Co ovlivní vývoj v Evropě a v Česku. Přednáška přednesená na oslavě 25. výročí Ernst and Young na českém trhu.

Civilizace ve slepé uličce

Jistě nepochybujete o tom, že by moje fantazie stačila na to, abych si vymyslel scénář budoucnosti ať již podle Julese Verna nebo podle Aldouse Huxleyho. Neudělám to, protože se mi zdá neseriozní předpovídat nepředpověditelné. A tak vám neprozradím, kolik občanů a jaký HDP bude mít v roce 2041 Česko, ani jestli bude existovat Evropská komise a jestli ji povede Jean-Claude Juncker. I když to poslední se zdá být podle zkušeností s tímto politikem velmi pravděpodobné.

Svou úlohu jsem si ztížil v tom smyslu, že se pokusím krátce nastínit příznaky a tendence historického zlomu, který vidím a o kterém si myslím, že bude ovlivňovat dlouhodobý vývoj. Používám metaforickou formulaci „stopy budoucnosti“, protože chci vyjádřit, že hovořím o něčem, co bylo a co bude zároveň, tedy o něčem trvalém.

Myslím si, že se západní civilizace dostala do myšlenkové slepé uličky. Proč? Podle mého názoru mapujeme a hodnotíme svět podle kritérii nebo spíše stereotypů, které jsou svou jednorozměrností zavádějící. Důležité jsou zejména následující tři:

Čas: Představa, že pohyb po časové ose znamená vždy pokrok k lepšímu a že minulost je horší než současnost a budoucnost. To vede k pokusům předehnat a tím vlastně vyloučit čas („Just in time“ nebo „fast trading“). Urychlování procesů je však jedním z nejdůležitějších zdrojů chyb.

Prostor: Představa, že pohyb směrem kupředu a ještě lépe zároveň nahoru je lepší než pohyb dozadu. Představa, že je dobré ovládat co největší prostor, a to, ať jde o trhy nebo o státy. Toto snažení však vede ke zvyšování komplexity a je zdrojem poruch.

Množství: Představa, že více je spíše lépe než méně. „Více vyřeší všechno“. Od tohoto přesvědčení se odvozuje kupříkladu představa, že naše vědění je kumulativní, tj. že budeme vědět stále více, a díky tomu budeme moci stále dokonaleji řídit procesy. Ve skutečnosti však navršování, a to nejenom vědění, rozhodování spíše komplikuje.

Všechna tato zaběhaná měřítka byla dlouhou dobu velmi účelná. To se však v posledních letech mění, a proto hovořím o slepé uličce našeho myšlení o ekonomice a politice. Dokonce bych řekl, že trvání na dosavadních definicích těchto tří měřítek může být dnes a v budoucnosti škodlivé.

Eficience proti chaosu

Cíl lidského konání se dá popsat jako snaha o vzepření se bujícímu nepořádku. A hlavní výzvou budoucnosti bude dle mého názoru ze dvou důvodů právě nepořádek:

1. Od nepaměti souvisí nepořádek s fenoménem entropie, tj. s nezadržitelným rozpadem všech struktur (viz II. zákon termodynamiky). Cílem lidského snažení ve světě je proto vytváření dočasných ostrovů pořádku. Díky tomu vznikají lokální organizační struktury, stavby, víra nebo literatura. Tyto a další prvky nepořádek dočasně snižují. Entropii jako zdroj chaosu přesto nemůžeme nikdy odstranit.

2. Druhý zdroj nepořádku však představujeme my sami. Jde o nepořádek, který vznikl proto, že používáme nevhodnou metodu organizace. Snažíme se totiž standardizovat a kontrolovat všechny součásti ekonomických nebo politických procesů.

Univerzální algoritmus modernity obecně používaný k řešení problémů zní: přesněji, detailněji, úsporněji a rychleji. To je podstata eficience. Její zvyšování velmi dlouho a velmi dobře fungovalo. V 70.letech minulého století se eficientní řešení přelila z ekonomiky do politického myšlení (deregulace a privatizace), do řízení společnosti vůbec a přispěla k tomu, že se západní civilizace dopracovala až na dnešní vysokou úroveň.

Ale v procesu evoluce mají systémy sklon k tomu rozvíjet se až na hranici vlastní přizpůsobivosti. Jinými slovy: Čím déle existuje jakýkoliv systém, jako třeba firma, tržní segment, společnost nebo právě metodika jejího řízení, tím pravděpodobnější je, že se blíží událost, kterou systém nepřežije.

Eficience znamená snahu optimalizovat všechny procesy s cílem úspory nákladů. To je nesporně účelné v hospodářství, ale dokonce i tam pouze do jisté míry. Nassim Taleb právem poukazuje na to, že z hlediska eficience jsou dva páry plic a ledvin zbytečné. A hovoří o „naivní optimalizaci“.(N. Taleb: Schwarzer Schwan, s. 328.) Velmi nebezpečným příkladem naivní optimalizace jsou kupříkladu plány na odstranění hotovosti.

Zhruba od počatku 21. století je možné na příkladech politicko-ekonomických krizí doložit, že systémy organizované převážně podle zásad eficience mají velké obtíže absorbovat šoky. Eficience totiž směřuje k perfektní organizaci pomocí vylučování třecích ploch a nepřesností. Její metaforou je hodinový stroj a to také znamená, že při výpadku jednoho prvku přestane fungovat celek.

Daň za eficienci je rostoucí složitost systému, protože snaha kontrolovat ve jménu eficience co nejvíce proměnných otevírá volné pole pro nekonečné množení norem; Ernst and Young dobře ví, co to znamená třeba pro daňový systém. Tuto normotvornou tendenci ještě posiluje anonymní diletantismus byrokratických institucí. Normy vznikající někde v hloubi EU jsou pro to bezednou studnicí příkladů.

Nové technologie řeší staré problémy

K tomu přistupuje ještě jeden významný faktor. V posledních letech zjišťujeme, že fixace na
eficienci ztrácí smysl. Proč?

Převážnou část historie lidstva se jeho snažení točilo okolo nedostatku zboží. V posledním století však lidé vyvinuli velice výkonný průmysl a od té doby žijeme ve světě nadprodukce. V ekonomickém a sociálním slova smyslu je dnes naším hlavním problémem otázka, co ještě potřebujeme.

Všichni dobře víme, jak je dnes těžké vymyslet a hlavně prodat nové zboží. Výrobci se často uchylují k rozšíření značek (Brand Extensions), rozšíření linií produktů (Line Extensions) či zmenšování (Downsizing). To vše však jsou pouze dočasná řešení. Odkaz na chudé země třetího světa tento problém neřeší, protože se opírá o ahistorickou představu o tom, že lze na celé zeměkouli vytvořit stejné výrobní, správní a životní podmínky. A tak není divu, že ani záporné bankovní úroky nepovzbudí ani konzumenty, ani producenty k tomu, aby vydávali více peněz.

Za těchto podmínek řeší technologie budoucnosti staré problémy a sice co nejvíce, co nejlevněji a co nejrychleji vyrobit. V éře nadprodukce to však opravdu není to, co nám v hospodářství a ve společnosti nejvíce chybí. Naopak. Je třeba se ptát, jak bude v příštích dekádách definován nedostatek a potřeba, tyto motory tržní ekonomiky. Z jakého důvodu budeme pracovat nebo vymýšlet něco nového, když nás roboti osvobodí od práce anebo nás o ni připraví? Robotizace nevyřeší ani přerozdělování zisku, ani otázku motivace k práci, ani smysl lidské existence. Nová technologie jenom vyostří urgentnost těchto otázek a negativní dopad toho, že nám na ně chybí odpovědi.

Definice budoucích problémů

Laurence D. Fink, CEO Black Rock, poslal 1. února 2016 ředitelům 500 největších firem dopis, ve kterém vyzývá, aby přestali se zvykem zveřejňovat kvartální odhady. „Dnešní zvyk čtvrtletních zisků je totálně protiřečivý tomu, co potřebujeme, tedy dlouhodobému přístupu.“

To je zajímavý názorový posun, protože ještě nedávno to byly právě Private-Equity-společnosti, které co nejvyšší a nejrychlejší zúročení kapitálu tvrdě požadovaly. Fink sice nenabízí skutečnou odpověď na moje právě položené otázky, ale jeho výrok signalizuje alespoň pochopení toho, že urychlování procesů je zdrojem chyb.

Jestliže tedy čtu stopy budoucnosti správně, tak se díváme špatným směrem, jestliže věříme, že dosavadní vývojový koridor je i nadále otevřený a schůdný. Západní civilizace stojí před dvěma zásadními úkoly:

1. Jak stabilizovat společnost? Dosud se to dělo pomocí ekonomického růstu. Ale v budoucnosti?
2. Jak organizovat a řídit společnost? Dosud se to dělo pomocí standardizace, detailnosti, rychlosti a velikosti (economy and policy of scale). Jak ale v budoucnosti? Pokusím se na obě otázky nastínit odpověď.

Ad 1) Jak stabilizovat společnost?

Domnívám se, že se naše civilizace nachází blízko hranice použitelnosti kritérií času, prostoru a množství. Jak se to projevuje? Dochází k samovolné změně stereotypních představ o kategorii času, prostoru a množství.

Čas – budoucnost již není automaticky vnímána jako lepší než minulost. Plíživě se rozšiřuje pocit, že nejlépe bylo možná již včera.

Prostor – Úspěchu nedosáhne ten, kdo chce všechny ovládat. Může se totiž snadno stát, že již nebude nikdo, koho by mohl ovládat, a pak se jeho energie obrátí proti němu samému. Vítězství kapitalismu před 25 lety vedlo k tendencím k jeho sebezničení.

Množství – Lidé pociťují blízkost končící růstové linearity. A moderní technologie (jako třeba robotizace) mohou dosažení tohoto konce spíše urychlit, než aby ekonomickému růstu dodaly nové impulzy. Potřebujeme odpověď na otázku, co budeme chtít vlastnit v budoucnosti a co budeme ochotni pro to udělat.

Kritéria času, prostoru a množství je nejspíše třeba nově definovat a přizpůsobit stavu, ve kterém se nalézá naše civilizace. Možná by šlo posunout definici těchto měřítek tímto směrem:

Čas- jako setrvání v dnešku; spíše kontemplativní rozměr času.
Prostor - jako růst významu přehlednosti a dosažitelnosti, tj. důraz na existenci v rámci lokality. Růst významu ohraničení v nejširším slova smyslu.
Množství - jako větší důraz na kvalitu, jedinečnost a trvalost.

Ad 2) Jak organizovat a řídit společnost?

Myslím, že nekončící řetězec krizí, který západní civilizaci doprovází od začátku nového tisíciletí, dokazuje dvě skutečnosti:

Daň za eficienci je složitost a složitost znamená neřiditelnost. Neřiditelnost znamená chaos. Proto budoucnost pravděpodobně nebude moci stát ve znamení komplexity a eficience, nýbrž spíše ve znamení zjednodušení a efektivity. Efektivita se od eficience liší v tom, že jde sice také o snahu optimalizovat procesy, avšak s důrazem na dosažení cíle; úspornost a rychlost přitom nehrají prvořadou roli.

Myslím, že nepřetržitý řetězec ekonomických a politických krizí ukazuje, že složitost nelze zvládat složitě. Přiměřenější je spíše holismus, tj. respektování skutečnosti, že celek je více než suma jeho částí. Potřebujeme tedy oslabit neoprávněný titánský nárok kompletně řídit společenské procesy a začít místo toho hledat v každé situaci a v každém procesu jenom ty nejvlivnější veličiny. A na ně pak soustředit své, vždy omezené, síly.

Stopy budoucnosti

Stopy budoucnosti? Sám za sebe mám jasno. Zánik úspěšné civilizace hrozí, když a protože se její členové věnují více zábavě než svým dětem. Zdá se mi, že má-li mít západní civilizace budoucnost, tak by tato měla patřit disciplinovanosti, odpovědnosti, pragmatismu, tvrdé práci, obětem, víře a renesanci základních hodnot. To vše jsou z minulosti pramenící stopy naší budoucnosti. Sám za sebe mám sice jasno, ale vím také, že toto řešení není ani populární, ani rychle proveditelné a ani ne nepochybně a jednoduše ekonomicky výnosné. Možná však, že žádné jiné neexistuje.

Podle mého názoru bude nezbytné převést tyto naznačené změny do způsobů organizace a řízení firem a doprovázet je tak do kvalitativně odlišné, z dnešního hlediska nezvyklé, neatraktivní, ale pravděpodobně nevyhnutelné budoucnosti. To je strategická úloha a součást budoucího obchodního modelu firem jako Ernst and Young. A v tomto smyslu přeji hodně úspěchů do příštích dvaceti pěti let.

předneseno 19. dubna 2016