Při každé další záchraně eura slyšíme totéž: Hlavně uklidnit trhy. Ale kdo to je? No přece usoužení šéfové bank, pojišťoven a investičních fondů, kteří již roky nespí strachem o svěřené grošíky sirotků, penzistů a drobných střádalů. Půjčili je státům a po léta si nevšimli, že jsou mrzce klamáni. Teď obden přemýšlejí, kam uvážou oprátku.

Klid nemohou potřebovat

Devizové trhy zvenku opravdu vypadají jako vypolstrovaná cela, jejíž osazenstvo musí kapačkou trvale dostávat valium, jménem peníze. Ale něco tu nehraje. Počátkem týdne šláply do prázdna italské a španělské dluhopisy. Investiční stratégové jako Nick Stamenkovic z RIA Capital Markets sice prohlásili, že ekonomická situace v obou zemích tento propad neopravňuje, ale prý na trzích panuje „velmi pesimistická nálada“. Ale proč nesolventnost Itálie a Španělska kazí náladu až teď? Každý madridský či římský taxikář o ní přece ví již dávno.

A co když je to takhle: kdyby „trhy“ již loni po pravdě řekly, že celý jih eurozóny je zralý na konkurz, hrozila by její radikální přestavba, což by vyneslo podstatně méně, než když se začne řeckým aperitivem a pokračuje irsko-portugalským předkrmem. Za řecké dluhopisy tak zasmušilé „trhy“ dostanou 80 procent jejich ceny, ačkoli dnes stojí už jen polovinu. Zbytek přihodí daňoví poplatníci, jen aby jim udělali radost. Těch ubohých pár desítek miliard však chmury „trhů“ nezažene. Royal Bank of Scotland doporučuje navýšení prostředků EFSF na celkové 2 biliony eur a Bank of America navrhuje přidat 700 miliard, prý aby byly kryté také schodky Španělska a Italie alespoň do roku 2014.

Špatná nálada? Co když jde spíše o to vyzkoušet, jak vysoko lze vytlačit úroky za italské a španělské dluhopisy a s nimi i ceny CDS – pojistek proti jejich výpadku. CDS patří k nejvýnosnějším finančním derivátům. Obchod s deriváty ovládá devět amerických a evropských bank. Klid je to poslední, co mohou pro svůj byznys potřebovat.

O svůj vlastní klid se však postaraly. Podle statistik Banky pro mezinárodní platební vyrovnání již dávno masivně zredukovaly svoje pohledávky v krizových zemích. Z větší části je prodaly nic netušícímu evropskému daňovému poplatníkovi. Roli makléře ochotně převzaly evropské politické elity, a dovršily tak svou katastrofální bilanci ve věci eura. Nejprve formulovaly iluzorní cíl, nezvolily k jeho dosažení přiměřené kroky, zatajily své selhání do poslední chvíle a účet podstrčily voličům, kterým měly sloužit.

Změnit pravidla hry

Splín „trhů“ trvá, přestože třeba Deutsche Bank již nevlastní italské dluhopisy za osm, nýbrž jen za jednu miliardu eur. Koncem minulého roku slíbil šéf pojišťovny Allianz, že jeho firma bude i letos kupovat dluhopisy zemí eurozóny, zapomněl však zmínit, že se těsně předtím zbavil řeckých papírů v hodnotě přes dvě miliardy eur a v bilanci má jen rizika v hodnotě 1,3 miliardy. Stejně jednaly i ostatní pojišťovny, ačkoli slíbily německému ministrovi financí, že své podíly na dluhopisech zachovají.

No a co? Asi nemají peníze. Alespoň že padesáti francouzským a německým firmám zbylo na inzerát vysvětlující nechápavým občanům nezbytnost eura. Při doučování sekunduje i George Soros, který daňovým poplatníkům káže o solidaritě nutné pro záchranu eura. Jaksi zapomněl, že pomocí svého Hedge Fondu „Quantum“ v roce 1992 zautočil na libru a předvedl, jak úspěšně vyšachovat národní banky; vydělal tehdy jednu miliardu dolarů.

Abychom si rozuměli, jsem realista a nemoralizuji. Sebedrzejší spekulace a sebenestydatější manipulace jsou tak dlouho legitimní, jak dlouho jsou legální. Je úlohou vlád, aby změnily pravidla hry. Napřed si však musejí přiznat, že devizové trhy v dané podobě nejsou jejich spojencem.

Zkrocení finančního průmyslu by byl jeden z mála smysluplných celoevropských projektů a eurokrize ideální příležitost ho odstartovat. K tomu se však vlády zatím nemají. Spoléhají na to, že se občané kontinentu nechají po desetiletí ždímat. To je omyl.

rozšířený text pro E15