Když jsme před pár dny vydali na společnou pouť zpustošenou krajinou západní civilizace, tak jsme nejprve zkoumali, co se stalo vloni. Koronu jsme zařadili mezi důsledky a skutečné příčiny jsme našli ve znetvoření způsobu a smyslu hospodaření. Zopakujme si nejdůležitější body předchozího textu:

1. Globalizace je v agonii. Její zastánci jsou mocní hospodářští hráči, kteří chtějí donekonečna bohatnout, a proto se snaží udržet za každou cenu ekonomický růst. Jejich „zázračná formule“ přikazuje, aby co nejméně lidí co nejlevněji vyrábělo a co nejvíce konzumovalo.

2. Sociální vědy nenabídly nové formy vlastnictví, hospodaření a civilizačních cílů. Místo toho nechaly celou společnost napospas jednomu z jejích sektorů, a to hospodářství, které ji vnímá a zneužívá jen jako nástroj k vytváření zisku. Přitom mu asistují inženýrské vědy, dusící lidskou společnost ve jménu eficience, která znamená co nejvíc, co nejrychleji a co nejlevněji. Eficience se sice výborně hodí při výrobě věcí, ale je extrémně škodlivá, jde-li o soužití lidí.

3. Ekonomické a politické elity přesto prosazují pravidla technizovaného světa. Podle nich
- již člověk nestojí v centru dění a jeho potřeby nejsou měřítkem cíle a správnosti vývoje.
- Jedinec nemá právo samostatně hledat svou vlastní cestu a dělat chyby.
- Měřítkem všeho je technicky dosažitelné optimum a odchylky od něj se netolerují.
- Poslední autoritou jsou přírodní vědy jako všemocný stvořitel a řešitel.

Naše bilance událostí loňského roku zněla: Agonie globalizace rozkládá západní civilizaci a nahrazuje ji skrz naskrz ekonomizovanou společností. V ní platí, že co se dá udělat, to se musí udělat, a co se vyrobí, to se musí prodat. Tak se sice odročí nevyhnutelný soumrak ekonomického růstu, ale za cenu toho, že technika zaplavuje a tvrdě ujařmuje celou společnost. Společnost se dostala do slepé uličky totální technizace.

Minule jsme se soustředili na to jak hospodářská moc a pro maximalizaci zisku zneužitá technika deformují společnost. Náš úhel pohledu obsáhl desetiletí a ukázali jsme si, že technizace společnosti vede ke koncentraci hospodářské moci a je tudíž totožná s odstraněním demokracie v ekonomickém a sociálním životě.

Dnes přibereme politický faktor a budeme si všímat jeho vztahu k hospodářství, společnosti a technice. Období, které nás zajímá, jsou zejména roky po miléniu a ukážeme si, jak a proč technizace společnosti ohrožuje demokracii.

Odevzdat svobodu u bankomatu

Všimli jste si, jak neodbytně se nám bankéři snaží zošklivit bankovky a dotlačit nás k elektronickým penězům? V posledních letech se k jejich křížovému tažení připojili také politici. Pro naše téma je úplná elektronizace peněz názorný a hrozivý doklad následků totální technizace života.

V první přednášce jsme vyjmenovali třináct příkladů toho, jak technika deformuje společnost. Jeden z nich je to, že „technizace života vynucuje jenom jednu metodu dosahování cílů“. Když se nad tím krátce zamyslíte, tak si uvědomíte, že svoboda se rovná počtu možností, kterými můžeme dosáhnout cíl. Svoboda je politické téma číslo jedna a proto se k němu dnes ještě několikrát vrátíme.

Od zavedení prvních kreditek v roce 1894 jde jen o to, aby lidé utráceli snáze a proto i více než si vlastně mohou dovolit. Úplné odstranění hotovosti elektronizací peněz je proto logický poslední krok dlouhé cesty, ale zároveň i důkaz beznadějnosti snah, přimět lidi k utrácení tím, že jim to usnadníme.

Již při naší první procházce západní civilizací jsme se dozvěděli, že přetékající výlohy a levné kredity nestačí k tomu, aby lidé kupovali zbytečnosti. Ještě pořád si smíme říci, „vlastně to nepotřebuji, doba je nejistá a tak raději uspořím“. Od minula ale také víme, že globalizace je v agónii a s ní odpadá poslední přirozený zdroj ekonomického růstu. Hospodářství to nebere na vědomí a řídí podle diktátu spotřeby: „Co se vyrobí, to se musí prodat“. Podnikatelé a politici jsou odkázáni na bující konzumismus a je jim proti srsti, že můžeme říci “ nekoupím“. Elektronizace peněz je neviditelná, ale bolestivá finanční palečnice, kterou nám nasazují, abychom více utráceli.

Jakmile budou naše peníze existovat jen jako elektromagnetická stopa v nějakém oblaku dat, tak bude velmi snadné došlápnout si na ty, kteří „nesolidárně“ spoří. Třeba vyšší daní při nákupech za hotové, nebo zvýšeným minusovým úrokem na úspory. Světová banka má již na to všechno v šuplíku hotové plány. A jen na okraj si říkám: Není to nebetyčná drzost, když nevyléčitelně rozhazovačný stát dělá všechno proto, aby potrestal šetrnost svých občanů?

Příznivce virtuálních peněz chci decentně upozornit na to, že jim jejich elektronické vklady již teď úplně nepatří. Jak banka, tak vláda jim do úspor může kdykoliv hrábnout. U nás to zatím nehrozí, ale že zkrachují banky v Itálii je jasné. O tom, co se bude dít pak, by mohli podrobně vyprávět Řekové, kteří svého času směli vybírat jen 30 euro denně. To nemluvím o stále pravděpodobnějším rozpadu eurozóny nebo neméně pravděpodobném světovém finančním kolapsu. A co takhle měnová reforma? Vyloučené? Nic z toho není vyloučené.

Takže ještě jednou. Zatím sice máme formálně právo, dělat se svými penězi co chceme. Ale beznadějně zadlužené vlády a organizace jako ECB nutně potřebují přísun čerstvých financí, aby mohly pokračovat ve své pochybené politice. Proto je pouze otázkou času, kdy vlády použijí majetek občanů pro své vlastní cíle. Blížící se odstranění hotovosti to jasně signalizuje, tím spíše, že to není ani zdaleka první případ nesolidního jednání politiků.

Nejznámější zneužití politické moci na úkor obyvatelstva byly půjčko-dary (bail-out) členů eurozóny Řecku po roce 2010. Politici tehdy porušili jak evropské smlouvy, tak i sliby obyvatelům, protože je k tomu „donutila“ jejich vlastní předchozí špatná rozhodnutí. Do podobně bezvýchodné situace se vlády vmanévrovaly již v roce 2008, kdy nenašly odvahu nechat zaniknout banky, kterým předtím dovolili bezuzdně spekulovat. Záchranu bank zaplatili daňoví poplatníci.

Před chvílí jsme si definovali svobodu jako počet cest vedoucích k dosažení cíle. Vlády této zásadě perfektně rozumí a bohužel mají i moc vybrat si pro sebe výhodné cesty k cíli (třeba vydržovat Řecko) a vyhnout se demokratické kontrole (tj. postihu za to, že nedodržely smlouvy a sliby). Účet za to vše spolehlivě přistane u daňových poplatníků, kteří se nemohou bránit. Ale jak je to vlastně s jejich svobodou? Takhle. Politici si udržují a rozšiřují své možnosti volby tím, že omezují svobodu volby občanů. A jen pro pořádek. My je platíme a my jsme jejich zaměstnavatelé.

Free to Choose

Studenti ekonomie se v prvním semestru učí o milostné aféře tržního hospodářství s demokracií. V učebnicích je řeč o tom, že když společnost svobodných lidí projevuje svoje přání, podnikatelé je plní a stát je neúplatný rozhodčí, tak ekonomika vzkvétá. Papež neoliberalismu Milton Friedman vykreslil tento kýčovitý obrázek vztahů mezi společností, hospodářstvím a politikou ve svém díle „Free to Choose“ (Svododa volby). Jeho základní myšlenka je právo lidí svobodně se rozhodovat.

Friedman je pořád ještě uctíván, ale to co říkal, již dávno není pravda a nejspíše ani nikdy nebyla. Každopádně je v dnešní ekonomice a politice „svobodná volba“ stále vzácnější výjimka. To samozřejmě neplatí pro přebujelé možnosti volby, které pro sebe uchvacuje politický personál.

Jisté je, že vláda nejenom není nestranný sudí, ale že hraje s esy v rukávě. Již celá desetiletí upřednostňují politici hospodářství na úkor kultury, vědy, rodiny, tradic a dalších oblastí a institucí sociálního života. Celá společnost funguje jako obslužní sektor hospodářství a demokratická kontrola politiků je znemožněna odvoláním na „bezalternativní“ rozhodnutí nevolených expertů. „Svoboda volby“? Spíše bych řekl, „svoboda k poslušnosti“.

Když se na to všechno podíváme studeným analytickým pohledem chirurga, tak chování politiků zůstává trestuhodné, ale je (z jejich hlediska) nevyhnutelné. Zdůvodnění zní takto: Máš-li neuskutečnitelný cíl, jako třeba společná evropská měna nebo právě nekonečný ekonomicky růst, tak musíš rozhodovat sám a nemůžeš přenechat běh událostí rozhodnutí občanů. Na tomto místě si připomeňme to, co jsme se naučili pří naší první procházce vyloučenou lokalitou západní civilizace.

Řekli jsme si, že se agenda současných evropských elit skládá převážně z neuskutečnitelných cílů: Ať už je to trvalý ekonomický růst, vytížení výrobních nadkapacit anebo maximální odbyt zboží a současná úspora pracovních sil. Připočteme-li k tomu cíle „evropského sjednocování“ anebo klimatickou politiku, tak nás nemůže překvapit rostoucí počet politických rozhodnutí, která nejsou ani v souladu s ústavou, se zákony a s kontrolní rolí parlamentu. Zdá se mi, že si na to mnozí z nás již zvykli. Asi proto, že si dosud neuvědomili s tím spjatou skličující skutečnost. Demokracie překáží politické třídě západních společností, včetně té naší. Také k této myšlence se ještě vrátíme.

Než půjdeme dál, tak si shrneme, k čemu jsme dnes zatím došli. Definovali jsme svobodu jako počet možností, kterými můžeme dosáhnout cíl; čím více možností máme, tím svobodnější jsme. Popsali jsme rozpor mezi svobodou občanů a vlád a ukázali si, že si politici udržují rozlehlý prostor pro vlastní svobodu jednání a kvůli tomu trvale omezují paletu možností rozhodování svých občanů. To, že politici stále častěji zneužívají svou moc k omezení svobody občanů, má hlavní důvod v tom, že vlády často prosazují neuskutečnitelné cíle.

Z toho důvodu nemohou běh událostí přenechat svobodnému rozhodování občanů a musí rozhodovat sami. Demokracie překáží politické třídě západních společností a oni se s tím nijak netají.

Konec dějin a nová civilizace

Teď zkusme tuto pochmurnou bilanci na chvíli zapomenout a vraťme se do 90. let minulého století, k okamžiku západního triumfu. Tehdy se obecně věřilo, že těsná vazba mezi kapitalismem a demokracií byla hlavní důvod vítězství Západu nad komunistickou diktaturou a dokonce cosi jako „přírodní zákon“ správného vládnutí.

Když v roce 1992 Francis Fukuyama, ovíněn tehdejší euforií, domýšlivě vyhlásil Západ za vítěze dějin, tak se s jistotou počítalo (a zprvu tomu i leccos nasvědčovalo), že na místě konkurence komunistického a kapitalistického systému nastane samovolné napodobování vítězného západního politického a ekonomického modelu; tzv. konvergence. Hezky česky řečeno: Očekávalo se samospádné pozápadňování zeměkoule.

Ovšem to nebylo to nejpodstatnější. Západ měl opravdu tehdy jedinečnou příležitost své vítězství nad komunismem epochálně zúročit. Jeho vůdci totiž mohli nově nastavit směr vývoje západní civilizace.

Z předchozího textu si pamatujeme, že byl nejvyšší čas. Řekli jsme si v ní, že se západní společnosti dostaly do fáze hmotné nasycenosti a bylo možné a nutné zároveň, aby Západ konečně strávil koňskou dávku technizace, kterou dostal na přelomu tisíciletí. Technickou revoluci měla a mohla vystřídat revoluce sociální.

Podmínky pro takovou zásadní změnu kursu byly tehdy ze tří důvodů neobyčejně příznivé. Za prvé proto, že drasticky klesl význam závodů ve zbrojení. Během „studené války“ byl technologický vývoj nezbytným předpokladem vojenské síly a hospodářské prosperity západních demokracií. Ale po zániku komunismu se právem mluvilo jenom o míru a odzbrojení. Někteří si jistě vzpomenou na debaty o tom, zda je vůbec potřeba armáda.

Za druhé znamenala ideologická porážka komunistického soka příležitost dosadit západní hodnoty na globální trůn a vykolíkovat podle nich jiné civilizační cíle. Tohle téma si podrobně rozebereme za chvíli.

Volný čas za všechny prachy

A konečně za třetí víme i to, že již od poloviny 70. let minulého století rostl počet lidí, kteří byli ochotni změnit svůj postoj k hromadění věcí, méně pracovat, méně vydělávat, méně nakupovat, ale mít o to víc volného času pro sebe a své blízké.

Skuteční státníci a sociální myslitelé by tuto dozrávající společenskou poptávku rozpoznali a začali by s obyvateli debatovat o tom, co ještě chceme vlastnit, jaké hodnoty nás motivují, jakou cenu má volný čas a možnost jej trávit jinak než mezi nákupními regály.

Avšak politické a intelektuální elity nevyužily magickou energii zlomové doby a nechaly miliony lidí v pošetilé víře, že cílem života je utonout ve věcech. O to aktivnější byli průmyslníci. Ti již dávno podezírali volný čas z toho, že je to úniková cesta lidí do soukromí, k sociálním vztahům a duchovnějším zájmům. Úkol tedy zněl najít zboží, které lidem zabarikáduje cestu k sobě. Jen si připomeňme: Kapitalismus žije z toho, že se stále zvětšuje.

O úspěch tohoto plánu se postaralo osvědčené „duo infernale“, totiž hrabivost jedněch a ješitnost druhých. Nebo jinak řečeno: Neukojitelný pud prodat všechno všem a na druhé straně neodbytné nutkání ukázat ostatním, co všechno mám. A fungovalo to. Vznikly tucty nových volnočasových aktivit od nordic walking, přes paragliding až po bungee jumping.

Každá z nich vyžadovala speciální výbavu a umožňovala předvést ostatním, že si ji mohu koupit. Takže otázka lidem zněla: Chcete mít více volného času a méně vydělávat? No dobře, tak prostě musíte o to více pracovat ve volném čase nebo kupovat na dluh. Ne? A co řeknou vaši přátelé? Tak byla cesta k sobě a svým blízkým zastavěná věcmi, které jsou „in“ a proto je musíte mít.

Abych se do té kritiky moc nepoložil, tak si zopakujme, co již víme. Hlavní pachatel je skupina superbohatých, která chce za každou cenu ještě víc. Avšak ani ti by nic nezmohli bez milionů lidí, kteří si nechali namluvit, že brouzdat se lesem a přemýšlet o životě stromů a vyhlížet datla zeleného nebo si jenom číst, přemýšlet a hovořit s přáteli je nuda.

Proto dnes vidíte statné čtyřicátníky na high-tech kolech, oblečené a vybavené lépe než kdysi celý peleton Tour de France. Ale oni nejsou profesionální cyklisté. K tomu by potřebovali ubrat léta a přidat doping. Tak proč musí mít výbavu jako profesionálové? No, protože to jejich kamarádi očekávají a i jim samotným pořád ještě nejvíc záleží na tom, aby věcmi, které mají, dokázali, kam až to dotáhli.

Teď si tuto rozvernou bajku o lidské chtivosti a marnivosti převyprávíme na globální mocensko-politické úrovni.

Game change

Po zániku komunismu byl Západ přesvědčen, že celý svět opravdu převezme jeho hospodářský a politicky model. Existovaly však ještě dvě další možnosti. Jednak soužití rozdílných systémů (koexistence) a myslitelný byl i návrat ke konkurenci.

Před chvíli jsme si řekli, že ideologická porážka komunistického soka vytvořila ideální příležitost dosadit západní hodnoty na globální trůn a slíbili jsme si, že to ještě probereme. Tak se do toho dejme.

V 90. letech byl Západ tak silný, že mohl v závětří americké vojenské nadvlády změnit geopolitickou hru, to znamená ukončit soupeření o co nejvyšší eficienci (již ten pojem znáte, ale pro jistotu opakuji, že to znamená co nejrychleji, co nejlevněji a co nejvíce) a začít hrát jinou hru o něco jiného. To jiné by byla nutná sociální revoluce, o které jsme také již několikrát mluvili. Kdyby tehdy západní země začaly pracovat na své civilizační obrodě, tak by automaticky změnily herní plochu a pravidla i pro všechny ostatní. A každý ví, že ten, kdo určuje pravidla je nadřazen ostatním.

My však již víme, že to nevyšlo, protože se prosadily síly, které chtěly dále hrát o eficienci a ekonomický růst, aby mohly donekonečna bohatnout. K tomu potřebovali levného výrobce věcí, které by oni mohli doma draze prodávat. Tuto roli již delší dobu hrála Čína. Odtamtud pochází ta super-kola našich volnočasových závodníků. Právě tam se levně vyrábí všechno na nordic walking, paragliding, bungee jumping, drony, hrací počítače atd. atd.

Z této dělby práce těžily globálně operující firmy a samozřejmě Čína sama. Proto se obě strany snaží za každou cenu udržet jak globalizaci, tak ideologii ekonomického růstu.

Jak Čína sílila, tak k zájmovému souladu a dělby práce přibyla i soutěž v tom, kdo vyrábí co nejlevněji, co nejvíce a co nejrychleji. Ke družnému bohatnutí se brzy přidalo i soupeření. K tomu došlo tím spíše, že Čína sílila nejenom díky exportům na Západ, ale relativně i tím, že odtamtud odsávala pracovní místa a oslabovala tak sociální mír západních zemí. Bohatnoucí Peking se začal chovat ofenzivněji a harmonie globalizačních kumpánů se zachmuřila tvrdými konkurenční kroky. To pro vás není nic nového a tak se omezíme na prosté, ale dalekosáhle zjištění:

Jelikož západní civilizace nevyužila možnost změnit hru, tak vše zůstalo při starém. Dál se hraje o vyšší ekonomický růst a eficienci výroby, ale v ringu již nejsou dva odlišné společenské systémy, jako za „studené války“ Dnes konkurují dvě mutace téhož modelu; čínský a západní inženýrský kapitalismus.

A výsledek? Jen hlupák by si vsadil na Západ, protože vítěze známe předem. Čínské hospodářství pracuje rychleji a levněji.

Od soužití k splynutí

Z trosek západní samolibosti prvních postkomunistických let dnes ční tři nepohodlná ponaučení:

Zaprvé. Vzpomínáte si ještě na Friedmanův slaďák „Svoboda volby“, který vyprávěl o milostné aféře tržního hospodářství se svobodou jedince? Tak ten již dávno skončil rozvodem v první instanci. A v Číně neměl tento údajný „hvězdný pár“ demokracie a trh ani první rande. Je to právě čínský příklad, který ukazuje, že ztechnizovaný kapitalismus nepotřebuje demokracii k tomu, aby bezchybně fungoval. Abych to řekl natvrdo: Demokracie vůbec není nezbytný předpoklad technizované verze kapitalismu.

Druhá nepohodlná pravda řeže do masa ještě hlouběji. A to zní takhle. Pro model kapitalismu, jehož cílem je nekonečný růst, jehož pohonem je technizace celé společnosti a jehož mantrou je eficience všeho (tj. co nejrychleji, co nejlevněji, co nejvíce) představuje demokracie zátěž. Proč? Demokracie je jako rozhodovací model pomalá a nevypočitatelná. Vzpomínáte si přece. Lidé tam mohou říci „to nekoupím“ nebo dokonce „raději budu spořit než konzumovat“.

A navíc, demokracie ztěžuje vládnutí hlavně tehdy, když elity chtějí dosahovat nerealistické cíle, jako je společná evropská měna nebo dokonce záchrana klimatu. Nerealistické cíle totiž nemají v demokracii naději na podporu většiny. Proč? Ti, kteří znají moje práce o referendu a přímé demokracii nejsou překvapeni, když odpovím, že většina společnosti stojí oběma nohama na zemi a je tudíž realističtější a i moudřejší než elity.

Politici doplácejí na svá předchozí špatná rozhodnutí a jsou proto stále častěji nuceni vybírat si nerealistické cíle. V důsledku toho jim nezbude než porušovat smlouvy, sliby a zákony. Proto v posledních letech západní vlády poddaným zvěstují jen „nevyhnutelná“ opatření, která určují nevolení a za svá rozhodnutí nezodpovědní experti, žijící v šeru kuloárů, kteří se samozřejmě nikdy nesníží k diskuzi o tom, jestli mají pravdu.

Takže druhá nepohodlná pravda o vládnutí a ekonomice zní takhle: Demokracie brzdí inženýrský kapitalismus, a proto ji elity systematicky tunelují.

I nepříjemné pravdy se dají stupňovat. O tom svědčí naše třetí ponaučení. Aby západní elity obstály v soutěži s výkonnější čínskou variantou technokapitalismu, tak nestačí jen vyrábět co nejvíce, co nejrychleji a co nejlevněji. Je třeba i co nejeficientněji vládnout. A jak víme, znamená eficience najít tu nejkratší, nejlevnější a nejproduktivnější cestu. A tak se musí i v politice hledat jediná, nejúčinnější metoda vládnutí. Teď mají již mnozí čtenáři neblahou předtuchu a oprávněně.

Třetí ponaučení totiž zní takhle: Aby Západ obstál v konkurenci s Čínou, tak se musí zbavit těch politických institucí, které znemožňují eficientní vládnutí, jako je třeba právní stát a demokracie. Důvod? Hrozící odklon západních zemí od demokracie není zdůvodněn ideologicky, jako to dělali komunisté, kteří se odvolávali na diktaturu proletariátu. Dnešní vládci dávají jasně najevo, že demokratické instituce snižují hospodářskou výkonnost a politickou ovladatelnost společnosti.

Samolibé tvrzení o vítězství Západu a konci dějin se může snadno scvrknout na konec dějin Západu, který se ekonomicky a politicky začíná podobat čínskému modelu. Sice dochází ke konvergenci systémů, ale úplně opačným směrem. Místo pozápadnění světa hrozí počínštění Západu.

Otázka pro Milion chvilek

Na začátku jsem řekl, že korona není hlavní důvod událostí minulého roku, ale jen doprovodný jev. Teď o ní ztratíme pár slov, ale v jiné tónině než je to běžné. Korona je nebezpečné virové onemocnění. Ale odmysleme na chvíli zdravotnické zdůvodnění lockdownů a hodnoťme toto opakované „vypínání společnosti“ neutrálně, jenom jako nástroj organizace a řízení.

Co z tohoto hlediska kupříkladu znamená nošení roušek, jako nové pravidlo pro organizaci sociálního života. Masky znamenají uniformitu dle příkazu vlády a zároveň výraz mlčenlivé poslušnosti jejich nositelů. To že drtivá většiny vládní příkazy dodržuje dokazuje šokující skutečnost. To, jak rychle a důsledně společnost přijímá zásadní změny dosavadních pravidel.

Říká se, že strach je polovina poslušnosti. Ale odkud pramení ta druhá polovina poslušnosti? Toužíme po rozkazech? Neodvažujeme se nést sami zodpovědnost za své životy?

Ať je cíl lockdownů jakýkoliv, tak dokonale zapadá do našich předchozích úvah o technizaci společnosti a jejich politických důsledcích. Tvrdě řečeno je to tak, že politici využívají každou příležitost k tomu koncentrovat více moci na úkor občanů. A tak nám teď do očí říkají, že jsme nezodpovědné a nesvéprávné mátohy, které je třeba násilím chránit před sebepoškozením.

Evropské vlády nastavily v roce 2020 kompas na výuku jiného způsobu života: vyrábět, kupovat a poslouchat. Že to není pravda, mohou politici s lehkostí dokázat a sice neutuchající snahou vrátit se co nejrychleji do demokratického režimu. Zatím ale převládá dojem, že se politikům vyjímečný stav docela zamlouvá. Každopádně nevyužila žádná evropská vláda letní oslabení virových onemocnění k radikálním změnám strategie a umí pořád jenom to jedno „zavřít lidi“, kdykoliv přijde virus. A toto chování harmonuje s třemi nepříjemný ponaučením o slábnoucí roli demokracie.

Jedno bychom si měli uvědomit. Agonie globalizace a na ekonomický růst fixovaná politika má v sobě potenciál pro vznik světového pracovního tábora. A tak závěrem kladu otázku zejména těm spoluobčanům, kteří v minulých letech často a hlasitě demonstrovali pro záchranu demokracie. Copak to riziko nevidíte? Ale možná je moje analýza chybná.

Shrnutí

1. V prvním textu jsme rozebrali znetvoření smyslu a způsobu hospodaření. Tentokrát jsme rozebrali, jak technizovaný kapitalismus deformuje smysl a způsob politického jednání.

2. Definovali jsme svobodu jako počet možností, kterými můžeme dosáhnout cíle; čím více možností máme, tím svobodnější jsme. Zjistili jsme, že důvod proč politici stále častěji zneužívají svou moc, k omezení svobody občanů je to, že se vlády snaží prosazovat neuskutečnitelné cíle (jako právě trvalý ekonomicky růst).

3. Západ měl v 90. letech jedinečnou šanci vítězství nad komunismem epochálně zúročit. Kdyby se tehdy přestal snažit o vyšší ekonomický růst a eficienci výroby a místo toho začal pracovat na své civilizační obrodě, tak by se změnila herní plocha a pravidla geopolitické hry i pro všechny ostatní.

4. Tu možnost Západ nevyužil a dál se hraje o vyšší ekonomický růst a eficienci výroby. V ringu, ale již nejsou dva odlišné společenské systémy, jako za „studené války“, nýbrž pouze dvě mutace téhož modelu; čínský a západní inženýrský kapitalismus.

5. Vítěze známe předem, protože čínské hospodářství pracuje rychleji a levněji.

6. A tak dnes z trosek západní samolibosti 90. let ční tři nepohodlná ponaučení.
1. Demokracie není nezbytný předpoklad kapitalistické ekonomiky.
2. Demokracie brzdí technizovaný kapitalismus a proto se jí vlády snaží vytunelovat.
3. Demokracie překáží dosahování cílů vládnoucích a proto hrozí její zánik.


podcast: https://www.youtube.com/watch?v=-84lztU7MDA