Zdá se, že evropské společnosti docházejí k přesvědčení, že nebezpečí pomalu odeznívá a je na čase zhodnotit chování vlád. V Německu tohle téma vykopl vysoký úředník ministerstva vnitra, který vedl oddělení "krizového managementu". K jeho úlohám patřilo porovnávat náklady a přínosy krizové politiky vlády.

Úředník K.

Dělal tedy svou práci, když napsal podrobnou analýzu přístupu německé vlády, která se dá shrnout do dvou zdrcujících vět: Negativní dopady opatření vlády proti pandemii jsou mnohem vyšší než jejich přínos. Korona byla planý poplach.

Se svou analýzou se neprobojoval až ke svému ministrovi a tak ji aspoň zaslal řadě osobností. Díky tomu již text koluje. Jeho pravost dokládá skutečnost, že úředník, jehož jméno začíná (příznačně kafkovsky) K. byl den po rozeslání své studie poslán na nevyžádanou dovolenou a nejspíše bude propuštěn ze státní služby. Pravost jeho analýzy dokládá i to, že drtivá většina německých médii o ní informuje způsobem, která známe i od nás. Když chtějí média zdiskreditovat nějakou osobu nebo názor a nemají chuť se zdržovat s objektivním posouzením, tak používají variace pojmu "kontroverzní". V případě úředníka K. to tak dělá, kdysi k vládě kritický a názorově nezávislý, "Der Spiegel".

Nesouhlasím se všemi závěry studie a nemám čas překládat skoro stostránkovou studii, tím spíše, že to v Česku určitě někdo udělá. Chci pouze předběžně načrtnout několik tézí o krizovém managementu. Vychází sice z rozboru německé situace, ale postihují obecné vlastnosti přístupu všech evropských vlád.

Upozorňuji, že se nepřidám k rostoucí armádě generálů po bitvě. Jednak proto, že by to bylo ubohé a tudíž pod mojí mravní a odbornou úroveň. Druhý a důležitější důvod je moje první téze:

1. Možná se ukáže, že koronavirus nebyl ani zdaleka tak nebezpečný, jak vypadal. Ale z pozice vládnoucích je v okamžiku rozhodování zcela lhostejné, jestli je strach lidí plně odůvodněný nebo ne. Je to prostě mocensko-politická skutečnost, která má okamžitý dopad na situaci v zemi. A proto musí každý politický vůdce respektovat strach svého národa i když si o jeho oprávněnosti myslí své. A přesně to se dělo v Evropě a ve světě.

Strach mocných

2. Za důkladné zpracování by stála otázka, proč a za jakých okolností se v jednání vlád prosadila strategie ochrany celé společnosti a ne (také myslitelná) strategie ochrany nejvíce ohrožených lidí. Bylo to proto, že ti vůdci, kteří reagovali jako první tím předurčili, co musí dělat všichni ostatní? Působil tlak k nápodobě většinové metody, protože vlády měly strach, že jim v opačném případě buda vyčítána lehkomyslnost? Kupříkladu britský premiér Johnson tento tlak pocítil.

3. Velmi poučné by bylo blíže prozkoumat způsoby, jak vládnoucí při náhlé krizi vybírají a prosazují řešení. Pravděpodobně bychom zjistili, že nejdůležitější roli hraje strach prostupující zejména vyšší patra mocenské pyramidy. Obavy ze ztráty pozice se týkají nejenom premiérů a ministrů, ale všech vyšších příček moci. A tak vzniká jednomyslnost, která může vytvořit dojem tajných dohod a stává se jedním z neoprávněných, ale používaných "důkazů" pro spiknutí všeho druhu.

4. V průběhu krize jsme mohli sledovat i to, že počáteční rozhodnutí o celkovém přístupu k "černé labuti" jménem korona definitivně omezilo repertoir dalších možných kroků a navíc vyloučilo i možnost proces zvládání epidemie libovolně zkrátit nebo ukončit. Jestliže původní rozhodnutí vlády padlo před (médii do drastických detailů vykreslenou a vládou kvůli disciplinování obyvatel i chtěnou) kulisou hrozícího zmaru, tak posléze nebylo možné proces zvládání pandemie příliš rychle ukončit. A to ani v případě, kdyby to vlastně bylo možné. Počáteční obraz masivního ohrožení existence národa dnes německé vládě překáží, protože vývoj epidemie je tam "příliš" příznivý. A váhání vlády rychleji ukončit omezení vyvolává demonstrace obyvatelstva.

5. Zajímavá by byla také otázka, jak vlády vybíraly své poradce. I mezi virology existovaly a existují velmi rozdílné názory na nebezpečnost viru. A zdá se, že blíže pravdě byli spíše ti, kteří varovali před přeceněním nebezpečnosti viru. Něco podobného platí i pro ekonomy a způsoby, jak se vlády mají vyrovnat s ekonomickými důsledky své krizové strategie; je kupříkladu obrovský rozdíl, jestli firmy koupit, subvencovat anebo odškodnit. V Německu se v poslední době diskuze o těchto otázkách pohybuje směrem, který by mohl být pro vládu Angely Merkelové velmi nepříjemný. A vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby tam v krátké době došlo k demisi významným politiků. Politické oběti korony očekávám i v některých dalších zemích.

6. Poslední předběžná téze o koroně navazuje na první a zdánlivě neladí s mým slibem, nestat se generálem po bitvě. Ano, je to kritická téze, ale čtenáři, kteří znají moje názory ví, že jí zastávám již velmi dlouho.

Na začátku jsem řekl, že politik musí respektovat strach přítomný ve společnosti. Ale nutnost bázeň respektovat nepředepisuje zároveň jenom jediný způsob, jak na jeho příčinu reagovat. Co tím myslím?

Domnívám se, že se mnohde vládnoucí báli odložit strategické rozhodnutí o metodě boje s koronou a důkladněji ho promyslet, protože je prostě tlačila "uzávěrka novin". A umím představit i to, že někteří politici zvažovali lepší řešení, ale zamítli je, protože by pro ně byla politicky riskantnější. Výsledkem pak může být méně účelné anebo mnohem dražší rozhodnutí.

Nejvíce viditelný (a do jisté míry i pochopitelný) důvod byl tlak medii, okamžitě reagovat. Druhá, méně zřejmá, ale o to závažnější příčina chybných rozhodnutí je to, že se v "postdemokratické" éře jen velice obtížně dostávají k veslu opravdoví vůdci. Větší šance mají osobnosti, které při hledání řešení přihlížejí zejména k tomu, aby se udrželi u moci co nejdéle. Příkladná pro tento přístup by mohla být následující pravidla: "Ustup tomu, kdo ti právě teď může dělat nejvíce nepříjemností" a "dělej to, co pochválí v novinách". To jsou chybné zásady, ale dají se v "normální" situaci snést. Ale když přistanou "černé labutě", mohou být velmi škodlivé. Úředník K. o tom psal tak přesvědčivě, že ho to stojí kariéru.

rozšířený text pro DNES