Letošní Nobelovu cenu za ekonomii dostal Thomas Sargent, který se profiloval jako kritik státních zásahů do ekonomiky. Sargentův důvtip a matematická elokvence nesporně zaslouží ocenění. Co na tom, že se ekonomická teorie reality moc netýká? Politika se také moc nezabývá vědou, nýbrž spíše vyprávěním příběhů.

Čím více tím lépe

Předchozí věta není pouhý bonmot. Když se totiž ptáme po příčinách lidského jednání tak nezřídka najdeme velmi jednoduché vzorce, které odrážejí a oslovují hluboko v nás vězící touhy, strachy a přesvědčení. Politická praxe se často dosti striktně řídí omezeným repertoárem jednoduchých vzorců i tehdy když jsou v rozporu s realitou. Také v souvislosti s krizí eurozóny najdeme celou řadu příkladů.

Prominentní roli má vpravdě archaická víra v zázračnou moc množství; volně podle praotce Svatopluka, „jen jako celek jsme silní“. Velikost spolku je vždy považována za hodnotu samu o sobě. A tak se i odchod jednoho člena eurozóny jeví evropským elitám jako začátek konce celku. To může být pravda, ale k zániku může vést i fixace na uchování celku za každou cenu.

Ale to předbíhám. Většina jihoevropských vlád dlouho praktikovala hospodářskou politiku podle příběhu „Ubrousku prostři se“. Chovaly se podle zcela iracionálního přesvědčení, že euro stvrzuje věčnou platnost této magické formulky. Teď mají na seznamu četby „Beránku otřes se“. Jak jinak vysvětlit jejich víru, že Německo bude pořád moci a chtít platit?

Příjde na vás Lehman

Archaické příběhy se vypráví i v moderní podobě. Nejnovější verze klasické polednice se jmenuje „Příjde na vás Lehman“. Kolikrát jsme si museli od politiků, analytiků a bankéřů vyslechnout, že další a další miliardy pro zadlužené země jsou bez alternativy, protože jinak znovu zažijeme dominový efekt roku 2008. A ejhle. Padesát procent řeckých dluhů bylo škrtnuto a přesto vylétly bankovní akcie nahoru. Požadavek, aby klíčové banky navršily svůj základní kapitál vyvolal před summitem rozhořčené odmítnutí bankéřů a teď je klid. Jistě, zátěž bank je odpérovaná třiceti miliardami. Ale přesto. Strašidelní bratři Lehmanové se jeví asi tak hrozivě jako dýně o halloweenu.

Z téhle pohádky by se měly vlády poučit. Správným směrem jde všechno, co oslabuje dominanci finančního průmyslu nad společností. Ne, vůbec nejde o pomstu za 2008. Je prostě nutné postavit poměr mezi státy a finančním průmyslem z hlavy na nohy; toho Marxe mi prosím odpusťte. Finanční průmysl je tady od toho, aby společnosti sloužil. V pohádkovém světě zabloudivší politici ale připustili, že se tento poměr obrátil. A to je nutně třeba změnit.

O kouzelné páce

Nebezpečí pro eurozónu trvá tak dlouho, dokud její vůdci nepohřbí praotce Svatopluka. V dnešní sestavě je celek slabší, protože vždy vydíratelný. Řecko je sice oficiálně bankrot (dlouho se to nesmělo vyslovit, aby se to prý nepřivolalo) a přesto mu eurozóna přisypává miliardy. A tak se spekulantům vyplatí vsadit na další bankroty. Mimochodem, krátce před rozhodnutím o padesátiprocentním „hair cut“ kupovali investoři řecké dluhopisy za třicetpět procent jejich hodnoty. Dobrý obchod, není-liž pravda?

Před posledním summitem uvedla EBA (Evropský bankovní dozor, instalovaný Bruselem), že Řecko nebude moci zaplatit šedesát procent svých dluhů, Portugalsko a Irsko čtyřicet a Italie a Španělsko dvacet procent.

Ale vždyť teď máme „kouzelnou páku“. Ano, eurozóna založila vlastní divizi investičního bankovnictví, známou také pod názvem EFSF a to může nějakou dobu fungovat. Uvidíme, jestli bude investorům stačit garance dvacetipěti procent.

Bilión euro je hodně peněz, ale to spekulanty neodradí a spoření nevynutí. Průběžně bude růst tlak na to, aby se při dalším záchranném balíku neudala jeho maximální velikost. Ano, ECB by musela chrlit čerstvé peníze.

Již teď ale „kouzelnou páku“ dohání nevlídná mocenskopolitická realita. Šéf EFSF Regling právě Číňanům nabídl, že část evropských dluhopisů může znít na renminbi. No a? Amerika je v Číně také zadlužená. Ano, ale když by Peking chtěl vydírat tak si FED natiskne nové dolary. V cizí měně se zadlužují jen rozvojové země, kterým nic jiného nezbývá.

Zpět do reality

Řešení eurokrize by bylo možné, kdyby celá měnová unie okamžitě začala německy myslet nebo alespoň jednat. To by znamenalo přijmout principy německé finanční politiky, jejich postoj k zadlužování a německý dohled. Ano, to je zcela vyloučené. Takže je nutné odstranit ekonomickou rozpolcenost eurozóny. Na to však pohádková řešení nezabírají. To chce vůli a čas. Obojího mají evropští vypravěči nedostatek.

Thomas Sargent se proslavil svou tézí o „neefektivnosti politiky“. Evropské vlády mají ještě možnost jí vyvrátit. Musely by však urychleně zmenšit eurozónu na srovnatelně výkonné země a oslabit dominanci finančního průmyslu. A přestat věřit pohádkám.

rozšířený text pro E15