Kritické komentáře evropského tisku ke slovenskému odmítnutí eurovalu umožňují hluboko nahlédnout do mozkových závitů těch, kteří si na živobytí vydělávají tím, že ostatním vysvětlují jak funguje svět. To co zhlédneme je poněkud bizarní.

Reprezentativní demokracie?

Evropští žurnalisté se jednomyslně pohoršují nad tím, že pětimilionová země překáží rozhodnutím velkých států. Není to poněkud kuriozní názor? Znamená totiž, že jak pravdivost tak i oprávněnost politického rozhodnutí přímo závisí na tom, jak silný je stát, který je učiní; tedy kdo má moc má i pravdu. Co mi to jen připomíná?

Neméně pozoruhodná je kritika toho, že strany slovenské vládní koalice měly rozdílné názory. Ale reprezentativní demokracie se tak přece jmenuje právě proto, že do politických rozhodnutí včleňuje co možná nejúplněji myšlenkové a zájmové spektrum společnosti. Teprve zapojení různých názorů a hledisek do rozhodovacích procesů dělá z demokracie účinný nástroj k hledání lepších řešení.

Právě eurozóna je důkazem toho jak nutně elity takovou inspiraci potřebují. Před více jak deseti lety osaměle rozhodly a to co následovalo je nekonečnou historií jejich selhání. Jak si vůbec mohly myslet, že stejná měna může fungovat v rozdílně rozvinutých zemích? A na které planetě žili ti, kteří věřili, že pravidla rozpočtové discipliny (stejně jako pravidla pro cokoliv jiného) budou dodržována bez věrohodné hrozby?

Tu i onde se ozve také hlas, že Slováci jsou teď před světem zdiskreditovaní. No nevím. To že na Slovensku ještě existuje živoucí reprezentativní demokracie není nic špatného. Řekl bych, že více diskredituje třeba to, že ve Finsku musí napřed vzniknout protestní strana, aby se vláda začala zabývat národními zájmy anebo, že v německém parlamentu jsou mobováni ti poslanci, kteří se pokusili reprezentovat vůli vlastních voličů.

Myslet jen na to jedno

Hluboké nepochopení podstaty politického prozrazuje i pobouření některých komentátorů, šokovaných tím, že chování slovenských politických stran bylo ovlivněno také vnitropolitickými ohledy. A co čekali? Dokáží sami myslet jen půlkou mozku? Umí vyfiltrovat všechno, co k dané věci „nepatří“? A věří doopravdy v panenskou nevinnost motivů (třeba) francouzského prezidenta? Věří skutečně, že Sarkozy si zakáže myslet na solventnost francouzských bank, hrozící nezaměstnanost francouzských voličů, na sílu opozice a na vlastní znovuzvolení? Věří, že Sarkozy nemyslí v první řadě na vnitřní situaci ve Francii? Pak se minuli povoláním.

Téměř všichni komentátoři se shodují na tom, že je třeba zrušit princip jednomyslnosti. Máte dojem, že se tím zvýší kvalita rozhodnutí? Pochybuji. Vzroste jenom jejich rychlost a z toho mě trochu mrazí. Vítejte na bruselské lochnesce.

Ale především. Právě princip jednomyslnosti měl být svědectvím jedinečného charakteru evropské integrace; překonáním klasické mocenské politiky a dokladem rovnosti členských států. Ostatně. Když se tedy má o všem rozhodovat většinově, bude se dělat rozdíl mezi osmdesátimilionovým Německem a o tři Slovenska menší Francii? A proč ne?

„Realpolitik“

Co takhle mluvit na rovinu? Politická rozhodnutí jsou odrazem stavu a potřeb konkrétní společnosti. Jestli malá nebo velká země to nehraje roli a principy buď platí bez vyjímky anebo si na ně přestaňme hrát. Jestliže se političtí komentátoři pomalu dopracovávají k poznatku, že „realpolitik“ platí i pro EU tak jím to chválím; bylo totiž na čase. Ale pak by měli čtenáře a posluchače ušetřit evropanské mystiky.

Nazývejme věci konečně pravými jmény. Rozdělení moci v Evropě je dnes ve své podstatě stejné jako v éře Vídeňského kongresu, Svaté aliance anebo Malé dohody. EU kdysi chtěla být spolkem nové kvality ale postupně se z ní stává stará evropská struktura, ve které velcí určují a malí poslouchají. Tak si to konečně přiznejme a nezkoušejme realitě nasadit chomout z iluzí a politické korektnosti.

upravený text pro SME