Oceníte doufám, že se ani slovem nezmiňuji o epidemii a místo toho se věnuji kulinářskému tématu obloženému politikou.

V Německu se blíží sezóna chřestu. U nás už tuto pochoutku také leckdo objevil, ale v Německu je krátká sezóna chřestu hluboce zakořeněný celonárodní rituál, se kterým mnozí spojují tolik dychtivosti a touhy jako s Vánoci. A teď chybí ti, kteří s ohnutými zády sází a sklízí tuto delikatesu. Normálně přijíždějí z Polska, z Rumunska a Bulharska. Němci totiž již dávno ohýbají záda jen před svou kancléřkou, ale ne na chřestovém poli. No a teď jsou zavřené hranice. Našli se i sedláci, kteří by svým tradičním pomocníkům rádi zaplatili let. Ale ministerstvo vnitra se ještě nerozhodlo, zda-li budou smět přijet. A i kdyby to dovolilo, co když se pak nebudou moci vrátit domů.

A teď vzniká historická šance, aby se konečně potvrdila prorocká slova Angely Merkelové a jí blízkých expertů a podnikatelů z roku 2015. Argumenty, které tenkrát používali, známe z tehdejší doby i od našich sympatizantů dokořán, pořád a pro každého otevřených hranic. Skeptici byli tehdy s ironickým úsměvem poučováni o tom, že "migranti jsou nutně potřeba, protože budou vyrovnávat nedostatek odborných pracovních sil" v Evropě a zejména v Německu. Pět let po té, se v Německu o vzdělaných odbornících z Afriky a okolí mluví málo; a to se vyjadřuji velmi diplomaticky.

Teď ale přišla ministryně zemědělství Julie Klöcknerová (CDU) se šalamounským řešením. Navrhla, aby uchazeči o azyl, kteří již v Německu jsou, dostali dočasné povolení pracovat u chřestových sedláků. Podle soudu Klöcknerové by o "tuto práci mohli někteří migranti mít zájem". Z berlínského ministerstva zemědělství mají samozřejmě mnohem větší rozhled než z hamburského předměstí. Ale ačkoliv paní ministryni přeji úspěch, tak se nemohu zbavit dojmu, že při hledání vhodných pracovních sil mezi azylanty bude asi tak úspěšná, jako poslankyně Šojdrová, která již několik let putuje po Řecku a shání sirotky.