Někteří němečtí politici podsouvají šéfovi ECB Mariovi Draghimu, že straní Itálii. Heuréka, řekl bych. Ale Draghi je nejen Ital, ale i bývalý viceprezident Goldman Sachs. Více než společnou měnu se snaží stabilizovat finanční průmysl.

Londýn a Frankfurt
Dosud se „Super Mariovi“ dařilo obojí najednou. Jedno dokonce zdánlivě podmiňovalo druhé. Všichni profesionálně jednoocí finančníci a účelově slepí politici samozřejmě sdílejí názor, že je nutné pomoci bankám biliónem za hubičku na tři roky. Nebo snad chcete, aby Evropu zpustošila apokalyptická kavalkáda dalších Lehmanů? zní zastrašující protiotázka.

To, že Mariovu „tlustou Bertu“ banky nepoužívají k podpoře investic a hospodářského růstu a na noc jí ukládají do bezpečí kont ECB nikoho nezajímá. A tak se asi dočkáme jejího dvojčete. Kvůli historické věrnosti by navrhl zvolit tentokrát jméno „dlouhý Max“; oba kanóny také stály spoustu peněz a válku nevyhrály.

V posledních dnech byl Draghi v centru pozornosti kvůli svému jižansky patetickému londýnskému projevu z 26. července a následnému prusky strohému prohlášení ve frankfurtské centrále ECB z 2. srpna. Nákup dluhopisů sice ano, ale až poté, co státy požádají o pomoc EFSF a ESM; ta je však vázaná na podmínky.

Timing rozhoduje
Jak tomu rozumět? Draghi se v Londýně pokusil zůstat věren své dosavadní dvojkolejné linii. Svým projevem „s eurem na věčné časy“ si chtěl vynutit tichý německý souhlas s pokračováním stabilizace bank a jihu Evropy na úkor severu.

V bankovnictví všechno záleží na načasování a tentokrát se Draghi asi spletl. Zdá se totiž, že němečtí politici pozdě, ale přece začínají hledat možnosti, jak vycouvat z univerzální zodpovědnosti za jihoevropské dluhy. Řekl bych, že Draghi měl po svém londýnském projevu pár delších telefonátů s Berlínem a získal přitom poněkud realističtější poznatky ohledně nezávislosti ECB a síly své vlastní pozice.

V této souvislosti stojí zato pohlédnout několik měsíců zpět. Určitě nepřeceňuji strategické schopnosti německé kancléřky. Přesto jsem měl již v listopadu 2011 dojem, že tehdejší šance dosadit na místo Jeana-Clauda Tricheta Němce byla Berlínem zpackána záměrně. Německý šéf ECB by nikdy nemohl jednat tak rigidně jako prezident pocházející z problémového státu.

“Více Evropy“
Přívrženec spikleneckých teorií by mohl dojít k závěru, že celá dosavadní politika Berlína v eurokrizi byla naplánovaná a vsadím se, že nějaký „generál po bitvě“ jednoho dne na toto téma napíše bestseller. Přesto si nemyslím, že to odpovídá pravě.

Co však nepochybně existuje je určité pozitivní naprogramování německé politiky vůči všemu co zavání evropskou integrací. Po II. světové válce se Německo vmanévrovalo do závislosti na lyrice typu „evropská integrace rovná se mír“ a k ní přistoupila romanticko-technokratická víra, že evropské sjednocení lze prosadit zhora.

Helmut Kohl ztělesňoval víru v mír skrze evropskou integraci. Mezitim již značně zestárl, ale myslím si, že si dnes přesto uvědomuje rostoucí konfliktnost mezi evropskými státy.

Onen druhý, sociálně inženýrský rozměr německé evropské politiky reprezentoval Helmut Schmidt. Kohl domněle vyměnil německou marku za mír v Evropě a Schmidt domněle nalezl měnovou rovnici pro stabilní finanční architekturu Evropy. Oba tyto omyly poznamenávají německou politiku dodnes.

Proto lze v německém krizovém managementu nalézt jak pokusy omezit vlastní finanční ztráty tak i příznaky víry v to, že by politické „více Evropy“ mohlo eurozónu zachránit.

Dlouhá brzdná dráha
Ostatní evropské vlády však Berlín nevzaly za slovo a německá představa politického sjednocení, která by alespoň teoreticky mohla tvořit institucionální rámec konzolidace eurozóny, nenašla podporu. Jižním křídlem vedeným Francii, je expresní politická integrace, kterou navrhuje Merkelová, vnímána jako nepřijatelná „germanizace“ Evropy. „Více Evropy“ by pro ně znamenalo ztrátu úhelných kamenů vlastní suverenity. Ta však pro ně byla a zůstala důležitější než federalizace kontinentu. Domnělý „hlavní evropský proud“ tak připomíná spíše rozvětvenou amazonskou deltu.

Urychlená politická integrace se tedy nekoná a zbyde jen rostoucí nevůle německé vlády platit jižanské dluhy bez protihodnoty. Berlín to sice neřekne otevřeně, ale snaží se zpomalit proud peněz do problémových zemí; tím je však nepřímo nutí k opuštění eurozóny.

Ale pozor. Víme přece, že rozum v Evropě nevyhrává snadno. Udrží-li principiálně liknavá Merkelová svou brzdnou strategii, požádají Španělé a Italové o pomoc EFSF a ESM. Super Mario pak bude moci ještě nějakou dobu kupovat jejich bezcenné dluhopisy. Oplátkou splní obě vlády příliš pozdě příliš málo úsporných požadavků obou fondů. I to však vyvolá v jejich zemích, které ztrácí blahobyt a perspektivu, nárůst averzivních reakcí. Politická třída je neustojí a mezi hrozbou občanské války a opuštěním eurozóny zvolí to druhé. Jestli se tak euro zachrání tak k tomu dojde tou nejdelší a nejdražší možnou cestou.

rozšířený text psaný pro E15