Ponce, jedna z nejstarších lodí amerického námořnictva, operuje již několik týdnů u pobřeží Bahrajnu. Slouží jako plovoucí základna pro několik stovek vojáků speciálních jednotek, kteří mohou zasáhnout proti teroristům a při výzvědných či sabotážních akcích. Na této zdánlivě bezvýznamné epizodě lze znázornit změny týkající se příčin, povahy a forem války v postkomunistické éře.

Autonomní politika
„Ponce“ je plovoucí předsunutá základna (“afloat forward staging base”), která snižuje politické náklady zahraničních operací. Posouvá americké výsostné území do krizové oblasti a umožňuje vymknout se ze závislosti na nespolehlivých spojencích i nadnárodních organizacích. Než se někdo začně pohoršovat tak připomenu, že se (nejenom) Čína snaží o totéž. A také humanitní intervence v Lybii - pod vedením Evropanů - byla podle mezinárodního práva velmi problematická.

Operační direktivy pro Ponce symbolizují posun americké bezpečnostní politiky směrem k defenzivě. USA oslabují globální aktivity a snaží se provádět bezpečnostní politiku, která je méně než doposud nucena k zahraničním zásahům. Příznačné je rychle rostoucí využívání energetických zdrojů na americkém území. Strategický záměr je zřejmý. Války v Iráku a Afgánistánu jsou dnes jen dozvuky mocenských možností a uspořádání z doby studené války.

Tradiční americký sklon k izolacionismu je dnes logičtější než kdykoliv dříve. Amerika se však přesto snaží uchovat si možnost nezávisle jednat. Washington se tedy nevzdává globálního mocenského nároku, ale spoléhá se výrazněji na silový potenciál svého kontinentálního ostrova.

Úsporná válka
Politicko-operativní hodnota transportéru Ponce je zřejmá, ale nasazení lodi postavené již v roce 1966 symbolizuje především snahu o snížení obranných výdajů.

Moderní bezpečnostní politika se ekonomizuje ve smyslu úspornosti. Na prvním místě stojí minimalizace ztrát na životech, ale chce se také vyhnout rozsáhlým pozemním operacím. Úspornost se odráží ve volbě zbraní; neviditelná technika, dálkově řízené rakety a výběr co nejúčelnějších cílů (terorističtí vůdci). Princip úspornosti respektují všechny státy, které mají a mohou financovat velmocenské ambice. Investují proto do ponorek, specializovaného letectva, stratosférických operací a války v kyberprostoru.

„Úspornost“ platí i pro vojenskou doktrínu. V souvislosti s tzv. arabskými revolucemi kritizoval Henry Kissinger, že humanitární intervence jsou přípustné jen tehdy, když přímo prospívají národní bezpečností USA.

Hledání nové rovnováhy
Geostrategicky se od konce studené války mnoho nezměnilo. Po zániku komunismu nenásledoval všeobecný mír, nýbrž pouze klikatá cesta k nové rovnováze, lemovaná erupcemi násilných konfliktů.

Na globální úrovni dokonce existuje určitý náběh na opakování bipolarity z éry studené války; tentokrát mezi USA a Čínou. Avšak Čína má spoustu vlastních starostí, její hospodářská síla neroste tak rychle, jak by si to přál čínský generální štáb, a Rusko se snaží zůstat vojenským číslem dvě. Moskva vyrovnává svou ekonomickou druhořadost pomocí strategických zbraní.

Geostrategická perspektiva je důležitá, ale nepostihuje to, co dnes ovlivňuje všechny úrovně bezpečnostní politiky, totiž ekonomickou povahu jak války a míru, tak motivů a metod vojenských konfliktů.

Starý pořádek vládne pouze na periferii. Války jsou tam vedeny s cílem zničit nepřítele, protože věří v jiného boha, nebo patří k jinému kmeni. V centru světového dění však válka mění svou podobu. Ekonomizace moderní války jistě nemusí být definitivní, ale v současnosti pozorujeme prioritu ekonomických cílů a rostoucí konfliktnosti ekonomických vztahů.

Důvodem přítomnosti amerického námořnictva v Hormuzské úžině je sice archaický cíl Íránu zničit smrtelného nepřítele, ale hlavním americkým motivem je zajištění energetické bezpečnosti západního světa. Ekonomické zájmy vždy patřily k důvodům vojenských tažení. Dnes však figurují jako jediné motivy. Proč k tomu došlo?

Mít či nemít
Západní triumf ve studené válce vedl ke globálnímu rozšíření kapitalistického pořádku. To však nepřineslo očekávanou harmonickou dělbu práce ku prospěchu všech, nýbrž přerozdělování blahobytu mezi Západem a Třetím světem. Globalizace není slibovaná „win-win“ situace, nýbrž boj všech proti všem. Státy bojují o maximální podíl na globálním blahobytu a používají k tomu všechny prostředky, protože „mít či nemít“ nabývá kvalitu známé hamletovské otázky.

Agresivní potenciál ekonomického soupeření dokonale zobrazuje čínská politika; podhodnocení vlastní měny, hospodářská embarga a obsazování surovinových nalezišť.

Eskalační žebříček slavného stratéga studené války Hermana Kahna platí dodnes, ale musel by se přeložit do ekonomických kategorii. Nejnižší úroveň konfliktu je dnes „ekonomická diplomacie“ – vlády lobbující pro národní podnikatele. K eskalaci patří krádeže vynálezů či subvencování národní ekonomiky a manipulace národní měny. Na vrcholu žebříčku je nasazení armády při dobývání a obraně nalezišť nerostných surovin.

Ekonomizovanou verzí ze studené války známého „zaručeného vzájemného zničení“ („mutual assured destruction“, MAD) by mohlo být kupříkladu zastavení čínských nákupů amerických dluhopisů, zodpovězené americkým odmítnutím dovážet čínské zboží. Podobně zničující moderní verze MAD by mohla být agrese v kyberprostoru. „Zničíš-li mé komunikační sítě, zničím já tvé.“

Ohrožení přichází zevnitř
Fronta v současných potenciálních a reálných konfliktech je vytyčena skutečností, že západní země ztrácejí svůj blahobyt a Třetí svět ztrácí naději, že jej ve srovnatelné míře získá. Proto je pro většinu států méně složité ubránit své teritorium než udržet na něm klid a pořádek.

Studie CIA z roku 2008 předvídá v evropských metropolích pro léta okolo roku 2020 bezvládí a poměry podobné občanské válce. Aktuální dění však vzbuzuje dojem, že tyto jevy mohou nastat dříve. Americký prognostik Gerald Celente předvídá podobné násilné konflikty v amerických metropolích již pro roky 2012–13.

Dlouhodobě upozorňuji na to, že národních státy jsou svými občany - v rozporu s údajnými společnými globálními zájmy a z toho plynoucí „nutností“ globálního vládnutí - stále výrazněji vnímány jako jedinečné celky, vymezující se vůči ostatním. Na výše zmíněný proces přerozdělování blahobytu reagují stejně agresivně jako archaické pospolitosti; ubránit majetek vlastního kmene: „Mít či nebýt“.

Konfliktnost se objevuje dokonce i mezi demokratickými státy. Tradiční axiom o nenásilných vzájemných vztazích mezi demokraciemi sice ještě nebyl vyvrácen, ale v souvislostí s eurokrizí zaznamenáváme rostoucí podrážděnost a šovinismus i mezi evropskými společnostmi.

Absolutní priorita národních ekonomických zájmů a jejich agresivní prosazování jsou zdůvodněny vnitropolitickou nutností udržet životní úroveň obyvatel nad kritickou úrovní a zachovat tak politickou stabilitu země. Tento cíl je ultimativní. Při jeho dosahování lze postupovat různě, ale jeho splnění nelze odložit.

*
Přiblížilo se lidstvo za více než sto let konání novodobých her olympijským ideálům? Transportní loď Ponce je součástí válečné mise, která probíhá i během olympijských her a symbolizuje všeobecnou připravenost k násilnému prosazování národních ekonomických zájmů. Od míru je dnes lidstvo stejně vzdáleno jako vždy ve své historii a válka zůstává tím, čím vždy byla – násilným přivlastňováním.


rozšířený text psaný pro seriál „Inventura olympijských ideálů“, zveřejněný v DNES