Státní svátek a s ním spojené historické události vybízí k tomu, klást si otázky, jak naše demokratické instituce obstály ve své první velké zkoušce.

Zmatená politická třída

Na prvním místě se musíme ptát politiků, proč přestali vládnout a vydali národ na pospas skupině ctižádostivých zástupců vědecké disciplíny, jejímž cílem je boj proti virům bez ohledu na náklady ve všech ostatních společenských oblastech.

Proč vláda od začátku epidemie řešila jenom jednu otázku. Kolika úmrtím zabrání lockdown? Vypnout ekonomický a společenský život je vpravdě pohodlné. Ale proč se politici neptali, kolik lidí zemře právě kvůli lockdownu, kolik lidí se nenávratně psychicky zhroutí, kolik jich ztratí existenci, práci a upadne do bídy, o kolik zhloupne mladá generace, jakou cenu mají a jak trvalé jsou ztráty občanských svobod?

Jakou alternativní strategii vlastně nabídla opozice. Šťourat umí dobře, ale zřejmě ne vymýšlet. Když ale nedokázali nabídnout lepší ucelenou koncepci než vláda, proč bychom ji měli volit? Lockdown pod vládou Pirátů, v koalici třeba s Top09 bych nepřál ani svému největšímu nepříteli.

Jakou vinu nesou předchozí vlády? Místo, aby se postaraly o zdravotní systém, který chrání občany, tak dopustily vznik takového, který musí být ochraňován před pacienty. Poděkujme za to těm, kteří ani teď nepochopili, že některé oblasti nesmíme ponechat drtivému stisku "neviditelné ruky trhu".

Lockdown je symbolická politika

Korona řádí již od jara. Proč vláda během těch dlouhých měsíců nepověřila několik multidisciplinárních poradenských teamů, aby mezi sebou soupeřily o nejlepší, rychlá a měřitelně účinná řešení pro různé skupiny obyvatelstva? A když to ne, tak proč alespoň okamžitě nezrušila daně na potraviny, které posilují imunitu a proč zvláště ohroženým již dávno nerozdává např. vitamin D. Jak je možné, že politiky na podzim napadne zase jen to samé co na jaře? Zase vypnout ekonomiku a společnost a znovu s nedozírnými škodami.

A tak o státním svátku postávali hrdí dědicové listopadu před výdejními okénky, aby si s pivem do kelímku vyzvedli zbytek normálního života. Ale jen do policejní hodiny, protože pak řádí virus zvláště ničivě. Proč si všichni politici proboha nenechají objektivně vysvětlit statistiky úmrtnosti? Kdyby je totiž srovnali s minulými lety, jak u nás tak i v zahraničí, vyšlo by jim, že se apokalypsa nekoná. Nedávno kdosi duchaplný při pohledu na údaje o příčinách a množství úmrtí suše a pravdivě poznamenal: "Letos v Evropě chřipka zemřela na koronu".

Mediální horor

Téměř všechna média informují o koroně jako bulvár, který tradičně prodává strach. Avšak alespoň ta veřejnoprávní si neplatíme za to, aby nás zásobovala barvitým líčením konce světa a dávala prostor obskurním vědátorům, kteří lidem hrozí desetitisíci mrtvými. Od veřejnoprávních vysílačů očekáváme věcné informace, a hlavně opravdu odlišné názory domácích i zahraničních expertů. Závěry si už lidé udělají sami.

Proč nepomohli oslavovaní investigativní žurnalisté? Co takhle zjistit, kolik zárodků kolika nemocí má v sobě dva dny nošená rouška. A co vyzkoumat, jak spolehlivé jsou testy podle metody, o které její vynálezce Kary B. Mullis řekl, že se pro diagnostiku vůbec nehodí. Chci od médií příliš mnoho? Tak by se aspoň mohla naučit, že pozitivní test neznamená automaticky nákazu, neřku-li vážné onemocnění.

Hygienická diktatura

Ale hlavně se musíme zneklidněně ptát sami sebe, jestli se nás po třech desetiletích svobody nezmocnila touha po vládě silné ruky. Proč si necháme líbit, že shora přicházejí protichůdné nesmysly a že se s námi jedná jako s nesvéprávnými imbecily, kteří se potácí životem a vyhledávají riziko a smrt? Opravdu se nedokážeme rozumně chovat a musíme dostávat zákazy a příkazy? Kdo odpoví ano, myslí jako diktátoři, kterých jsme se v roce 1989 zbavili anebo jako ti, kteří se s tehdejší vrchností spolčili a mají to v plánu i teď.

Dnešní vrchnost si to opravdu usnadňuje. Nechává "zapnuté" jen ty části společnosti, které vypnout nelze. Ale jako první škrtá radost ze života. Přesně podle toho odborového aparátčíka, který chce nechat zkrachovat hospody. To, že lidé potřebují posezení s přáteli, kulturu, shopping a fotbal je podle něj nedůležité a neslučitelné se zdravým životem.

A závěrem se zeptám já vás. Copak nevidíte, že jsme na nejlepší cestě k hygienické totalitě? Samozřejmě, že i v ní budou lidé umírat, ale jejich život předtím nebude za moc stát. Budou žít v pracovním táboře se střídavě ostrým režimem; v zimě hůř, v létě trochu volněji. Ale vždycky bude platit: neponocovat, nelítat po městě, najíst se doma, jít spát a ráno odpočatí do práce. Po šichtě zase alou domů, ve zprávách denní porce strachu, pár slabomyslných soap-operas a na kuťě. Za práci budou elektronické peníze, ale nakupovat se bude smět jenom za dobré chování. Korona přišla z Číny a s ní i model, jak žít. Jediná spravedlnost hygienické diktatury bude spočívat v tom, že se bude vozit po všech stejně; po kavárně, okamurovcích, antifě, chvilkařích a co mě nejvíc štve po mlčící většině.

Co dělat?

Co kdybychom připustili, že korona je tu s námi skoro rok a jistě neodejde. Nebylo by načase abychom přestali panikařit?

Také já jsem si zažil svou chvíli strachu. Jsme však dospělí a víme přece, že k životu neoddělitelně patři riziko smrti. Ale lidstvo přesto existuje a roste, protože si umí s riziky poradit. Také každý z vás má v genech schopnost odhadnout a respektovat nebezpečí. Potřebujeme jen to, aby s námi úřady a média jednaly jako s rovný s rovným, aby nás věcně informovaly a plnily svoje úlohy.

Ti z vás, kteří dnešní situaci chtějí promýšlet do hloubky, by si měli uvědomit tohle: Když naše civilizace nahradila boha vědou a racionalitou, tak nemá nárok hledat věčný život ani v digitálním světě. I tam jsou a budou rány osudu. A nádavkem se náš technoráj s chipy pod kůží, roboty a všudypřítomnou IT může cobydup zvrtnout v peklo na zemi. Jedna z cest do pekel vede právě přes lživý slib totálního zdraví pomocí "všemocné" vědy.

Pokus tenhle blud uskutečnit nám vezme všechno, co dělá z každého života jedinečný příběh. Ve jménu nedosažitelného bezpečí nás připraví o svobodnou vůli, o možnost říci ne, o šanci k bláznovství, o právo hledat vlastní cestu a uspět nebo selhat na ní.

V roce 1989 jsme poslali k čertu diktátory, kteří chtěli poručit „větru a dešti“. Nová spasitelská generace slibuje zdraví pod vědeckým dohledem a přinese nám otroctví pod technodiktaturou.