Vřava v souvislosti se svržením pražského primátora pomalu utichá a je nutné zhodnotit, co se stalo, než těkavá média přelétnou na jinou senzaci. Šlo totiž o více než jen o další oběť rozkladu české politické třídy.

Ať to byla náhoda, lest dějin nebo prozřetelnost, Bohuslav Svoboda přišel v pravý čas. Přišel v době, kdy se česká společnost začala definitivně zbavovat ideologické naivity. Po neplodných a pro Česko přesto neuvěřitelně nákladných potyčkách zastánců nepolitické a ideologické politiky se před necelými třemi lety otevřel prostor pro politiku jako povolání.

A Bohuslav Svoboda se v politice choval stejně jako ve svém povolání, v němž úspěch nelze odhlasovat. Metodiku politické profese zvládl bez obtíží a zachoval si přesto přístup člověka, který se dokáže uživit bez řečnění, intrikování, lobování nebo úplatků. Za necelé tři roky včele Prahy tak definoval, jako první na české scéně, politiku jako normální povolání, v němž musí platit výkon a odpovědnost. Moc vnímal a používal jako nástroj k provádění účelných a měřitelně užitečných řešení. Směřování jeho politiky mělo – přes očekávatelné zvraty – jasný záměr, vnitřní logiku a přineslo první úspěchy.

Pražský primátor tak načrtl první kontury moderního konservatismu a otevřel ODS úzkou, ale jedinou „fast lane“ k tomu stát se opět součástí české společnosti a ovlivňovat její osudy. Když ji strana nepoužije tak dodá jen další důkaz, že jí není pomoci. Česká politika v něm má příklad takového pojetí politické práce, které odpovídá reáliím světa končící globalizace a stagnujícího růstu. Proto jsem byl jeho poradcem a zůstávám jeho obdivovatelem.

To že Svoboda neuspěl neznamená že chyboval nýbrž to, že narazil na zarputilý odpor nadstranické koalice vlivných pražských politiků. Válku mu vyhlásili především ti, kteří politiku nepraktikují jako povolání, nýbrž jako profesi či job a moc používají především ve svůj prospěch.

A proto je teď řada na občanech. Měli by si uvědomit, že se již nikdy nebude rozdávat volební guláš. Měli by se smířit s tím, že povoláním politika není plnit jejich objednávky à la carte, nýbrž koordinovat jejich protichůdné zájmy a chaotičnost reality do řešení, která udrží společnost v chodu a odvrátí od ní alespoň některá nebezpečí. Pak občané pochopí, že Svoboda nebyl spasitel a přesto pracoval na obnově víry; jejich vlastní víry v politiku a ve vládnoucí.

A je řada i na politicích. Když pochopí, že voliče již neopijí ideologickým rohlíkem, že budou muset stále častěji nést důsledky neúspěchů a jejich spleen nezmírní žádné krabice s vínem, dojde k velkému odcházení profesionálních a k návratu povolaných politiků. Tento vývoj je nevyhnutelný, ale zřejmě vyžaduje ještě jeden rozběh.

Bohuslav Svoboda přišel včas a dosud neodešel; pouze ztratil funkci. A když budou voliči používat paměť a rozum, Svoboda zůstane na scéně. Jeho pojetí politiky se může prosadit rychleji, než je milo těm, kteří ho svrhli.

upravený článek pro e15