečném důsledku je tato politika zničující. Jsem přesvědčen, že historici v budoucnosti
budou o současném dění hovořit tak, že Evropa byla vedena elitou, která byla neschopná.

LN Znamená to, že krize v Evropě se může prohlubovat nejen kvůli insolvenci jednotlivých států, ale také kvůli obavám politiků eurozónu redukovat, resp. nechat jednotlivé státy zbankrotovat?

Přesně tak. Jediná možnost, jak skutečně euro zachránit, spočívá v konsolidaci eurozóny. Země, které nedokáží držet v eurozóně krok, by z ní měly vystoupit, anebo být vytlačeny. K tomu by ale bylo zapotřebí rozhodné jednání špičkových evropských politiků.

LN Tvrdíte, že kromě nedostatku rozhodnosti či odvahy chybí mnohým politikům i chápání ekonomických zákonitostí. Co přesně nechápou?

Nechápou principy fungování bankovnictví. Je nutné si uvědomit,jaké banky potřebujeme zachránit a jaké můžeme nechat padnout. Mýtus, že každé bance musíme pomoci za každou cenu, je absolutně chybný.

LN To ano. Jenže v podmínkách eurozóny se nejedná jen o banky, ale o státy, o velké skupiny lidí. A ti nejsou připraveni na to, že se jim ze dne na den dramaticky změní životní podmínky...

Z nepříjemných věcí není nikdo nadšen. Na druhé straně ale občané jednotlivých zemí musí vzít v potaz reálné možnosti své země. Moc dobře vidí, jaké obtíže jejich země mají. Nemohou proto být šokováni, že je nutné na negativní vývoj reagovat. To, že se jim to ne vždy líbí, je věc druhá. Z ryze ekonomického pohledu je ale běžné, že dobrá ekonomická politika není mezi lidmi populární.

LN Politici se ale musí přizpůsobit mínění lidí...

To, co evropští politici momentálně dělají, je, že se snaží jít pro sebe nejsnazší cestou. Nejtěžší cestou by bylo nechat některé státy zbankrotovat a zúžit eurozónu. Lídři bohatých zemí ale stále věří, že jejich voliči a daňoví poplatníci budou ochotni i nadále jejich pohodovou strategii financovat.

LN Není zoufalá snaha zachránit Řecko motivována i tím, že kdybychom nechali padnout Řecko, museli bychom později možná nechat padnout i Španělsko nebo Itálii, což by bylo sociálně i ekonomicky stěží akceptovatelné?

Tato argumentace se skutečně používá. Nebere ale v potaz, že stávající výše dluhů se jednoduše ufinancovat nedá. Je v podstatě jen otázkou času, jak rychle budou země bankrotovat. Kdybychom nechali padnout Řecko, vyslali bychom zároveň finančním trhům jasný signál, že již nemohou dále spoléhat na to, že evropští daňoví poplatníci budou platit všechny jejich další spekulace spojené s obchodováním se státními dluhopisy. Když necháme padnout Řecko, neznamená to, že automaticky musíme nechat padnout také Španělsko nebo
Irsko.

LN Kdybychom tedy nyní nechali padnout Řecko, jaký vývoj bychom mohli následně očekávat ve Španělsku, Portugalsku nebo Itálii?

Vše záleží na tom, kdy k bankrotu dojde. Dosavadní strategie EU spočívá v oddalování tohoto stavu a voliči to zatím tolerují. Tím se ale zhoršuje situace v celé eurozóně. Čím dříve z ní vypadnou jedna či dvě ekonomiky, které do ní nepatří, tím je větší pravděpodobnost, že
se eurozóna uchová.

LN Nevyvolá ale první bankrot spíše dominový efekt, tedy že začne postupně vypadávat jeden člen eurozóny za druhým?

To se také může stát. Koneckonců, za posledních 170 let bylo v Evropě sedm měnových unií a z nich přežila pouze jediná, ve Švýcarsku. Není zde žádný patent na to, že v Evropě musí měnová unie fungovat.

LN Z toho ale vyplývá, že zpochybňujete smysluplnost projektu eurozóny jako takového...

Projekt eurozóny nebyl z ekonomického hlediska smysluplný od samého počátku. Jednalo se o ryze politické rozhodnutí.

LN Jsou si podle vás evropští lídři vědomi, že projekt eurozóny v současné podobě není ekonomicky racionální?

Jsem si jistý, že když ne oni, tak jejich poradci ano. A v tom vidím největší selhání politiků. Přestože jsou si vědomi veškerých rizik, jejich politická rozhodnutí nejsou ekonomicky optimální, ale pouze pro ně nejpohodlnější.

LN Jaké jsou v současnosti největší přínosy jednotné evropské měny?

Dnes se již nedá hovořit v první řadě o ekonomických výhodách. Nyní hrají hlavní roli náklady, které nekontrolovatelně narůstají. Politici dnes nebojují za to, co je dobré pro evropskou ekonomiku. Bojují za zachování vlastní tváře a slouží bankovnímu systému.

LN Jak by měla eurozóna zeštíhlit, aby byla životaschopná?

Na to neexistuje jednoznačná odpověď. Vývoj v eurozóně je závislý na procesech, které se skládají z akcí a reakcí. V průběhu času se situace mění. Důležité je ale vyslat signál bankám a finančním spekulantům, že Evropané nebudou platit za ohrožené země za jakoukoliv
cenu.

LN Pomohlo by k záchraně eurozóny zavedení dvojrychlostní Evropy, resp. rozdělení eurozóny na nejvyspělejší jádro a periferní země, které by měly odlišné monetární politiky?

V současné situaci je dobré cokoliv, co oddělí ty, kteří na euro mají, od těch, co na ně nemají. Nebyl by to ideální stav, ale bylo by to určitě menší zlo.

LN Není pro menší země, např. pro Česko, vlastně jedno, jestli euro má, nebo ne? Srovnáme-li ekonomický vývoj v Česku se Slovenskem, které eurem platí, výrazné
rozdíly nespatříme...

K objektivnímu posouzení by bylo potřebné porovnat vývoj zhruba v desetiletém horizontu. Je ale zřejmé, že země, které dnes euro nemají, mají výhodu minimálně v tom, že se nemusí podílet na financování bankrotujících členů eurozóny. I Češi by se bouřili, kdyby museli přispívat na Řecko nebo jiné země. Důležitější než sociální aspekt je ale aspekt ekonomický, tedy že země bez eura mohou ovlivňovat svůj měnový kurs a tím pádem ovlivňovat konkurenceschopnost svých podniků. To je k nezaplacení.

LN Nebyla prapříčinou současných problémů právě jednotná úroková sazba stanovená Evropskou centrální bankou, která chudším zemím umožňovala dlouho skrývat své žití na dluh?

Určitě. Jedna úroková sazba představuje jakousi konfekční velikost. Jenže evropské ekonomiky nejsou stejně velké a silné. Jedna velikost nepasuje všem.

LN Jeden z nejkrizovějších scénářů počítá s tím, že by ECB mohla nakoupit dluhopisy bankrotujících zemí, kdyby už je investoři odmítali nakoupit. Je to způsob krizového managementu?

To by bylo příšerné. ECB by se dále zpronevěřila své úloze dbát o stabilitu eura. ECB se ale stále více stává nástrojem politiky.

LN Do čela ECB nastoupí v listopadu Ital Mario Draghi. Itálie je přitom ohroženou zemí. Nemůže to dále prohloubit politický přístup ECB k řešení eurokrize?

Samozřejmě ano. Nakonec ale bude záležet na tom, až se vzbouří voliči v zemích, které budou muset platit za krachující ekonomiky. To donutí politiky dělat to, co je rozumné. Ukáže se ekonomická pravda, které se dnes banky a elity vzpírají. Nakonec dojdeme k poznání, že elity vůbec nepotřebujeme k tomu, abychom poznali, co je správné. Stačí
prostí lidé a jejich zdravý rozum.

LN (15. 7. 2011) Otázky kladl František Bouc.