V kakofonii názorů na řešení eurokrize dominuje zvláště několik hlasů. Jedni přísahají na snížení zadlužení, jiní zase věří v ekonomický růst na dluh a pár zarytých je stále ještě přesvědčeno, že svobodný trh není jen teoretický model a že by se o hospodářský růst postaral sám.

Evropská centrální banka, strnulá v monetaristické křeči, zaplavuje finanční systém levnými penězi a šéfka MMF Christine Lagarde to glosuje nevěrohodnými obavami z příliš nízkých úroků. Vždyť jak ona sama tak i všichni ostatní společně věří, že levné peníze nakonec přece jen povedou k investicím, k hospodářskému růstu a k poklesu nezaměstnanosti.

Peníze? Ani zadarmo

Oproti ekonomické ortodoxii však nárust oběživa investiční činnost nepovzbuzuje. Jihoevropské ekonomie leží v mrákotách a levné peníze na tom nic nemění. Miliardy se sice v bankách shlukují do nové bubliny na prasknutí, ale neodvažují se vystrčit nos do reálné ekonomiky. Za přepážkami se zasekly ze dvou důvodů: Jednak proto, že banky mají obavy půjčovat, jelikož pochybují o šancích investic. Ale většinou bankéřům chybí investoři, kterým by mohli ukázat dveře. Podnikatelé nechtějí ani levné peníze, protože nevěří v návratnost investic. Tím také dosti přesně posuzují nedůvěru občanů v lepší budoucnost a jejich neochotu konzumovat.

Oběh peněz v krizových zemích je tedy přerušen a kruh se přesto uzavírá - ve stagnaci. Chybějící investice jsou chybějící pracovní místa a klesající životní úroveň. Odtud vede přímá cesta k politické nestabilitě.

Lokální řešení?

Když transfuze peněžními konzervami z finančního centra kontinentu nepomáhá, co zkusit rozhýbat peníze lokálně? Ale jde to vůbec? Ano a existuje dokonce vyzkoušené řešení.

Rozhodující nápad měl ve dvacátých letech minulého století německo-argentinský podnikatel Silvio Gesell. Vycházel z toho, že peníze stimulují oběh zboží. Proto by měl být odměněn ten, kdo dává peníze k dispozici a nikoliv ten, kdo je zadržuje. Peníze, které nejsou v oběhu by podle Gesella měly „rezavět“, tj. ztrácet postupně svou hodnotu; pravý opak toho, co známe.

To není žádný levičácký blud. Gesell byl realista a podnikatel. Šlo mu o hospodářský rozvoj a zisk a navíc dobře znal lidskou povahu. Máme peníze rádi a proto je schraňujeme. Jenom když časem ztrácejí hodnotu, jsme ochotni se s nimi rozloučit. Rychle obíhající „aktivní“ peníze pak téměř zázračně posilují hospodářský rozvoj. Že to nemůže fungovat? Omyl. Lokálně a regionálně zcela určitě.

Historie .....

Rakouská obec Wörgl byla v hospodářské krizi ve třicátých letech minulého století v zoufalé situaci. Většina z jejích 4216 obyvatel byla nezaměstnaná a radnice zadlužená. Starosta Michael Unterguggenberger se nakonec rozhodl vyzkoušet Gesellovy myšlenky. Počátkem července 1932 dal natisknout tzv. „pracovní stvrzenky“ v hodnotě 32 000 šilinků. Každá z nich měsíčně ztrácela jedno procento hodnoty; nevyplatilo se je tudíž schraňovat. Nejprve koupila obecní rada „pracovní stvrzenky“ za 1000 šilinků sama a zaplatila jimi dělníky, které zaměstnávala. Ti mohli nakoupit u obchodníků, kteří obratem zaplatili dlužné obecní daně ve výši 5000 šilinků. Jak se mohlo 1000 šilinků zpětinásobit? Jednoduše. Za pár dní se jako kulečníková koule pětkrát odrazilo mezi radnicí, dělníky a obchodníky.

Totéž se posléze opakovalo ve velkém. Za necelý rok oběhlo oněch 32 000 šilinků 463krát okolo rynku obecního hospodářství Wörglu a vznikly hodnoty v ceně 14 816 000 šilinků: nová kanalizace, vyasfaltované ulice, obnovená radnice, most a dokonce i skokanský můstek. Zatímco v celé zemi stoupla nezaměstnanost o deset procent, ve Wörglu klesla o čtvrtinu. Prostě - úspěch na celé čáře. Okamžitě se chtělo přidat dalších 170 obcí, ale rakouský stát chránil svůj finanční monopol. V listopadu 1933 byl experiment zakázán.

… a současnost

Wörgl je nejslavnějším příkladem blahodárného účinku „rezivějících“ peněz. Jejich vývoj však neskončil ve třicátých letech. Dnes ve světě existuje několik tisíc, různě sofistikovaných, regionálních a sektorálních měn. Po finančním kolapsu v Argentině tam vznikla spousta směnných sdružení s dobropisy, které nahrazovaly zdevastované peso. V Japonsku jich mají hned několik; nejzajímavější je (státem podporovaná) sektorální měna fureai kippu, zaměřená na sociální péči. Prakticky v každém státě USA existuje několik lokálních měnových systémů; k nejvýznamějším patří Ithaca hours. V akčním radiu 20 mil okolo města Ithaca jimi platí několik tisíc obyvatel v pěti stech firmách. Kupují si za ně potraviny, oblečení, zdravotnické služby a sociální péči.

Ve Švýcarsku funguje lokální měna opravdu profesionálně a ve velkém. Od roku 1936 tam znají „WIR-Geld“. Také tyto peníze vzešly z hospodářské krize a dodneška funguje basilejská WIR-Bank, která je srdcem obchodního systému s několika desítkami tisíc malých a středních podnikatelů. Účastníci mohou prodávat a nakupovat pomocí platebních karet a platí ve WIR-Geld. Na rozdíl od franku ztrácí WIR-Geld měsíčně jedno procento své hodnoty. A výsledek? Masa šedesáti tisíc firem a tlak rozpouštějících se peněz vedou k tomu, že loňský roční obrat ve WIR-Geld dosahl 1,4 miliardy franků.

Přínos lokálních peněz

WIR-Geld nebo Ithaca hours nemohou euro nebo korunu nahradit, ale velmi efektivně doplnit.
- Lokální měna rotuje na místě a stimuluje tak hospodářskou sílu konkrétního regionu.
- Je odpovědí na otázku, jak udržet větší část peněz obyvatel regionu doma. Tak jako ve Wörglu generují lokální peníze lokální zisky jak podnikatelů tak i spotřebitelů.
- Lokální měna prospívá zejména středostavovskému hospodářství. Právě těm podnikatelům, kteří to mají v krizi obzvlášť těžké.
- A navíc. Funguje nejenom jako katalyzátor hospodářského vývoje, ale posiluje také sounáležitost a sebeúctu; vědomí, že si lidé dokáží pomoci sami.

John M. Keynes kdysi řekl: "Budoucnost se poučí spíše od Gesella než od Marxe.“ Zdá se mi, že tato budoucnost právě začíná. A nemusíme přitom hledět pouze jižním směrem. Naše vlastní ekonomika se jednostranně opírá o pár velkých firem, automobily, energetiku a naději, že se naši exportéři na Německu vždycky nějak přiživí. Neděláme dost pro posílení těch, kteří jsou páteří každé ekonomiky - malých a středních podniků. V budoucnosti nám však nezbyde nic jiného, protože lokální a regionální ekonomika nabízí většinu pracovních míst a tím i potenciál pro udržení politicky nezbytné životní úrovně. A proč by tedy Silvio Gesell nemohl inspirovat nějakého českého hejtmana nebo starostu. Tím spíše, že by Gesella mohl adoptovat kdokoliv. Konservativcům se může líbit jeho vazba na národní ekonomiku a střední stav. Socialisty může lákat jeho kritika spekulace a jeho reformativní přístup ke kapitalismu.

Úleva ale nikoliv spása

Ale zpět do jižní Evropy. Podle dosavadních zkušeností mají lokální peníze konjunkturu právě v krizi. A tak je pouze otázkou času, kdy se v jihoevropských zemích objeví první lokální měny a povedou k odblokování jejich hospodářského potenciálu. Ale buďme realisty. I kdyby fungovaly extrémně dobře tak ukazatele tamnějšího HDP určitě stropem neprolétnou.

Mobilizace sil lokální ekonomiky může zabránit dalšímu propadu, ale blahobyt roku 2010 patří v jižní Evropě definitivně minulosti. Krizové země mají před sebou pokračování trnité cesty slaďování životní úrovně jejich obyvatel s vývojovou úrovní jejich hospodářství. Jihu Evropy chybí moderní hospodářské struktury a konkurenceschopné výrobky. Šance tento deficit vyrovnat je pouze teoretická.

Pokus zmírnit kolaps jihoevropských ekonomik pomocí Gesellových myšlenek by přinesl nejenom posílení jejich regionálního hospodářství. Mohl by přispět i k hledání východisek ze dvou hlavních slepých uliček současnosti - globalizace a víry v trvalý ekonomický růst. Ale to je již jiné téma.

rozšířený text pro časopis CI Consult & Research