Tímto třetím dílem uzavírám esej o skutečném pozadí korony popisem toho, kdo je náš nepřítel, jaký má cíl, máme-li šance ho porazit a proč existuje jenom jeden způsob, jak se zachránit.

Kde jsme?

V prvním díle jsme se dozvěděli, že kdysi bylo cílem hospodaření uspokojování potřeb lidí, ale dnes jde jen o ekonomický růst a zisk. Víme také, že kapitalismus žije z toho, že se stále zvětšuje. Nyní však již nemá kam růst, protože globalizace je v agonii.

Technika je v dnešním kapitalismu uměle udržována v roli jediného stvořitele i řešitele a zároveň zneužívána jako perpetuum mobile ke vzniku profitu. Dříve lidé používali techniku ve svůj prospěch, zatímco dnes používá a utlačuje technika lidi ve službách komerce. To se právě teď vyostřuje do technokratury. Své dnešní porobování technikou umožnily miliony lidí jako vy a já tím, že odvozovali od vlastnictví věcí své místo ve společnosti i uznání ostatních. Proto hromadíme zbytečnosti a to čemu říkáme pokrok je uspokojování našich dětinských chtíčů.

Technika kdysi sloužila především k usnadnění našeho života, v současnosti však především k upevnění systému techno-kapitalismu. Také to, co právě Evropané zažívají je výplod technického myšlení, pro které jsou čísla všechno a lidé nic. Vzpomeňte si na bůžka techniky z první přednášky a jeho čtyři pravidla éry strojů:

- Člověk nestojí v centru dění a jeho potřeby nejsou měřítkem cíle a správnosti vývoje.
- Jedinec nemá právo samostatně hledat vlastní cestu a dělat chyby.
- Měřítkem všeho je technicky dosažitelné optimum a odchylky od něj se netolerují.
- Poslední autoritou jsou přírodní vědy, jako všemocný stvořitel a řešitel.

Ve druhém díle jsme si ukázali, že celá společnost funguje jako obslužní sektor hospodářství a technizace společnosti ohrožuje demokracii. V hospodářství technika slouží eficienci, což znamená nejlevněji, nejvíce a nejrychleji. V politice se srovnatelná eficience dosáhne pouze diktaturou. To je nejkratší a nejúspornější cesta k mocenským cílům. Svoboda člověka je ale pravý opak. Je tím větší, čím více různých možností mají lidé k dosažení svých cílů.

Po zániku komunismu byl Západ tak silný, že by mohl v závětří americké vojenské nadvlády změnit pravidla geopolitické hry. To znamená, že mohl ukončit soupeření o co nejvyšší eficienci při dosahování hospodářského růstu a začít hrát hru o jiné civilizační cíle. Ale prosadili se superbohatí, s nimi kolaborující politické a mediální elity a bohužel i většina obyčejných lidí, kteří pořád ještě chtěli jenom hromadit věci.

Dál se tedy hraje o vyšší ekonomický růst a eficienci výroby, ale v ringu již nejsou dva odlišné systémy jako ve „studené válce“. Dnes konkurují jen dvě varianty téhož techno-kapitalismu; čínská a západní.

Aby západní elity obstály v soutěži s výkonnější čínskou variantou techno-kapitalismu, tak nestačí vyrábět co nejvíce, co nejrychleji a co nejlevněji. Musí také co nejeficientněji vládnout. Demokracie překáží dosahování mocenských cílů vládnoucích, a proto bezprostředně hrozí její zánik. Když se obyčejní lidé nebudou energicky a rychle bránit, tak smyšlený Mordor najde svou velmi reálnou repliku – technokraturu. Existuje alternativa? Ano a to jak teoreticky tak i prakticky.

Keynes o naší cestě

V eseji „Hospodářské možnosti našich vnuků“, napsal v roce 1925 John M. Keynes, že v dohledu jsou již časy, ve kterých ekonomická témata ztratí svou existenční důležitost. Podle něj lidé dostanou „brzy možnost věnovat se podstatným životním tématům“, protože se již jen sto let budou klanět falešným bůžkům jako „lakomství, lichvaření a křečkování“. Po uplynutí této periody „vystoupí lidstvo ze štoly hospodářské nutnosti na denní světlo“, říká Keynes. Jeho esej vyšel, před 94 lety, takže doba změny nastává. Mimochodem. Keynesův názor o neudržitelnosti kapitalismu sdílel i další velikán ekonomického myšlení a jeho současník, Joseph Schumpeter, ačkoliv se s ním jinak moc neshodl. Ale zpět ke Keynesově studii.

V předchozích dvou přednáškách jsme si shrnuli fakta, která nasvědčují tomu, že západní civilizace je opravdu zralá pro přerod, který Keynes předpovídal. Právě teď zažíváme zápas o směr cesty Západu. Naději na radikální změnu kursu zvyšuje, ale zároveň i boj zostřuje to, že právě končí ještě jedna vývojová etapa.

Nikdo již nemůže popřít, že končí globalizace. Keynesova předpověď, že se lidstvo zbaví hospodářské nutnosti a vzroste význam skutečně „podstatných životních témat“ má na své straně i to, že ekonomický růst narazil na hranice globusu. Globalizace končí a nejisté jsou jen okolnosti, za kterých k tomu dojde. Žhavý kandidát na poslední kapku je bezprostředně hrozící globální finanční krize a její blízcí příbuzní jako rozpad eurozóny, odstranění hotovosti, měnová reforma a další. Takže jednoduché to nebude.

Jak prekérní je dnešní situace popsal britský historik Niall Fergusson na příkladu konce předchozí globalizační fáze. Ta vyvrcholila I. světovou válkou a stála miliony životů. I my dnes stojíme mezi zánikem a renesancí, mezi pracovním lágrem a polidštěním ekonomiky a politiky. Než začneme mluvit o tom, jak našeho úhlavního nepřítele zničit, tak si musíme ujasnit, kdo to je.

Kdo je náš nepřítel?

Čekáte jména? Chápu, ale věc se má takhle. Vždy se rodí zrůdy, které jsou psychicky nemocné a zároveň politicky mocné. Přesto není podstatné procházet si seznam dnešních sociopatů. Hlavami hydry mohou totiž být libovolní bohatí nebo mocní pomatenci, ale trvale hrozivé je její tělo. Nikdo ze současných sociopatů by nás nemohl ohrožovat, kdyby k tomu neměl příznivé podmínky, k nimž jsme výrazně přispěli my sami. To je „tělo hydry“, ze kterého mohou kdykoliv vyrůst další odporné hlavy a proto musíme začít tam.

Tuto úlohu bychom museli splnit i tehdy, kdyby zásah prozřetelnosti náhle zastavil probíhající puč proti svobodné společnosti. I pak by bylo třeba jednou provždy odstranit důvody toho, že k němu vůbec mohlo dojít.

Ten, kdo zná můj styl myšlení, ví, že v každé události hledám hlavní příčiny toho, co se děje. A proto se i teď ptám, které síly přivedly západní civilizaci, tam kde je? Banda, která nás ohrožuje má čtyři členy a jmenují se Globální, Cizí, Virtuální a Zrychlený. Ne, nezbláznil jsem se a bohužel ani neparoduji Járu Cimrmana. Jenom jsem pojmenoval síly, které ničí západní civilizaci. Později si to probereme podrobněji, ale úvodem postačí, když vás seznáním s našim úhlavním nepřítelem. Jmenuje se Zrychlení.

Tempo, tempo…..

Po staletí lidé pracovali jen tak dlouho, jak potřebovali pro zajištění živobytí. Cílem hospodaření nebyl zisk a bohatství, ale dostatek. A tak třeba jídlo zabralo mnohem více času než dnes; nezřídka až půl dne a to i u chudších vrstev. Teprve od 18. století nakynul čas trávený prací a pohltil zbytek dne. Protestantská morálka vyžadovala píli a skromnost. Práce byla celodenní mší a život dřina, odříkání a bohatnutí pro větší slávu boží. Ale když „zvítězil“ rozum nad Bohem, tak odříkání ztratilo smysl. Zbyla jen práce jako náplň života. A tím to začalo.

Racionalismus nahradil náboženství přísně vědeckou pověrou o blahodárnosti technizace světa. Boha nahradily peníze a odříkání vystřídala hrabivost. Ta se spářila s technikou a zplodily bastarda jménem zrychlování.

Proto je náš život závod o nejlepší čas a jeho vítěz stihne již dnes to, co by včera zvládl až zítra. Za odměnu dostane věci. A tak se životy lidí zvrhly ve štvanici za budoucností, která je přecpaná věcmi. Dnešek už dávno nemá smysl sám o sobě, ale pouze jako katapult do zítřka: Dříve vyrobit, koupit, mít a vyhodit,…. dříve vyrobit, koupit, mít a vyhodit.

Zrychlování je ta nejjedovatější přísada energy-drinku jménem eficience, onoho „nejlevněji, nejvíc a nejrychleji“. Rychlost je pokřivená páteř západní civilizace a úhelný kámen, na kterém stojí onen Technor, jehož kruté oko si nás již dávno vyhlédlo a teď chce zneužít koronu pro svou intronizaci.

V první a druhé části tohoto eseje jsem ukázal, že jsme svým netrpělivým zkracováním doby mezi vyrobit a vyhodit připravovali půdu pro skupinu sociopatů, kteří se nám odvděčili tím, že naší lochnesku do pozítřku zastavili lockdownem. Abychom si odpočli? Ale co vás napadá. Zastavili naše životy, protože už nejsme dost výkonní a oni nebohatnou tak rychle, jak si přejí. A proto nás chtějí přeorganizovat, jako nějaké věci.

Pro ukojení jejich hrabivosti totiž zbyl už jenom jeden zdroj: Naše životy, majetek, svoboda a důstojnost. A proto, aby mohli zneužít i to poslední co máme a dokonce i to, jestli žijeme nebo ne, pro to svoje nejlevněji, nejvíce a nejrychleji, musí odstranit naší poruchovost. Poruchovost? Ano. Tomu se kdysi říkalo svobodná vůle. Už jim nestačí jen zacházet s lidmi jako s věcmi, odteďka se prý musíme i chovat jako věci.

Odlišné lidi prostě nemohou potřebovat, protože se špatně napojují na stroje. A proto nám chtějí vzít možnost říci ne, právo hledat vlastní cestu a uspět nebo selhat na ní. Překáží jim i naše nejprostší radosti, cestovat, jít za sportem a posedět s přáteli. A proto číhala za jednou zatáčkou rychlostního tunelu do báječné modernity despocie. Znáte film „Matrix“? Tak tam nás chtějí odtransportovat.

Konečná jménem budoucnost, k jejíž bráně jsme se (lační pozítří) přihnali je globální pracovní lágr. Ale jakýpak lágr? Bude se pečovat o vaše zdraví, krmení a přiměřené potřeby. Jakýpak lágr?

Jak z toho ven

Naše civilizace je havarovaný koráb, který se opravuje během plavby. Jeho posádka má protichůdné představy o tom, jak má loď vypadat a kam se vydat. U kormidla se zabarikádovali kapitáni průmyslu, s nimi spřažení politici, podivně motivovaní vědci a propagandisté. Ti všichni se chtějí dál klanět bůžkům „lakomství, lichvaření a křečkování“ a proto zvolili kurs na pracovní kolonii.

Zbytek posádky je tedy na jedné lodi s únosci svých životů a musí proto nutně totálně přestavět loď a změnit i směr plavby. Když se to nezdaří, tak nás internetem přikovají k veslům, abychom se dovezli do bermudského trojúhelníku technizovaného světa. Ale máme ještě jednu, opravdu poslední šanci.

Agonie globalizace nám poskytuje možnost setřást technokraturu a změnit kurs civilizace, tak jak to nastínili osvícení myslitelé. Ale musím vás zklamat. Svou svobodu si opravdu nemůžeme objednat u zásilkového obchodu, ani nám ji nevyplivne 3D-tiskárna. Musíme si ji skutečně vybojovat sami, jednat hodně rychle a zaplatit vyšší než jen „akční cenu“. Jde totiž o hodně, pro nás a následující generace. Takže si to shrňme: Mají-li Keynes, Schumpeter a náš pud sebezáchovy pravdu, tak musíme ubránit naší civilizaci.

Než se budeme podrobně zabývat tím, co proto může udělat každý z nás, tak si zopakujeme hlavní cíle.

Velký přerod

Západní společnosti stojí na prahu nutné změny způsobu hospodaření a vládnutí a má volbu mezi humanistickým přerodem a techno-totalitou. Co se tedy musí stát?

1. Ihned musíme ukončit probíhající puč proti svobodné společnosti a zároveň začít měnit podmínky, které tento skluz k diktatuře umožnily.

2. Hospodářství musí přestat být smyslem existence společnosti a jejím pánem. Musí opět společnosti sloužit jen k tomu zajistit dostatek.

3. Pohonem techno-kapitalismu je osudná triáda eficience, globalizace a ekonomický růst. Proto se společenský přerod musí zaměřit na pomaleji, lokálně a skromněji.

4. Totální technizace společnosti je slepá ulička, ze které musíme vycouvat. K tomu je třeba dostat pod kontrolu rozpínavost techniky.

5. Prvořadou důležitost již nesmějí mít technologické inovace a jejich pomocí z lidí ždímaný ekonomický růst. Potřebnější jsou naopak nové formy soužití a spolupráce lidí.

6. My spotřebitelé ze sebe musíme strhnout hodnotový chomout techno-kapitalismu, ono „vyrobit, koupit, mít a vyhodit“. Musíme vyvážit materiální hodnoty tím, co se koupit nedá.

7. Pojem blahobytu je třeba rozšířit o vlastnictví životního času, svobody, tvořivosti, lásky a důstojného života.

Moc obecné? Možná, ale jen proto, abychom později lépe pochopili, proč a co by měl konkrétně dělat každý z nás.

Zranitelnost techno-kapitalismu

Kde tedy nasadíme sekeru? Víme, že globalizace končí a ekonomický růst je nemožný. Takže jediný trumf našich protivníků je hospodářská a politická eficience. Co znamená „levněji, více, rychleji“ v ekonomice a v politice jsme si do omrzení rozebrali v prvním a druhém dílu eseje. A proto víme, že sekeru musíme nasadit právě tam. Ale kde přesně? Odstraň vůdce a banda lupičů se rozuteče, říká klasický čínský strategém. Zrychlování je nejnebezpečnější, ale zároveň i nejzranitelnější součást ďábelské trojčlenky. Proč to tak je?

Eficience vyžaduje dokonalou souhru všech součástek a závisí přitom i na té nejmenší. Z toho důvodu je totálně proorganizovaný techno-kapitalismus alergický na náhody, nepravidelnosti a náchylný k poruchám. Důvod je zřejmý. Každý, kdo chce zároveň vyrábět a vládnout levněji, více, rychleji, ten potřebuje organizaci fungující s přesností Rolexek, které se ale zbláznily a notoricky se předbíhají. A to ještě není zdaleka všechno, co potřebuje.

Nassim Taleb ve svém bestselleru Černá labuť trefně poznamenal: „Z hlediska eficience jsou dva páry plic nebo ledvin zbytečné.“ Ano, logika levněji, více, rychleji vyžaduje i úsporu jedné ledviny a poloviny plic. Když ale člověku s amputovanou ledvinou přestane fungovat i ta zbylá, je to smrtelné. Jinými slovy: Zakolísání nebo dokonce výpadek i sebemenší součástky zpomalí či zcela zastaví celek. Dám vám příklad, který si umí každý představit.

Vysoce riskantní jednokolejnost je nahrazení všech dorozumívacích kanálů internetem. To zvyšuje pravděpodobnost a nebezpečnost výpadku téhle „zbývající ledviny“. Co se třeba stane s vašimi léky, když recept nedojde nebo bude nečitelný, protože došlo k opravdové poruše anebo dokonce k „poruše“. A co by totéž znamenalo, kdyby již existovaly jen elektronické peníze?

Jen na okraj. Tohle prokletí jednokolejnosti může fungovat i na druhou stranu. Co by se kupříkladu stalo, kdyby čtvrtina populace hodila své mobily do Vltavy? Že by jí ucpali? Možná, ale já myslel spíš na to, co by to znamenalo pro vládnutí? Jistě, zatím to není příliš pravděpodobné, ale je to skutečně jednou provždy vyloučené? To si tedy vůbec nemyslím. Vzdor je funkce beznaděje a vzteku. A o tom, jaké důsledky má kombinace beznaděje a vzteku se v Evropě nejspíše brzy přesvědčíme.

Vraťme se však k eficienci. Má totiž ještě jedno hodně velké „ale“. Řekli jsme si, že k tomu, aby mohla globální skupinka superbohatých dále hamounit, jí zbyl jenom jediný zdroj; majetek, svoboda a životy milionů obyčejných lidí. Techno-kapitalismus prý musí „nově nastartovat“…. Což by ovšem mohlo fungovat jenom tehdy, když bude každý z nás dodržovat jeho pravidla. To se již nějakou dobu prosazuje v Číně a skluz k technokratuře právě zažíváme také ve zbytku světa.

Chápete krkolomnost naší situace? Lidé jako vy a já se máme stát poslušnými součástkami těch superrychlých Rolexek, sloužících k tomu, aby náš majetek a životy přešly do rukou několika set boháčů na světě. My sami máme spolupracovat na tom, jak nejlépe využít naše peníze a životy k pohonu techno-kapitalismu.

Proto se tak snažím, aby si lidé konečně sundali roušku z očí a ukončili tvrdý lockdown svých mozků. Pak totiž mají velmi dobré šance porazit superbohaté, s nimi spřažené politiky, propagandisty a „vědce“. Jak? Teď si to povíme.

Jak na to?

Nikdy nesmíme zapomenout, že jsme si dnešní hrozivou situaci zavinili sami, protože jsme po léta dělali statisíce a miliony rozhodnutí po čem toužit, jestli, kde a co kupovat, na co a na čem spořit, koho poslouchat, číst anebo volit a v co věřit. Otázky to byly správné, ale naše rozhodnutí byla špatná, protože jsme se řídili těmito čtyřmi chybnými pravidly:

- Věci jsou lepší než lidé.
- Rychlé je lepší než pomalé.
- Velké je lepší než malé.
- Cizí je lepší než naše.

Cílem právě probíhajícího puče proti svobodné společnosti je vynutit si platnost těchto pravidel i v budoucnosti a udržet tak globalizovanou ekonomiku a její růst ve prospěch hrstky boháčů. Ale pro miliony obyčejných lidí jsou tato pravidla totéž, co ostnaté dráty plotu pracovního tábora. Takže, když chceme uniknout technokratuře, musíme opustit slepou uličku našeho dosavadního způsobu života. Nebo jinak řečeno: Nenasytnost a moc superbohatých zablokujeme, když změníme pravidla našeho rozhodování o všem, co od života chceme.

Naší dnešní situaci jsme si zavinili sami, protože jsme po léta rozhodovali podle špatných pravidel. Ale místo sebelítosti udělejme něco pořádného. Změňme pravidla, podle kterých se rozhodujeme a zachraňme sebe a západní civilizaci. To vzpurné a správné „moc jsi ty“ z Blanického manifestu totiž vůbec nemusí znamenat násilí. Změňte pravidla vašeho života a změníte svět. A to tím rychleji a zásadněji, čím důslednější přitom budete. Návod na nenásilnou revoluci vypadá takhle:

Kdykoliv se budete rozhodovat po čem toužit, jestli, kde a co nakupovat, na co a na čem spořit, koho poslouchat, číst anebo volit a v co věřit, tak se důsledně a vytrvale řiďte podle čtyř osvobozujících pravidel.

Čtyři pravidla osvobození

1. pravidlo: Pomalé je lepší než rychlé
Chcete zpomalit techno-kapitalismus?
Žijte dnešek jako nejdůležitější den vašeho života a ne jen jako překážku k pozítřku.
Všude, kde se dá, upřednostněte „pomalou“ osobní před digitální komunikací.
Reagujte na požadavky a potřeby systému co nejpomaleji.
Jeho rychlost drasticky snížíte změnou typu a rytmu nákupů:
- Nekupujte jen proto, že je to levné.
- Nekupujte pro sebeukájení se.
- Pusťte si do života jen takové zboží, které opravdu potřebujete.
- Kupujete kvalitu, jedinečnost, trvalost a ruční práci.

2. pravidlo: Lokální je lepší než globální
Vždy a ve všem upřednostňujte místo, kde žijete a pracujete.
Vyberte vždy jen to, co je prostorově blíže a co můžete ovlivnit.
Nakupujte zboží zblízka a blízko si hledejte i své přátele.
Zapojte se do místního hospodářství a politické správy.
Používejte bankovky a ne kreditky; podporujte lokální měny.
Posilujte slabé a oslabujte silné.
Upřednostňujte všechno, co brání slévání světa v globální kaši.
A nikdy nezapomeňte: Malé dokážete ovládat, velké bude vždy ovládat vás.

3. pravidlo: Face to face je lepší než interface
Přestaňte se rozpouštět ve webovém lidstvu a hledejte vztahy tváří v tvář.
Informační systém vás chce ovládat, vykořisťovat a manipulovat. Když ho odstřihnete, vyhnete se strašení, výmyslům, prázdným řečem, domnělým senzacím a morálnímu vydírání.
Neptejte se médií, co se děje. Nevěřte ničemu, co je psáno více než vlastnímu rozumu a vám blízkým lidem.
Tvořte si malé sociální bubliny.
Mezilidským vztahům dejte vždy přednost před věcmi.
Využívejte internet, ale nenechte se jím zneužívat.

4. pravidlo: Vlastní je lepší než cizí
Naše odlišnost od jiných je hlavní zdroj tvořivosti a svobody; glajchšaltování škodí obojímu.
Naše zájmy, tradice a problémy jsou důležitější než cizí.
Katastrofy a senzace kdesi ve světě jen odvádí pozornost od katastrof u nás doma.
Odmítněme „solidaritu“ s celým světem; neříkají vám o něm celou pravdu.
Zabývejte se jen tím, co je tady a ne tím, co je za horizontem. Získáte tak přehlednost, srozumitelnost, dosažitelnost a ovlivnitelnost.
Podporujte všechno, co rozkládá nadnárodní politické a hospodářské celky.

Proč máme dobré šance

Po desetiletí jsme dělali statisíce a miliony rozhodnutí podle špatných pravidel. Změňte to a začněte jednat podle čtyř pravidel osvobození, domýšlejte je, zlepšujte je a hlavně o nich vyprávějte ostatním. Čím více lidí se jimi bude důsledně a vytrvale řídit, tím rychlejší a větší bude naše vítězství.

Jako bych to slyšel. Stejně nic nezmůžeme. Vysvětlím vám, proč jste na omylu a začnu tím, co nám hraje do ruky; nejprve obecně a pak stále konkrétněji.
1. Globalizaci nemusíme rozbíjet, protože se právě rozpadá sama od sebe. Kyvadlo historie se odklání od nadnárodnosti a vrací se do pozice nahrávající maloprostorové ekonomice a politice.

2. Kapitalismus žije z toho, že se stále zvětšuje, my ale víme, že ve fyzicky konečném světě nevyhnutelně končí také ekonomický růst. Proto je umělé prodlužování prorůstové politiky k neúspěchu odsouzená vzpoura malé skupinky superbohatých proti nezadržitelnému vývoji.

3. Nadcházející rozpad finančního průmyslu a eurozóny bude mít takovou hospodářskou, sociální a politickou ráži, že smete dosavadní ekonomicko-politicko-mediální oligarchii a vytvoří „okno příležitostí“ pro novou politiku a nové vůdce.

4. Přestože v západním světě již přes rok probíhá antidemokratický puč, stále existují demokratické instituce. Ty budou opět funkční, po té co je obsadí osobnosti z prostředí mimo ekonomické a politické kartely.

Malé změny jsou všemocné

A teď se na věc podívejme z větší blízkosti a nejprve si poslechněte následující příběh. V roce 2003 zaměstnal British Cycling, svaz pro profesionální cyklistiku Davea Brailsforda. Za sto let předtím, od roku 1908 získali Britové jedinou zlatou medaili a Tour de France nevyhrál za 110 let její existence ani jeden Brit. Brailsford se to rozhodl změnit pomocí své metody. Podle ní má člověk ve všem, co dělá usilovat i o sebenepatrnější pokrok, protože se hromadí jeden ke druhému a to má obrovský pákový efekt.

Proto začal provádět tucty drobných změn. Sedlům dal pohodlnější tvar, pneumatiky potíral kvůli přilnavosti alkoholem a jezdcům dal elektricky vyhřívané šortky, které udržovaly svaly v optimální teplotě. V aerodynamickém tunelu našel optimální materiál na dresy a vyzkoušel různé druhy masážních gelů, až vybral ten, který svaly nejrychleji regeneroval. Naučil jezdce pravidelnému mytí rukou a snížil riziko nachlazení. Každému dal individuálně přizpůsobené lůžkoviny, které mu umožňovaly nejkvalitnější spánek. Když se tato drobná zlepšení dala počítat na stovky, dostavily se výsledky.

Britský tým zcela ovládl silniční a halovou cyklistiku. Na olympiádě v Pekingu získal 60 procent všech zlatých, v Londýně ještě více. Téhož roku vyhrál první Brit Tour de France a rok po té další Brit. Mezi lety 2007-2017 získali 178 zlatých ze šampionátů, 60 olympijských medailí a pět trofejí z Tour. Autor knihy „Atomové návyky“ James Clear k tomu poznamenává: „Kdybyste se každý den po dobu jednoho roku posunuli o jedno procento, byli byste na tom na jeho konci sedmatřicetkrát lépe než na počátku. A kdybyste se naopak stejným tempem celý rok zhoršovali, klesli byste prakticky na nulu.“

Druhá věta je pro nás moc důležitá. Chceme přece nahradit systém postavený na dokonalé souhře, úspornosti a rychlosti lidštějším modelem. Víme také, že kdo chce zároveň vyrábět a vládnout levněji, více a rychleji, potřebuje organizaci fungující s přesností Rolexek, které se neustále zrychlují. A proto je hospodářsky a politicky totálně proorganizovaný techno-kapitalismus tak alergický na nepravidelnosti. Udržet stabilitu tak složitého systému je mnohem těžší než ho rozložit nesourodým chováním. Jak to napsal James Clear? „Kdybyste se každý den zhoršovali o jedno procento, klesli byste za rok prakticky na nulu.“

A teď si vzpomeňte na to, co jsme si před chvílí řekli: Stav, který musíme změnit, vznikl nachlup stejně jako u britských cyklistů. Způsobily ho miliony minirozhodnutí „bezvýznamných“ lidí, tedy spousta malých krůčků, které v našem případě mířily špatným směrem. A znovu připomínám, hlubší význam onoho „moc jsi ty“. Ve zlém i v dobrém všechno záleží na nás. A naše moc je to, že je nás moc.

Takže ani na vteřinu nepochybuji o účinnosti mé metody. Musí se jen najít lidé, kteří „opustí svou ulitu“ a budou čtyři pravidla osvobození používat důsledně a vytrvale.

Jestli si přesto pořád ještě myslíte, že mnoho nezmůžeme tak vám řeknu, že máme ještě další výhody.

Zrnka písku v ložisku

1. Nemusíme se organizovat a nepotřebujeme vůdce. Stačí, když se budeme všichni důsledně a vytrvale řídit podle čtyř pravidel osvobození.

2. Nemusíme přesně vědět, kam chceme dojít. Když se budeme důsledně a vytrvale řídit svými pravidly, tak nás nikdo nemůže zavléct, kam bychom nechtěli.

3. Nemusíme ani měnit jejich pravidla hry. Zcela postačí důsledně a vytrvale používat naše vlastní pravidla.

Když se budete takhle chovat, tak si nikdo nevšimne, že už žijete v jiné společnosti a přitom budete zrnky písku v ložisku systému. Jste sami, a proto děláte jen „neviditelné“ minizměny. Ty se ale řadí do milionů stejnorodých odchylek od normy a změní svět nenásilnou revolucí. Buďte taková zrnka písku v ložisku!

Pochyby? No jistě. Třeba, že nás čtyři pravidla osvobození budou stát blahobyt. Co na to mám říct? Hůře než dnes se v budoucnosti povede nám všem, ať uděláte cokoliv. Na vybranou máte jenom mezi chudší a svobodnou budoucností anebo chudší „čínskou cestou“.

A aby bylo úplně jasno. Ztratí jak ten, kdo se nebude vzpouzet, tak ten kdo bude kolaborovat. To se týká i mediálních propagandistů, vstřícných vědců a hlavně politiků, kteří (nejenom v Česku) právě vydělávají na hygienickém byznysu. Mylně se totiž domnívají, že korona je jeden z těch zlatých dolů, kvůli kterým do politiky šli. A skoro nikdo z nich nechápe, že je to úplně jiná hra, ve které se i ministři mohou rychle octnout v pozici postradatelných podržtašek.

A teď ještě konkrétněji. Nechci, abyste přestali nakupovat, odstěhovali se do jeskyně a jedli kořínky. Ale víte přece, že systém pro své fungování nezbytně potřebuje určitý typ a rytmus spotřeby. Takže klidně nakupujte, ale jiné věci, podle jiných pravidel a jinde než dosud. Nedávno jsem si chtěl koupit rostlinný extrakt, za který bych v internetu zaplatil 400 korun. Ale koupil jsem ho v kamenném obchodě za 520 korun. Že si to mohu dovolit? Ani né, i pro mě platí „každé kilo srdci milo“. Rozhodl jsem se ale, že se uskrovním jinde, abych posílil malé proti velkým a lokální proti globálním.

Zkuste si představit, že by polovina Prahy dva měsíce to, co kupuje v internetu, pořídila v kamenných ochodech a obchůdcích a kdyby byl náhodou lockdown, tak by nenakupovala nic než jídlo. Chápete? Jen mi prosím neříkejte, že by to bylo dražší. Znamenalo by to, že stále netušíte, o co dnes jde a jakou cenu má vaše svoboda, důstojnost a život.

A co by se stalo, kdyby polovina lidí nějakého krajského města pochopila, že jim a jejich potomkům jde o všechno, začala se důsledně řídit podle čtyř pravidel osvobození? Vznikl by tak inkubátor nové společnosti, který by rozvracel logiku technokratury. Mimochodem, každý z vás přece ví, že pokud jde o volný čas, sportovní aktivity a služby již od loňska taková „vedlejší“ společnost a trh existují. Když se chce tak to jde. Tak proč to nerozšířit i na zbytek života?

Vzkaz od Edmunda

Závěrem si shrneme to nejdůležitější. V první části jsme si ukázali, proč a jak došlo k totální ekonomizaci společnosti, tedy k tomu, že je úplně všechno (včetně politiky, vědy a morálky) na prodej.

Ve druhé části jsme si vysvětlili, proč tato ekonomizace nutně vede k diktatuře.

A v poslední části jsme popsali, že západní společnost stojí na hranici systémové změny. Ti, kteří mluví o novém startu, myslí jen na pokračovaní staré honby za jejich vlastním profitem. Pro zbytek lidstva by to znamenalo doživotí v pracovním táboře. Abychom unikli pokoření a živoření, musíme tedy západní civilizaci přetvořit ve smyslu Keynese, Ingleharta a dalších myslitelů.

Zjistili jsme také, že to, co nám hrozí, jsme si zavinili sami, protože jsme se po léta, den po dni rozhodovali podle chybných pravidel. To je špatná vizitka pro naši moudrost, ale dobrá zpráva pro budoucnost. Když změníme pravidla, podle kterých se rozhodujeme, tak zachráníme sebe a západní civilizaci před technokraturou.

A proto: Kdykoliv se budete rozhodovat o tom, po čem toužit, jestli, kde a co nakupovat, na co a na čem spořit, koho poslouchat, číst anebo volit a v co věřit, tak se řiďte podle čtyř pravidel osvobození:

Pomalé je lepší než rychlé.
Lokální je lepší než globální.
Face to face je lepší než interface.
Vlastní je lepší než cizí.

Díky tomu dojde ke statisícům a milionům „bezvýznamných“ minirozhodnutí „bezvýznamných“ lidí. Dohromady ale budou působit jako všemocná páka, která nepochybně změní svět k lepšímu. Vaše vítězství bude tím rychlejší a větší, čím důslednější a vytrvalejší budete.

Ve výkladní skříni prázdného pražského obchodu jsem si přečetl toto: „Nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo nedělá nic v domnění, že to málo, co udělat může, nemá smysl.“ Řekl to britský politik a filosof Edmund Burke.

Přesně tohle od vás chci. Těm, kteří jeho radu neposlechnou, nebudu vyčítat lenost nebo zbabělost. To jsou dost špatné vlastnosti, ale jednu považuji za daleko horší. Ten, kdo Burkeho neposlechne, je hloupý, protože tím nepochybně a nezvratně škodí sám sobě a všem svým potomkům.

podcast: https://www.youtube.com/watch?v=6ZdAOGsTAMs