Vojenský zásah v Sýrii Rusko odmítá, sdělil světu Vladimir Putin, špatně naladěný hostitel osmého setkání G20. Americký prezident přesto hledá spojence, i když ví, že mu při placení účtů opět dají přednost. A Evropská unie se jako obvykle táže, jestli je vůbec správné zaútočit. Ptejme se tedy po účelnosti a efektivnosti intervenční politiky a po smyslu globálního vládnutí.



Úspěch organizace je podle převládajícího mínění přímo úměrný její velikosti. Zkušenost nás však učí, že organizace rostou tak dlouho, dokud neselžou. Bezvýznamnost OSN je klasický příklad tohoto pravidla „too big to succeed“. G8 byl první nástřel snahy o vytvoření efektivnější světové vlády. Když nevyšel, přišla G20.

G20 je však stejně jako OSN založena na víře, že je možné zorganizovat takové uspořádání, které bude výhodné pro všechny zúčastněné (situace win-win). Celý svět však hraje spíše způsobem „vítěz shrábne všechno“ (zero sum). Metoda win-win nefunguje, protože úspěch nadnárodní spolupráce předpokládá ochotu zříci se vlastní výhody. Slabí hráči to dělat musejí, ale silní nikoli. Proč by mělo Rusko svržením Asada ohrozit svou námořní základnu ve Středozemním moři a zbrojní exporty?

Předpokladem úspěšného globálního vládnutí jsou i sdílené hodnoty. Kam tedy sahá platnost západní morálky? Tam, kam doletí americké rakety? Bohužel nikoli. Papež František v sobotu požadoval, aby „vypukl mír“. Hovořil o „slovech míru“, o odpuštění, dialogu a smíření. Jistě měl pravdu. Ale to nezmění nic na tom, že západní hodnoty musejí také padnout na úrodnou půdu.

Je totiž vedlejší, kdo v Sýrii použil chemické zbraně. Podstatné je, že něco tak podlého bylo vůbec možné. S takovou společností si demokracie neporadí, a měla by se proto začít ptát, kde končí platnost „univerzální“ západní morálky a kde začíná hodnotová asymetrie. A nepřipomínejte mi první světovou válku. To byla Evropa před sto lety.

Ano, jedna část syrského obyvatelstva hlasitě volá o pomoc. Ale nevolá po demokracii. O import demokracie není ve světě zájem a na její export nemá Západ sílu. Čerstvé zkušenosti „arabského jara“ navíc ukazují, že úlohou demokracií není odstraňovat dnešní tyrany ve prospěch zítřejších despotů. Za těchto podmínek by měl mít státník odvahu akceptovat asymetrickou morálku a pomoci „pouze“ humanitárně.

Spojené státy byly po desetiletí zvyklé dělat špinavou (byť i mnohdy nutnou) práci místo ostatních. Prapodivná Nobelova cena míru, kterou Barack Obama dostal v roce 2009 mu nabízela ideální příležitost opustit tento neudržitelný vzorec chování. Americká společnost se totiž již dávno stáhla na svůj kontinentální ostrov, který jí poskytuje stabilní hospodářský základ a nejvyšší možnou bezpečnost. Barack Obama však propásl šanci spojit tento vývoj se svým jménem a uvízl v klubku „červených linií“.

psáno pro E15