V posledních parlamentních volbách propadl ve prospěch velkých stran dosud historicky rekordní počet hlasů těch, kdo volili strany malé. Co pozitivního to může znamenat do budoucna? Stojíme na prahu éry malých stran?

Malé strany již po léta marně buší na bránu sněmovny, i když je letos volil rekordní počet lidí. Bylo jich přes milion, a když k tomu připočteme ty, kteří to vzdali a k volbám vůbec nechodí, tak vidíme, že nespokojenost s vládci a vládnutím prosakuje do všech koutů společnosti.

Přesto je naděje, že se bující nespokojenost někdy skutečně dotkne politické moci mizivá. Při dosavadním tempu, je mocenský vzestup malých stran sisyfovská úloha na generace. Vrcholná politika je uzavřená aréna, před kterou je rezervované místo pro malé strany. Jejich rozběhy opakovaně zablokuje betonový monolit mainstreamových médií a stranických aparátčíků, kteří naslouchají jen těm nejmocnějším a dělají jen to, co nahrává vlastním zájmům.

Kolik síly a času členů malých stran tak přijde vniveč, kolik dobrých nápadů nebude vyzkoušeno a kolik zklamání zažívají jejich voliči.
Kolik vůle je zapotřebí k tomu, pouštět se znovu a znovu do nerovné soutěže a investovat do bezobsažných rituálů tzv. reprezentativní demokracie.
Kolik idealismu je v naději, že to bude jinak, až budeme mít „svého“ senátora anebo jednou dokonce půl tuctu poslanců. Více prostoru v médiích, a tak i více moci? Ani nápad. Dvě věty v televizní reportáží nebo občasný výslech předpojatým televizním novinářem, který je nenechá domluvit, když neříkají, co chce slyšet? Zvětší to vliv malé strany?

A i kdyby se stal zázrak, malé strany se dokázaly dohodnout na velkém sjednocení a proklouzly do parlamentu s pár poslanci a do horní komory se dvěma či třemi senátory, tak by mohly jen hodně zblízka, ale stejně bezmocně jako dnes přihlížet, jak se etablované strany zase dohodnou bez nich.

Špatné vzory

Tak proč se vlastně tlačit mezi ty, kteří již dávno zapomněli na službu celku, skromnost, úctu k tradicím a národ. Výjimkám se omlouvám, ale moc jich není.

Tím, že malé strany kopírují cíle a postupy etablovaných stran, jen upevňují a prodlužují éru své druhořadosti. Posilují tak systém, který je oslabuje a plýtvají časem, energií, penězi a důvěrou lidí, kteří od nich očekávají rychlou pomoc.

Malé strany již léta marně buší na dveře sněmovny a je nejvyšší čas s tím přestat. Hledat úspěch mimo ní je nejenom etičtější, ale především politicky daleko účinnější. Co takhle přestat hrát jen komparsy ve frašce zvané reprezentativní demokracie a převzít hlavní roli mimo parlament?

Šance na úspěch jsou vysoké. Z ideálu zastupitelské demokracie se v důsledku špatného výběru elit a chybného stylu vládnutí vyvinul dnešní politický systém na šikmé ploše k diktatuře.

Je tedy svrchovaně nutné hledat jinou metodu řízení společnosti. A to je příležitost pro mimoparlamentní opozici. Proto by měly malé strany přestat napodobovat špatné vzory. Tím spíše, že ony samy jsou svým charakterem spíše občanské iniciativy. Tohle označení není urážka, ale naopak důkaz toho, že právě ony jsou nejblíže demokracii. Smysl a funkce skutečně demokratické politiky není ovládání lidí, ale pomoc při dosahování a harmonizaci jejich cílů.

Malé strany by se mohly stát magnety pro všudypřítomnou nespokojenost lidí s podmínkami jejich života a způsobem, jak je spravována jejich země. Předpokladem ale je, aby ze svých slabin udělaly přednosti.

Dokud budou bojovat stejnými zbraněmi a podle pravidel protivníka, nutně prohrají. Musí hrát svoji hru, mimo bublinu „vysoké politiky“ a podle svých pravidel. Krátce řečeno: Musí uskutečňovat jiné cíle, jinde a jinak než doposud.

Šance malých stran skokově stoupnou, když začnou hrát „svou“ hru podle „svých“ pravidel. Pak se stane výhodou dokonce i to, že jsou malé, protože jsou díky tomu přizpůsobivější a rychlejší než velkostranické aparáty.

Jak doručkovat k moci

Nejčastějším projevem nápodoby špatných vzorů „vysoké politiky“ je volání po sjednocení mimoparlamentní opozice. Ale jaké jsou šance, že se strana, které leží na srdci především korupce, dohodne na jednotném postupu, se stranou, která vidí řešení v zavedení přímé demokracie a ty dvě s tou, která chce hlavně pomoci Moravě a všechny dohromady s přívrženci Czexitu a posléze s ochránci přírody, s monarchisty atd. atd.? Ještě menší než mizivé?

Cesta k moci vede jinudy. Mimoparlamentní opozice musí přestat kritizovat zpoza plotu netečné aparátčíky a začít se obracet hlavně na obyčejné lidi. Tak se její členové stanou iniciátory a manažery společenských změn.

Malé politické strany a hnutí by měly měnit společnost podle své ideologie všude tam, kde mají své členy, kteří provádí malé projekty se společným jmenovatelem sousedské samosprávy. Sousedské pospolitosti jsou dost malé na to, aby mezi jejich členy mohla vzniknout důvěra a byl rychle odhalen, kdo ji zklame.

Stačí, když bude každá malá strana, způsobem přiměřeným místním podmínkám, žít její hlavní téma, ať je to přímá demokracie, odpor vůči EU-centralismu, boj proti korupci, lokální hospodářství, ochrana přírody, sociální soudržnost, národní tradice. Stačí uskutečňovat svůj hlavní cíl, tak jak to nejlépe umí a tam, kde k tomu má nejvhodnější podmínky.

Cesta malých stran k moci vypadá takhle: Přestat se snažit o odvar „vysoké politiky“ a místo toho prosazovat na lokální úrovni malá zlepšení. Čím menší změna tím snáze je proveditelná, tím rychleji přinese hmatatelné výsledky a tím více změn lze uskutečnit.

Členové malých stran tak mohou lidem na běžícím pásu přímo dokazovat, že jejich myšlenky jsou proveditelné a užitečné. Jejich politika se pak nebude odehrávat ve sněmovně nebo v senátu, ale tam, kde žijí normální lidé.

Ano, takhle malé strany nebudou hned vládnout celé zemi, ale začnou ji zdola postupně ovládat. Nebudou sice moci hned napsat do ústavy hmotnou zodpovědnost politiků nebo přímou demokracii, ale za to okamžitě změní malé části společnosti podle svých představ.
Nebudou sice moci volit premiéra, ale přesto budou v některých částech země okamžitě spoluvládnout. Nebudou sice hned silnější, ale den za dnem vlivnější.

Svépomoc a samospráva

Malé strany by měly přestat chápat politiku, jako soutěž o počet pozic na vrcholu mocenské pyramidy. Jejich úloha je totiž vpravdě historická a mají k ní mandát rostoucího množství občanů, kteří se necítí být zastoupeni v rámci tzv. reprezentativní demokracie. Celou společností se rozprostírá nespokojenost lidí a ti od nich požadují ozdravit nefungující zastupitelskou demokracii samosprávou.

Úloha malých stran je vybudování struktur a nástrojů samosprávy lidí ne proti ale „vedle“ centrální moci. Proto musí definovat politiku lidštější, než jak ji známe a právě zažíváme. V jejich pojetí přestane být nástrojem k ovládání lidí a stane se nástrojem pomáhajícím lidem dosahovat jejich cíle řešit jejich vzájemné problémy.

Systém reprezentativní demokracie klesl tak hluboko, že to již nedokáže. Nepracuje ani ve prospěch malých stran, ale ani ve prospěch rostoucího množství občanů a ti všichni si musí a mohou pomoci sami. K tomu musí ale vědět tohle: Stát není hodný tatínek a maminka, kteří chtějí dobro svých dětí. A my proto musíme konečně přestat myslet dětinsky a pochopit, že to nebyl a není cíl vládnoucích elit. Ty mají zájem především na tom, aby byly vyváženy jejich ekonomické a politické zájmy. Tomu podřídí všechno ostatní. Obyčejní lidé jsou přitom trvale jen v roli diváka a nástroje.

To se ve volbách znovu potvrdilo nejenom rostoucím počtem lidí volicích malé strany, ale také tím, že i parlamentním stranám na levici a na pravici ubývají voliči. K výsledku ČSSD a KSČM není co dodat. Ale i TOP09, KDU/ČSL a ODS znají nebo se bojí jednocifernosti, protože žádná z nich již nemá masy přitahující ideologii.

To ale ani zdaleka neznamená, že jsou vyřešena obě věčná témata politiky, rovnost a svoboda. Naopak. Tradiční strany neumí a nechtějí řešit ani levicové téma sociální nerovnosti ani pravicové téma individuální svobody. Nevšímají si jich přesto, že oba tyto problémy dnes existují v dramaticky vyhrocené podobě. Ve všech kapitalistických zemích dnes dochází k extrémnímu hromadění bohatství ve stále méně rukou a k diktátorskému omezováním práv a svobod.

To že s tím ani „levicové“ ani „liberální“ strany nic neudělají, ukazuje, že to v rámci současného politického systému prostě není možné. Reprezentativní demokracie klouže do diktatury neochotných a všehoschopných a proto musí být nahrazena novým politickým uspořádáním. To se musí odehrát rychle, protože jinak vznikne reakcionářský systém technofeudalismu. V něm degradují superbohatí pomocí techniky občany na nevolníky.

Proto svépomoc a samospráva jsou a v nadcházející hospodářské krizi budou zdaleka nejsilnějšími hybately společenské změny. Při dosahování co největší míry samosprávy a soběstačnosti malých celků vznikne „vedle“ a mimo dosah odcizené „vysoké politiky“ společnost patřící a sloužící obyčejným lidem.

A tak mohou být spokojení i ti, kteří volají po sjednocení malých stran. Všechna mimoparlamentní seskupení jsou již teď částmi velké strany, která má jeden společný cíl, vznik samosprávné společnosti. To, že každá malá strana sleduje jiný cíl je přitom velká výhoda. Přicházejí sice z různých směrů, ale vždy chtějí vydobýt nezávislost na „vysoké politice“, odcizené od života obyčejných lidí. Malé strany se tak mohou stát prameny lepších řešení, nebo konkrétněji ohnisky svépomocné ekonomiky, výchovy, zdravotnictví nebo lokální infrastruktury. To všechno jsou tematická pole, na kterých se malé strany mohu postavit do čela koalice obyčejných lidí proti sebestředným politickým, mediálním, hospodářským a intelektuálním elitám.

Co dál?

Vidím jen dvě možnosti dalšího vývoje západní společnosti. Ta horší verze je technokratura, ve které superbohatí degradují pomocí techniky občany na nevolníky. To posléze povede k rebelii s nepředvídatelným průběhem a nevyčíslitelnými škodami.

Druhá možnost je postupný, zdola vznikající samosprávný a svépomocný společenský model.

O tom, která z těchto linii vývoje se prosadí, se rozhodne v dolní části stále strmější pyramidy bohatství a moci. Dějištěm tohoto historického zlomu bude lokální politika a ekonomika.

A ještě jedno důležité ujištění. Je beznadějné hledat lepší politiku v rámci systému reprezentativní demokracie, protože dokonce i my, kteří chceme lepší společnost, jsme byli spolu s ostatními lidmi dlouhodobě vystaveni morálně devastujícímu konzumismu a neutišitelné touze po „víc“. A proto je i pro nás nahrazení reprezentativní demokracie samosprávným a svépomocným modelem cosi jako Odysseův stěžeň, ke kterému se musíme připoutat, abychom odolali sirénám mamonu.

Takže co dál? Malé strany by měly konečně přestat marně bušit na bránu sněmovny. Tam se nedostanou ani včas ani v dostatečné síle.

Když budou malé strany hrát stejnou hru jako etablované strany, podle pravidel svých odpůrců, nemohou nikdy vyhrát. Jak začít? Podívejte se na Bulharsko; tím nemyslím jen nedávné volby. Zrovna na posmívaném Balkáně a na pomezí autoritářského systému našli lidé účinnou odpověď na to, jak si uchránit svobodu a důstojnost.

Jelikož jsou mimoparlamentní strany spíše občanské iniciativy tak uspějí, jen když se podle toho budou také chovat. Proto by měly konečně opustit nehostinnou předsíň „vysoké politiky“ a přesunout těžiště své aktivity ke skutečným většinám. Na venkov a do malých měst, tam kde je lidé potřebují a chtějí a kde také mohou nejrychleji pomoci. Moc leží na ulici, ale ne v metropoli, nýbrž tam kde žijí normální lidé.

Sjednocování malých stran je zároveň nedosažitelné a zbytečné. Zcela postačí jednota v tom, že všem jde o společný cíl a všechny se vymezují vůči centralistům a globalistům, ať již v Praze nebo v Bruselu. Jejich společný odpůrce je lidem odcizená „vysoká politika“ a jejich společné cíle jsou samospráva, svépomoc, svoboda a důstojnost lidí. To jsou také cíle nás všech.

Jen jedno nemají ani malé politické strany ani spousta obyčejných lidí a to včetně těch, kteří si dramatičnost dnešní situace nepřipouštějí nebo dokonce vůbec nevnímají.

Nám všem chybí čas a my všichni máme jen jeden pokus. Tak už začněme podporovat malé strany a sami je povzbuzovat k tomu, aby dělaly, to co je opravdu potřebné a účinné. S jejich pomocí můžeme zachránit naši svobodu, důstojnost.