V článku „Jestliže je odpovědí Zeman a Babiš, jaká byla otázka?,, se Radkin Honzák ptá, je-li ve „slušné společnosti“ někdo, kdo dokáže oslovit ty, kteří volí Babiše a Zemana. O mojí odpověď asi nestojí, ale já mu jí přesto poskytnu.

Co raději neříkat

Pro začátek by pomohlo, kdyby Honzákova „slušná společnost“, já raději používám pojem salonní levice, přestala spílat těm lidem, jejichž sympatie chce získat. Sami sice „hate speech“ zakazují, ale když mluví o obyčejných lidech, tak se to hemží pojmy jako „dement“, „primitiv“ anebo „tupá masa“. Účelné není ani to, říkat o lidech, že jsou „narcistní“, „neschopní a toužící po sociálním zajištění“ anebo „hledají ochranu mocného vůdce“. Salonní levice přece velmi dobře ví, že i ona sama nesnáší kritiku.

To, že „slušná společnost“ nemá charismatické vůdce by šlo vyrovnat přitažlivým programem. Ale zdá se, že její jediný cíl je, zbavit moci prezidenta a premiéra. Ale kdyby přes noc zmizeli oba její úhlavní nepřátelé a Honzákovi favorité by se dostali k moci, jaký politický program by vlastně začali uskutečňovat? Obávám se, že to občané tuší a ideová nabídka salonní levice jim připomíná návštěvu v domě hrůzy, plném multikulturálních strašidel.

Hned u vchodu návštěvníkovi vrazí do ruky slovník zakázaných slov. Z prvního temného kouta natahuje ruku Juncker a strká jim k podpisu smlouvu o euru, za rohem ječí třetí pohlaví, že řešení na všechno je inkluze a kvóta, bílá paní mumlá cosi o sirotcích ze Sýrie, ze sklepa to hřmí „pryč s jádrem“ a na půdě se ozývá kvílení Me Tooooo.

Jak zní správná otázka?

S touto sbírkou módních pošetilostí, které salonní levice otrocky převzala od svých západních vzorů by neuspěl ani Obama. A to ani předtím než se ukázalo, že „Yes we can“ je jenom fake news.

Radkin Honzák doporučuje, aby se „místo hesel víc pěstovalo kritické myšlení“. Když to opravdu udělá, tak mu nemůže uniknout, že po ideologii „slušné společnosti“ prostě není poptávka. K tomu, aby se to změnilo by bylo především třeba, aby lidé jako on pochopili, že inteligence má společnosti sloužit, ale nesmí jí vnucovat svůj vlastní hodnotový systém.

„Jaká byla otázka, když odpovědí byl Zeman a Babiš“, ptá se Honzák. To je jednoduché. Stejná jako při každé demokratické volbě: Co si lidé přejí? A zatímco u ostatních stran občané skepticky zvažují, jak málo z jejich přání asi tak splní, tak u „slušné společnosti“ Radkina Honzáka se bojí, že toho ze své ideologie splní až moc.