Krize ODS je nejviditelnější projev krize české pravice, ale nikoliv její podstata. Tu lze vyjádřit otázkou, čím se vlastně liší od levice? A když nás spontánně nic zásadního nenapadne tak se můžeme ptát, k čemu pravici vlastně potřebujeme. Jde-li o zdůvodnění existence politické strany tak změna ve vedení nepomůže.

Pravicová myšlenka

Na otázku proč jsou vlastně pravicové strany potřeba a co nabízejí jenom ony, existují rozpačité odpovědi. Kontury konzervativních hodnot (rodina, národ, píle, pořádek) jsou omleté nekonečným proudem prázdných řečí. A užitečnost politických ideologií jako návodů k pochopení světa a k jeho změně je vyčerpaná. Všechny politické strany však musí přesto trvat na své jedinečnosti a nezastupitelnosti, aby zdůvodnily svůj mocenský nárok.

Levicové strany se samozřejmě odvolávají na svou rovnostářskou tradici. Konzervativní strany maskují svůj skluz na šikmou plochu zaměnitelnosti tím, že se označují jako pravicově-liberální či středopravé. Ale co to znamená konkrétně? Pravice musí jednoznačně vysvětlit, co rozumí pod pojmem konzervativní politika a srozumitelně popsat „svůj způsob“ vnímání a řešení výzev.

A především. Česká pravice nutně potřebuje alespoň jednu nosnou ideu jenom pro sebe; doklad vlastní originality a odlišnosti. Potřebuje nepochybně konzervativní téma, ale prosím pěkně, ne trh, který prý všechno zařídí sám. Víra v jeho nadpřirozené schopnosti je mírně řečeno otřesena. Ani Čechy a Evropou cloumající úsporná politika není výlučně pravicová. Pravici je pouze připisována, ale bude zastávána i levicí v tu chvíli, když se dostane k moci.

Hledá se proto něco co je neokoukané, srozumitelné, prospěšné a pro většinu přijatelné; něco co dokáže vzbudit sympatie voličů. Hledá se nosná myšlenka pro obnovu českého konzervatismu.

Pozor na reformátory

Britský sociolog Anthony Giddens, otec reformní politiky Tonyho Blaira, nedávno vyzval k „provádění skutečně levicového reformismu“. To co Giddens požaduje je přestavba společnosti shora. Ve svých důsledcích vede k řešením, které občany nervují bujícím zákonodárstvím, detailně regulujícím jejich životy, k řešením propůjčujícím chybným rozhodnutím (kupř.: biopalivo) vpravdě planetární dopad a přehlížejícím rozdílnost různých národů. Tento požadavek je typický pro pokrokářské přesvědčení o proveditelnosti čehokoliv a o možnostech technokratického utváření společnosti.

A co kdyby se česká pravice rozpomněla na to, že skutečný konzervatismus odmítá právě tento spasitelský sklon. Avšak nestačí profilovat se kritikou jiných názorů. Pravice potřebuje pozitivní myšlenku.

Proto musí konzervativec vysvětlit, že není pokrok blokující zpátečník, nýbrž realista. Proto nepropaguje ani rozevláté vize ani bezdůvodně sebejisté sociální inženýrství. Proto neříká kam dojít, nýbrž jak obstát v současném světě. A proto je dnes skutečně konzervativní myšlení a jednání potřebnější více než kdy jindy.

Konzervativec chápe, že dokonalá společnost neexistuje nikoliv proto, že dosud nebyly provedeny „správné změny“, nýbrž protože lidské vlastnosti její vznik vylučují. Tomu odpovídá i racionálnější pojetí pokroku: Udržet společnost v chodu a odvrátit od ní nejakutnější nebezpečí.

To sice nezní právě impozantně, ale vzhledem k aktuálním hospodářským a politickým krizím velice lákavě. Společnosti jsou dnes pod stálou bubnovou palbou nových událostí. Tento tlak svádí politiky k překotným změnám a k nedomyšleným reakcím. Pod tlakem médii navíc politici zdůvodňují svou moc, tím, že neustále řeší nějaké „akutní a epochální výzvy“. Proto vyhledávají „problémy“ a chtivě větří kdejaký závan módního myšlení. Velmi často se přitom jedná o podružná, či zcela zbytečná témata a nápodobu jiných vlád. Globální oteplování nebo solární energie jsou typickými příklady takového neuvěřitelně nákladného a přesto bezúčelného akcionismu.

Není proto také divu, že politika mnohých vlád spočívá především v korigování důsledků vlastních chybných rozhodnutí. Skutečně konzervativní politika by z tohoto kolotoče vystoupila a soustředila se naopak na to, jak dopad chaotických vlivů na společnost zmírnit.

Zdrženlivá politika

Takovou politiku lze nejlépe popsat pojmem zdrženlivá. Zdrženlivá politika však není ani zdaleka nerozhodná či liknavá. Jejím cílem je sice stabilita, ale nikoliv za cenu stagnace. Zdrženlivé vládnutí dává přednost postupnému zlepšování situace, které probíhá v malých a díky tomu (v případě omylu) bez velkých ztrát opravitelných krocích.

Důraz na stabilitu neznamená blokádu změny, nýbrž zdokonalování současného stavu. Hlavní otázka zdrženlivé politiky proto zní: Jaká je nejbližší lepší podoba daného stavu a nikoliv, jaké je konečné řešení. Takový přístup je rozumný i proto, že to co je v té které oblasti „pouze“ lepší je jednodušší a tudíž i snáze proveditelné, než jakékoliv celkové a konečné řešení.

Přívrženec zdrženlivé politiky se vyhýbá nadbytečným zásahům do života společnosti. Velmi pečlivě zvažuje nutnost a rozsah vlastních politických iniciativ, protože si uvědomuje, že z hlediska občana je nejprospěšnější politika, která se neuzavíra změně, ale zároveň zasahuje do společnosti co nejméně.

Sympatie pro zdokonalení daného stavu a nedůvěřivost vůči radikální změně jsou zdůvodněny i tím, že každé vládní rozhodnutí s sebou nese možnost změny k lepšímu, ale i riziko zhoršení situace na tom samém nebo na jiném poli. Dokonce i nepochybná změna k lepšímu způsobuje sociální, politické anebo finanční náklady. To vše je třeba vzít v úvahu a pečlivě zvažit náklady spojené s možným zlepšením ve srovnání se - byť i méně dokonalou - stabilitou.

Konzervativní politik proto odolá svodům laciného profilování a alespoň čas od času prostě vyčká dalšího vývoje. Občané brzy pochopí a ocení, že se jedná o stejně aktivní vládnutí jako protlačování alespoň jednoho „epochálního“ plánu týdně. Mediálně viděno se sice „málo děje“, ale absence politického akcionismu prospívá stabilitě společnosti.

Vyvážená změna

Ne, to není Haškova „strana mírného pokroku v mezích zákona“. To je promyšlená snaha o vyváženou změnu. Konzervativec odmítá akcionismus a vidí přínosnost své politiky právě v tom , že dává přednost pozvolnému zlepšování před radikálním zlomem. Vyvážená změna tak v praxi vede k tomu, že se občané mohou spolehnout na relativní stabilitu a jen pozvolnou - do značné míry dokonce předvidatelnou - proměnu prostředí, ve kterém se odehrává jejich život.

V současném chaotickém světě je cena stability neobyčejně vysoká a představuje pro politickou stranu, která jí věrohodně a úspěšně prospívá významnou výhodu v soupeření o přízeň voličů. Kdyby se pravicovým stranám podařilo měřitelně posílit stabilitu daňového, právního a normativního prostředí přineslo by to občanům zřídka existující a proto neocenitelnou možnost plánovat.

Pravice by získala „své vlastní téma“. Levice by ho, vzhledem ke své tradiční programatice, nemohla tak snadno napodobit. A česká společnost by si mohla trochu oddechnout. Na politické scéně by se totiž objevilo názorové seskupení, které kvalitu své politiky měří stabilitou, kterou produkuje a nikoliv hyperaktivitou, se kterou společnosti hází klacky pod nohy.

upravený text pro DNES